Bílé víčko od sedmičkové zavařeniny, s červenou gumičkou ,
co prý při zavařování drží nejlíp, je ještě napůl plné zrní, v dávkovači vody zůstalo ještě pár hltů, hnědý domeček s bílým nápisem
„U Filipa“ osiřel, jen ve skříňce pod odknem se smutně vedle sebe ještě krčí poloprázdná krabice krmení se zbytkem  pilin s jablkovým aroma.

Odešel nejmenší člen naší rodiny - a to navždy. 

Ne – nejde nezavzpomínat.

Na jeho první krůčky ještě u mámy, na nejistotu v očích, když začal žít jen s námi, na jeho noční toulky bytem, když ještě malý vzrůstem nám prolézl jedenapůlcentimetrové mříže v kleci
/díky svým chlupům klamal tělem/ 
a následně vyděsil spící dceru, když ji uprostřed noci prošel po krku.

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme v parném létě s manželem
v klidu a družném hovoru se sousedy popíjeli pivo na zahrádce naší oblíbené hospůdky, a do té idyly mi na mobil volal můj syn,
ubrečený a s takovou hrůzou v hlase, že mne až píchlo u srdce co se děje, a on mi celý nešťastný mezi vzlyky oznámil, že přestříhl křečka...!!,což mě v první chvíli šokovalo, jak se mu to mohlo povést, kdežto manželovi blýsklo v oku pýchou, co všechno ten jeho kluk dokáže.

Nicméně - syn byl tak vystresovaný, že jsem nechala pivo pivem
a společně se svou sousedkou – zdravotní sestrou – jsme běžely
dát křečkovi první pomoc.

Doma nás uvítal ubrečený kluk s křečkem v jedné ruce, nůžkami
v druhé, a uprostřed vzlyků nám začal vysvětlovat, že si myslel,
že je Filipovi v tom chlupatém kožíšku horko, tak ho chtěl ostříhat, jenže on se pořád vrtěl, tak se stalo, že ho stříhl až do kůže,
a Filip tak strašně zakvičel, že se kluk lekl, jak moc mu ublížil,
a tak mi raději hned volal.

I jali jsme se se sousedkou hledat tu hroznou ránu.
Nekrvácela.
Byla to taková malá, asi půlcentimetrová rána v růžové kůži, pod kterou byl vidět obrys kosti a pulsující tep
/ připomělo mi to chvíli, když kostím kuře – tak nějak to vypadalo, jen tady s tím tepem.../
a když sousedka – zdravotník konstatovala, že na šití to není,
syn se uklidnil, já dostříhala křečka
/nakonec to nebyl zas tak blbý nápad s tím stříháním – myslím,
že nám byl za to Filip do konce léta vděčný/
a pak jsme šly se sousedkou zpět na pivo, kde jsme popisovaly story, které se traduje dodnes, a to na téma
„Jak syn přestříhl křečka..“

Ano, byly to hezké časy...

Ty skončily, když si syn pro změnu oblíbil kočku.
Teda kocoura – Mikeše.
Našel ho jednou venku jako malé černé kotě a chtěl si ho nechat.
No – moc nadšená jsem nebyla, ale odolejte dětským psím očím...
I měli jsme nového člena rodiny.

Na chvíli.
Mikeš měl totiž Filipa velmi rád, pořád si s ním chtěl hrát, ale Filip nebyl jeho láskou vůbec nadšený.
Po pár bitkách, kdo z koho, musel Mikeš, pro klid v rodině, k babičce.

Od té doby byl syn víc u babičky než doma, takže starost o křečka z jeho strany opadla, a jelikož se dcera starat odmítla
/nebylo to totiž tak dávno, co se se synem pohádali, čí Filip vlastně je – a syn vyhrál...tak co by se starala, že..?/
tak veškerá starost o něj padla na mne.
No – nebyla to zas taková hrůza – trochu pití, trochu jídla, vyměnit piliny, toť vše.

Jednoho dne, kdy byl syn vyjímečně doma a hrál hry na PC, všiml si koutkem oka, jak se Filip zkouší napít, jenže v dávkovači neměl ani kapku vody.
I zželelo se synovi malého stvoření, donesl mu napít a nechal ho na chvíli proběhnout a když ho vzal do ruky a chtěl se s ním pomazlit, všiml si, že se Filip nějak loupe a hned mi to šel ukázat.
Prostudovala jsem jej teda důkladněji a zjistila, že má celé tělo poktryté lupy, jakoby měl lupenku.

Když jsem ovšem řekla manželovi, že s ním zajdu na veterinu, odvětil, že on taky nikam nelítá s každou prkotinou, a že nebude platit za lékaře, když jemu se na lupy osvědčil  Nizoral , pak křečkovi pomůže taky.

Nepomohl.
Teď leží v kleci, metr odemne, s nožkama nahoře....

Manžel ovšem tvrdí, že zemřel stářím.

No – ať tak nebo tak – vybral si pro smrt dobrou dobu.
Ne jako ten poslední.

Ten zemřel v zimě, uprostřed krutých mrazů.
Měsíc pak křeček strávil na balkóně v krabičce od ramy, které jsme začli říkat „maus-oleum“, než roztál sníh, abychom ho mohli
pochovat do země jako jeho předchůdce.

Vlastně ne – předchůdce toho předešlého zemřel taky v zimě,
ale začátkem, na jaro se nám čekat nechtělo,
tak šel do nebe žehem. Jeho popel jsme pak dali do pixle od filmu
a z jara pochovali.
Jojo – tak to bylo.

Tohohle pohřbíme jak toho posledního.
Manžel opět vykope díru na obvyklém místě, a to na chalupě pod jabloní, kde leží všichni Filipkovi předchůdci, včetně papouška od naši kamarádky, přes díru položí dva klacíky, na ně pak dá krabičku od ramy, ve které mezi pilinami a jídlem na poslední cestu leží náš miláček, a po dojemném proslovu ho za smuteční hudby pomalu na dvou provázcích spustí do hrobu, mezi jeho kamarády, hned vedle pixle od filmu a další krabičky od ramy a čaje.

Budiž Ti zem lehká
Filípku

Když jsi se narodil
bydlel jsi u mámy
teď je tvým domovem
krabička od ramy.