Včera byl první máj – lásky čas…
Mladi lidi se líbali pod rozkvetlými stromy..

Taky jsem mladá…
/no ne nejmladší – ale snad ještě mladá/
tak jsem se rozhodla vyrazit do ulic a vyhledat nějaký ten rozkvetlý strom.
Přiznám se – moc se mi nechtělo
/venku prší už třetí den a je tam pěkná zima/,
ale co bych pro sebe neudělala, že?

Pořádně jsem se oblékla a vyrazila.
Kupodivu zrovna přestalo pršet a vypadalo to, že to i chvíli vydrží.
Nevydrželo.

Sotva jsem našla první kvetoucí strom
začalo opět pršet.
Deštník zůstal ovšem doma
/vždyť to vypadalo tak nadějně/

No a co…
Schovala jsem se pod strom a čekala na prvního člověka,
který projde
/pro jistotu jsem ještě napsala manželovi sms kde mě má hledat/

Déšť sílil…
Manžel nikde.
Pár mužů kolem sice prošlo,
ale pod tím stromem si mě asi nevšimli.

„No nic, holka…“
říkám si v duchu
„ letos zřejmě uschneš…jde se domů.“

Z nebe už padaly proudy vody.
Statečně jsem se vydala do deště a v duchu nadávala manželovi
že mě tam tak nechal.

Kolem projelo auto a pěkně mě obhodilo proudem vody z kaluže.
No ještě toto!

Celá promočená jsem konečně dorazila domů.
Manžel spokojeně seděl u televize a koukal na Mertixe,
kterého si včera natočil.

„Prosím tě kde jsi?
Já tam čekám jak idiot..a ty nikde!!“
hulákám na něj už od dveří.

„Jsi blázen?
V tom dešti mám někam jít?
Byl jsem tady za barákem a utrhl větvičku z třešně
tak pojď
dáme si ji nad hlavu a políbím tě“
odpověděl mi a už se hrnul na mě i s větví.

„Tak to si nech…tohle neplatí“
říkám nakvašeně a jdu se převléct do koupelny.
Cestou si nadávám, že jsem zapomněla na tu třešeň za barákem
A já se trmácím takový kus!
A v dešti!
Sakra..

Ach ti chlapi!

„No ty teda vypadáš“
pozdravím obraz v zrcadle.
Kýchám.
/Je to pravdaL…/

Rozmazaná…mokrá…špinavá…
To zas byl jednou nápad!
Achjo.

Sice jsem nepolíbena,
ale jak tak na sebe koukám - jen tak brzy neuschnu.

Pro jistotu jdu ještě za manželem
a nechávám se políbit pod větví.

Člověk nikdy neví.