Tour de France 2006 jsme zahájili dobrodružným hledáním hotelu v Paříži. Přestože nás taxikář odmítl odvézt od stanice podzemky se slovy, že je to kousek (nebo něco na ten způsob - ani jeden člen výpravy nehovořil francouzsky), bloumali jsme nočními ulicemi obtěžkáni zavazadly nekonečné hodiny a na místo určení jsme dorazili těsně před půlnocí. Ač notně vyčerpáni, opustili jsme záhy svá zavazadla a vrhli se do víru nočního života.
Po nějakém čase jsme objevili noční klub a statečně vešli dovnitř. Pravda, trochu nás zarazilo, že se u vchodu rozdávají kondomy, ale rozhodli jsme se brát to jen jako milý žertíček temperamentních Frantíků. V okamžiku, kdy si mi zcela neočekávaně sedla na klín nějaká dívka a začala mi strkat jazyk do krku jsem pochopila, že o žertíček nejspíš nepůjde. Celé (zatím tříčlenné) složení výpravy statečně odolávalo nájezdům osob všech pohlaví a do hotelu jsme se vrátili čistí jako panenské lilie. Když nepočítám skutečnost, že mi rozverné děvče podstrčilo drink s rozpuštěnou extází a já pak celou noc nemohla spát a myslela na blbosti.

Na druhý den jsme z nádraží Gare St. Lazaire odjeli do Rouenu, kde na nás již čekala druhá skupina - Michal s Lucií, kteří vyjeli z Prahy o několik dnů dříve a do našeho příjezdu objížděli palírny whisky ve Skotsku. Naše skupina pro ně měla připravené opravdu velké a nečekané překvapení - Petr, jinak vážený manager v seriózním byznysu si nechal před odjezdem propíchnout ucho a já, starý hippík a trhan jsem se dala ostříhat, částečně obarvit a nakoupila jsem si nějaké ženské hadry, čemuž se odborně říká "změna image". Naše změny byly natolik šokující, že se z toho Michal s Lucií nemohli drahnou chvíli vzpamatovat. Přesněji řečeno - nepoznali nás, přestože jsme byli viděni, a telefonovali, kde probůh jsme (dva metry od nich).
Automobilem jsme pokračovali k Le Mont Saint Michel. Poprvé - nebudu-li počítat tu přítulnou dívčinu v pařížském dancingu jménem Pulp - jsem narazila na nástrahy ženskosti v praxi. V lodičkách se na ten blbej kopec lezlo dost blbě. Zula jsem se a chodila raději bosa. Lucie mi tvrdila, že nastydnu. Večer jsme seděli na terase velmi luxusního (****) hotelu Relais s výhledem na klášter a chlastali. Extáze z Paříže zřejmě stále nevyprchala, neboť jsem se o půlnoci sebrala a opět bosa zamířila znovu na ten blbej kopec, který byl od nás vzdálený cca 2,5 km. Cestou tam jsem potkala nějaké hádající se Čechy a cestou zpět jsem asi 4x skoro spadla ze srázu, než mi došlo, že bude bezpečnější slézt na silnici.
Nenastydla jsem.

Z Le Mont Saint Michel jsme se přesouvali do bretaňského města Quimper. Neboť jsem se před ostatními členy expedice neprozřetelně zmínila o svém prvním setkání s roztouženou ženou, dávali mi to mí drazí přátelé pořádně sežrat. Píseň slovenské skupiny Horkýže Slíže "Lesbien and Gay song" přehráli jen cestou do Quimperu asi 50x. Doplatili na to ovšem sami, neboť již nebyli s to ovládnout své pudy a skupina se začala striktně separovat podle pohlaví.

Z Quimperu jsme zamířili do Vannes. Cestou jsme navštívili výrobnu tradičních bretaňských lihovin, kde jsme zaplnili veškerý volný prostor už tak dost natřískaného kufru VW Golf lahvemi cidru, calvadosu a pommeau. Majitelé likérky z nás měli dozajista radost, neboť útrata v pěti lidech vysoce přesáhla 100 Euro. Možná i 200 Euro. Nevím to přesně, neboť někteří z nás platili kreditní kartou. Většina alkoholu vzala cestou za své, ale zásoby byly průběžně doplňovány.

Město Vannes vypadalo prakticky stejně jako město Quimper. Bohužel jsme zde byli v pondělí, kdy má většina francouzských restaurací zavírací den a tak jsme dlouho hledali osvěžovnu, kde by bylo možno natankovat pohonné hmoty. Zatímco ostatní členové výpravy trvali na tom, že se budou stravovat výhradně v restauraci, já zvolila odpadlictví a zakoupila jsem si v marketu dvě rajčata a tuňákový sendvič.
Poblíž města Vannes se nacházejí známé megality v Carnacu. Hodlali jsme je navštívit, ale k našemu překvapení jsou všechny ty debilní šutry za plotem a jediné, co můžete, je čumět na ně z okna vozu nebo z mašinky, která vás za mírný obolus proveze kolem ohrady. Cestou zpět do hotelu ve Vannes jsme přišli na několik pozoruhodných teorií o menhirech, které byste jistě rádi slyšeli, ale neřeknu vám je, neboť je hodlám sama použít v nějakém svém příštím fenomenálním literárním díle.

Z Vannes jsme se přemisťovali do města jménem Cognac. Jistě již chápete, že jsme prakticky jeli jen po vůni chlastu, navigováni GPSkou, která byla jediná z posádky po celou dobu střízlivá. Po cestě jsme se zastavili v zábavním parku Puy du Fou, kde vám za 25 Euro na osobu Frantíci v dobových kostýmech předvedou dobývání hradu, osvobozování zajaté dívky udatnými mušketýry, gladiátorské zápasy v aréně a přepadení vesnice barbarskými Vikingy. Zejména poslední jmenované představení je velmi interesantní, neboť Vikingské lodě sjíždějí po souši a ve finále se z vody vynoří papež, který pak umře, zmizí a z jeho hadrů vylétne bílá holubička. Za ty prachy to rozhodně stálo.

Město Cognac je neskutečná díra, kde není nic jiného než palírny koňaku. Proto se taky jmenuje Cognac. Všechny baráky jsou černé od alkoholických výparů a nejbližší noční podnik je 45 km daleko. První noc v Cognacu došlo uvnitř skupiny k rozkolu, neboť Michal s Lucií hodlali zůstat, zatímco Veronika, Petr a já jsme se chtěli přesunout do Bordeaux. Problém jsme řešili nad sklenkami celou noc, ale nakonec se vyřešil sám. Následující den jsme v palírnách nakoupili další chlast, objeli několik vinařství v okolí (všude nabízejí degustaci), což vyneslo karton velmi dobrého vína (nezbylo ani prd) a na nějaký přesun do Bordeaux jsme ani nevzdechli. Navíc měli v restauraci U zlatého kohouta naprosto fenomenální tatarák, kterého jsem se nemínila kvůli žádnému blbému velkoměstu vzdát.

Z Cognacu jsme si udělali krátký výlet do Saintes. Celou dobu hnusně pršelo. Všechny hospody ve městě byly zavřené nebo obsazené. Vrátili jsme se do Cognacu na tatarák.

Další zastávka Tour de France 2006 byla v Carcassonne. Je to takové pěkné středověké město. Ve Francii je to vůbec samé středověké město. Jak tak koukám na pohlednice, cité médiévale je napsáno i u Quimperu a Vannes. Ovšem neprodávají tam hru Carcassonne. Což je zvláštní. Bydleli jsme v secesním hotelu Du Soleil, kde strašilo. Na tom jsme se všichni shodli ještě za střízliva. Dlouho nám to nevydrželo (myslím střízlivost). Veronika nás konečně přemluvila, abychom si zahráli lechtivou hru. Lechtivá hra spočívala v tom, že každý napsal na papírek nějaké žinantní úkoly a ty pak plnil ten, kdo si je vylosoval. V jednu hodinu ráno někdo začal bouchat na dveře. Byl to nějaký španělský turista, který se hrozně omlouval, že nás ruší, ale že by se rád vyspal.

Po návštěvě hradu v Carcassonne, kde jsem neodolala pokušení a zakoupila si nádherný meč, který za chvíli ponesu do sklepa, aby doma nepřekážel, jsme vyrazili směrem na Azurové pobřeží. Zbytek reportáže bude tudíž poměrně krátký, protože zde se už jen chlastalo a koupalo v moři. Já se moc nekoupala v moři, neboť mne to nebaví a nechci mít rakovinu kůže jako zbytek výpravy, který stále ještě nepochopil, že bílá kůže je výsadou aristokracie a s opálenými lýtky běhají po světě toliko podruzi.
Náladu mi zlepšil až výlet do Monaka, kde jsem viděla tolik super auťáků jako nikdy předtím. Hned bych si je taky koupila, jako ten blbej meč, ale značně bych tím překročila rozpočet plánovaný na tuto dovolenou. A kreditní kartu žádnou nemám. Jenom mi přišlo divný, kdo těma super nabušenejma fárama v tom Monaku jezdí.

Poslední noc ve Francii jsme strávili v Saint Tropez. Tohle město každej zná z filmů o četníkovi, takže nemá moc smysl o něm ještě něco psát. Snad jenom to, že jsme tam na jedný z jachet viděli Angelinu Jolie, i když tedy my na 100% nevíme, jestli to byla Angelina Jolie. Ale před tou jachtou stálo auto televizního štábu a vzadu v kufru promítali na plazmovce film s Angelinou Jolie, tak nám to přišlo jako docela zvláštní náhoda.
Foťák, co jsem koupila Standovi k narozkám, se nedá moc použít při funkci night shot.
Angelinu neuvidíte.
Stejně jsem jí ani nefotila.