odněkud pršely kousky tvejch rozervanejch fotek a já zrovna neměla deštník. Tak jsi mi zase zalez pod košili a smál ses, jak sou prázdný ulice. Vždycky jsme spolu sami. Skoro. Jen města. A zastavený hodiny na věži. Dvakrát denně skorosprávnej čas a půl uschlý kytky v plesnivým kyvadlu. Takovej normální svět co se kolíbá na posledních taktech polky na uvítanou. A určitě to sou pomlky. Co na tom. Stejně si každej sobecky žije svý vlastní peklo v tomhle životě ze sekáče

odněkud pršelo ale nebe bylo z betonu a potilo se v horečce. Taky bych dostala horečku, jenže mý soukromý peklo se právě na okamžik nemožně ohřálo. To ty tvý fotky. Ukradený vteřiny tvýho života a já se potím i bez aspirinu. Zmizíš a zmrznu. Do posledního smítka prachu z kostí. Vidíš že můžeš za všechno

odněkud pršelo a lidé si hráli na slova. Války na slova. Směšný, právě se sesypaly zbytky tvýho dětství. Prásk. A přišly na řadu zakázaný lásky po tvým boku. Slova. Prohráno. A dotekovej lazaret poslední pomoci. Slova. A tvoje hlava na pozadí hor

odněkud napršelo a uschlo

porostou vařečky a poklice a já se naučím bubnovat

a nosit deštník

… a jak to někdy bývá, ze smrti se narodilo slovo. To slovo bylo samo a slepě rozdávalo svý dědictví …