Laciný pisálek uprostřed nic neznamenajicího davu, jehož mlčenliví a snad ani neexistující členové, jsou na pokraji duševních propastí, do kterých tiše odplouvá všechno to, co se za němé existence pokazilo nebo docela shnilo, mlčky trpí přebytkem lačných pohledů.

Jenomže jak se s něčím podobným vyrovnat? Pisálek nemá potřebnou sílu, tedy hlavně tu psychickou, tu vnitřní, a tudíž se zbavuje veškerých svých nadějí, které si matně vytvořil, když za hustého sněžení kráčel za svou nanicovatou prací. Ale mohl si říct toto: Jenom jsme se tak pohádali s dozorci světa a oni nám teď, aniž o tom sami vědí, hážou klacky pod nohy. Někteří z nich si dokonce libují v brutalitách, prováděných potaji mimo zónu. Zdá se jim, že jejich nepřátelé, hlavně pisálci a vůbec všichni oběti umění, se jim snaží zalíbit tím, jak neustále vymýšlejí nové bludy, jejichž smysl vlastně uniká s každým napsaným slovem nebo výrazem. A hlavně je za to nesmíme soudit, vždyť bez jejich pomoci bychom nikdy nic hodnotného neuměli vytvořit.

Pisálek se zašklebil na kolemjdoucí stařenu, které od úst odvisala táhlá slina, a řekl si: Ať tak či onak, my musíme být vždy ve střehu, abychom dokázali včas rozpoznat, zda to, co pokládáme za pojídače umění, není veskutečnosti múza a naopak. Ale copak mohl onu stařenu pokládat za múzu? Múza je přece kontroverzní prostitutka v čerém závoji, je to naivní slečinka ze středu města, které nejde o nic jiného, než o běhání po těch nejdražších a nejprestižnějších obchodních domech, je to znuděná matka pěti dětí, která den co den čeká na manžela, jenž se má vrátit z práce, je to malířka, jejíž životní prioritou je zachycení veškerenstva a přiřazení rolí věcem, které sami o sobě žádné role nemají, je to zkrátka cokoliv, ale ne belhající stařena, jíž od úst odkapává rosol.

Absurdní na celé věci je to, že pisálek, velmi bystrý mužík, kterému se svět zvrkl do klasické krabičky od sirek, se zastavil na liduprázdné cestě, poblíž obrovských fíkovníků, a poznamenal si do kapesního notesu tato slova: Na prahu mysli, pokud se ovšem dokážu soustředit na vlastní mysl, odehrávají se velmi bizarní představení, v nichž účinkují tyto postavy: Jaku Arbes o sobě v prvním dějství prohlašuje, že je vynálezcem. Otokar Březina se ho však těsně před koncem druhého dějství táže: A co jste vlastně, můj přemilý mistře, vlastně vynalezl? Arbes si opatrnými pohyby poškrabává svou nevkusnou pleš a odpovídá: Romaneto přece!

Pisálkova mysl nyní drtí jednotlivé myšlenky červenou cihlou, kterou on sám našel pod jednim z fíkovníků. Ale herci se najednou vytrácejí, jako by se se svým milovaným pisálkem loučili navždy, a odcházejí se sklopenými hlavami pryč, snad do jiných myslí..