Kolik jsme si toho nestihli říct?
Kolik jsme si toho nestihli napsat?
Kolik jsme toho nestihli společně prožít?
Kladu si otázky, jednu přes druhou,
Ty odešla jsi mi někam za duhou,
snad lepším Tvým zítřkům vstříc,
máš na to právo,
snad jen lépe jsi mi to mohla říct.
Čekám tu na Tebe,
snad sneseš se mi z nebe,
jak již jednou se to stalo,
co postihlo mne teď,
mne víc než jen vzalo.
Jsem skolen na zemi a raněn
však zjev se mi a jsem zdráv
poběžím Ti s otevřenou náručí vstříc
a nepustím Tě víc,
láskou Tě zahrnu a snad i ´´umačkám´´,
je k nežití,
být tu lásko bez Tebe, sám.
Stále více v jistotu se mé opuštění mění,
nepomáhá mi ni o Tobě snění,
trápím se a jsem v ´´tom´´ sám,
byla a jsi jediné, co na světě mám.
Láska je jak sobecký cit,
když v jednom srdci zemře
a v druhém samotná musí žít
a nechce odejít,
chce stále o ´´své´´ se bít a bít.
Spolu lemovali jsme si cestu z oblázků,
teď rozkopaná je a hledám Tě v ní,
a čím více je to dní, tím cítím víc,
že už uplynul ten poslední.
Však nechci to vzdát, jen nevím,
kterou cestou k Tobě se dát,
náhle v nedohlednu je osud,
můj ještě nedávný kamarád.
Ten, který přivál mi Tě či mne k Tobě,
náhle zase šel dál,
a jakoby i Tebe lásko si s sebou vzal.
Najít Tě zas,
já vše bych za to dal.
Bez tebe jsem jak strom bez vody,
má nade mnou moc,
jen nekonečná temná noc,
můj elán a životní energie je pryč,
však od naší lásky,
stále na hrudi pevně svírám klíč.
Chci Tě najít,
na Tvé otázky Ti odpovědi dát,
chci s Tebou být,
naslouchat Ti a společně snít,
dobré i špatné spolu sdílet,
radovat se a smát,
vzájemně se milovat a ctít.
Proč jen teď vše,
jako sobecký připadá mi to cit ... |
|
thurandot 