Co
pořád řveš?
Co po mě ještě chceš?
Že se budu omlouvat?
Nebo že se dám na modlení,
aby tobě bylo lépe?
No a co!
Tak jsem to udělala!
A kašlu na to,
že jsem neměla!
A kašlu na tvé „rádobyskvělé“ kecy,
že to semnou myslíš dobře,
i na pocit studu,
který dle tebe
mám mít.
Pche!
Nemám nic.
Nic – rozumíš?!
A je mi to jedno.
Jdi do háje!
Žiju jen jednou!
A už mlč!
Stejně tě zas příště zapřu.
Ty trapně
vtíravé
nic nechápající
špatné svědomí.