"Hotel" ještě neuschl a už zase něco sepisuji. :) Tentokrát na téma sportovních pokusů.

   „Je to bývalá modelka.“

   „A jak moc bývalá?“

   Tenhle dialog z filmu Ženy v pokušení mě dnes napadá, když si vybavuji jedno ze svých prvních životních pokoření.

   Dělat sportovní gymnastiku je v naší rodině tradice, která se s postupujícími desetiletími změnila v podstatě v genetickou zátěž. Co pamatuji, mužští členové rodiny točili vruty na bradlech a hrazdě a ženské členky metaly fliky na kladině a prostných.  Děda a babička se prezentovali na sokolských sletech, a táta a máma nasávali zatuchlou vůni žíněnek, potu, magnezia a molitanových bazénů pro doskok v gymnastických tělocvičnách a halách. Máma doma točila přemety ještě po dvou dětech a táta vedl u nás na základce žáky v gymnastickém oddílu. Bylo jen logické, že rodová kletba dopadne i na mě. 

   Coby šestiletá obrýlená holčička jsem potupně stála v kalhotkách a košilce v tělocvičně gymnastického oddílu Baník Ostrava.  Štíhlé drobné dívky v červených dresech se kolem mě míhaly ve vysokých rychlostech a prováděly rondát – flik - salto, kluci na hrazdách točili jeden veletoč za druhým a já stála s hlavou sklopenou, jako na trhu otroků v Římě, a čekala na verdikt, zatímco „zájemkyně o koupi“ mě obcházela ze všech stran a kriticky hodnotila mé parametry.

   „No moc růžově to nevidím, má tlustá stehna,“ pravila směrem k mé mámě hodně bývalá gymnastka, členka vítězného olympijského týmu, a uznávaná  trenérka české gymnastické školy. Slabší kousky by se po tomto hodnocení odplížily do cukrárny, a v následujících letech se projedly k morbidní obezitě. Jenže já jsem chtěla mít taky takový krásný červený dres s třemi bílými pruhy a znakem Baník Ostrava na levém rameni. Tak jsem se neodplížila.

   Tlustá stehna… Jakoby nestačilo, že mé levé oko odmítalo sloužit k tomu, k čemu jej pánbůh stvořil, usmyslelo si, že šest dioptrií není žádná míra a oční lékařka se následně rozhodla, že nejlépe se vytrénuje tak, že na zdravé oko mi připleskne okluzor, aby to nezdravé bylo nuceno makat. V důsledku čehož jsem celé dětství v podstatě nic neviděla a permanentně narážela do věcí a lidí. Když k tomu okluzoru a slepotě přičtu uši, na které se dala chytat Svobodná Evropa, což bylo kromě zbožňování Čáslavské další rodinné dědictví, a tmavé rovné  vlasy, zastřižené podle  vzoru Majka z Gurunu, tlustá stehna byla už jen dovršením dětského traumatu. Ne, nebyla jsem rozkošná holčička s růžovou mašlí ve vlasech a arzenálem panenek. Jedinou panenku, kterou jsem měla, jsem ostříhala, protože se mi nelíbily její kudrnaté vlasy, a pak jsme marně čekala, kdy dorostou. Nejraději jsem si hrála se stavebnicemi  merkur a cheva, nebo lezla na stromy. „A jak se ten váš chlapeček jmenuje?“ byla častá otázka, na kterou museli rodiče při procházce se mnou odpovídat.

   Nejblíže představě o holčičce jsem se dostala, když jsme s babičkou Libou dělávaly panenky z kukuřičného šustí. Kukuřici jsme nasbíraly na poli za zahradou, kde jsme ve vzrostlém porostu vrážely do ostatních sousedů, a tvářili se, že se navzájem nevidíme. Každý měl tehdy slepice, které potřebovaly něco do žaludku, a za komančů platlo heslo, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Na dědině měli všichni své rodiny dost rádi.

       Paní  trenérka rozšířila tvrzením o mých stehnech počet  traumatizujících výroků z ranku : „Ona nebyla hezká, ale my jsme ji měli i tak rádi,“ a postarala se o to, že dalších deset let jsem na sebe nevzala ani legíny ani minisukni.

   A stala jsem se introvertem, který už v šesti letech tuší, že jeho nejlepšími přáteli budou vždycky kniha a pes.

   Tlustá stehna neměla to privilegium trénovat v líhni mistryň, ale byla odsunuta do výcvikového tábora gymnastek v Čapkově sokolovně. O rozcvičku na trampolíně jsme se praly s boxery, kteří trénovali vedle a o běžeckou dráhu s atletickým oddílem. Naše trenérky byly holky o pár let starší než my, plus pan Lipovský, starý sokol, který bral výchovu dětí k pohybu jako poslání. Už tehdy musel mít sto let, alespoň mně to tak připadalo.

   Táta se rozhodl, že podpoří mé snažení a vyrobil doma v garáži všechno potřebné gymnastické nářadí, a tak v dětském pokojíčku jsem měla nízkou kladinu, kterou jsem přisouvala a odsouvala ode zdi, podle toho, jestli jsem zrovna cvičila, nebo ne. Na obíjení kotníků a zakopávání byla bezvadná. Na zahradě udělal z pařezu staré třešně koně na přeskok, vyrobil odrazový můstek, který dík pružinám síly ocelových lan z Titaniku slabě zapružil, až když na něj doskočil dvěstěkilový chlap, ale pod třicetikilovou dívenkou se ani nehnul, a když začal s gymnastikou i brácha, proměnilo se klepadlo na koberce na hrazdu. Jen se vyměnila tyč za tenčí.

   Kromě tlustých stehen, poloslepého oka s brýlemi na drátky, odstávajících uší a debilních vlasů jsem měla i astma, a tak jsem každý rok trávila měsíc či dva v nějaké ozdravovně či lázních, kam jsem odjížděla vyzbrojena tréninkovým plánem a starala jsem se večer co večer o zábavu ostatním astmatikům gymnastickým představením, při kterém jsem plnila plán ve stylu 10 x flik, 10 x salto vzad, 100 sedů lehů.

   Snažení všech stran přineslo úspěch, protože každoroční soutěžní vánoční klání v Čapkárně bylo v roce 1980 korunováno mým prvním místem! Převálcovala jsem je bezkonkurenčně, i když si nejsem jistá, zda víc než má sportovní genialita zde nesehrála roli nízká kvalita soupeřek. Z kladiny jsem totiž spadla dvakrát, což vás bodově poškodí poměrně hodně (Comaneciová by to mohla rovnou zabaliit,) a přesto jsem vyhrála. Asi jsem to nahnala svými bravurními řadami rondát – flik - salto, zatímco mé sokyně skončily maximálně tak u araba. Což není prodejce kebabu, ale rychlá hvězda, při které nedáváte ruce na zem. Takové salto bokem. Efektní, ale lehké.

   Sportovní gymnastika je velmi pestrá na druhy zranění, která si můžete přivodit. Dodnes mám holeně vroubkovaté jako pilku, od neustálých nárazů na bradla a do mých dvanácti let neměla moje třísla jinou barvu než fialovou, taktéž od bradel.  Kladina zase poskytovala efektní pády, ve kterých se sedření kůže kombinovalo s naraženími a modřinami a přeskok vás obohatil vyraženým dechem a naraženými žebry, když se vám na odrazovém můstku smekla noha.

   Má gymnastická kariéra skončila poté, co mě poprvé napadlo, že se můžu i zabít.

   To bylo tak… Salta na kladině jsou v pohodě, pokud je provádíte dozadu. To totiž vidíte, kam kladete nohy. Ovšem salto v před je sázka do loterie. Stojíte na deseticentimetrové kládě metr nad zemí a vrháte se po hlavě do prostoru, aniž vidíte místo dopadu nohou.  Při jedné takové akci se mi chodidla při dopadu sesmekla a kladinu jsem si zarazila pěkně natvrdo „mezi“. To můj pád jen zbrzdilo, následně jsem se rozfákala o kachličky. Postavila jsem se na nohy, ale něco ve mně zůstalo ležet.

   Rodinnou štafetu přejal brácha Jirka, který to dotáhl dokonce na stupně vítězů při mistrovství ČR. Gymnastičil několik let a byl fakt dobrý. Jeho pud sebezáchovy se ale taky ozval, když se jednou, po třech veletočích, utrhl z vysoké hrazdy a namísto dopadu do molitanového bazénu téměř vysklil protilehlé okno a zůstal viset vpleten do mříží v pěti metrech nad zemí.

   Tím bylo rodinné prokletí ukončenou věcí, což konkrétně táta nesl velmi těžce.

   A trauma z tlustých stehen? Toho mě o patnáct let později spolehlivě zbavil můj muž, když mi na otázku: „Proč sis mě bral,“ odpověděl:

   „Protože máš strašně uhrančivé nohy.“

Přízrak baby trenérky byl definitivně zažehnán.

:-)

P.S

Tělo má paměť. Dnes, u jógy, se mi hodí, že jsem bývalá gymnastka.

Byť hodně bývalá.

:-)