Matně si vzpomínal na její tělo a když už našel nějaký ten detail, ihned ho zase zapoměl. To bylo věčné prokletí přesyceného zvířete. Jenom tak lehce hledat úlomky dívčích těl a nenacházet je. Stejný byl i jeho náhodný přítel ze zasmrádající periferie. Nadělal hrozný randál a nebylo to k ničemu. On na to byl zvyklý z průhledných klecí, žili tam klidně i po čtyřech, když se cesta nestáčela do těch správných směrů. A také často zapomínal na epochální sprint. To měli společné. Ráno chtěli uniknout světlům a večer tmě. Rozlézalo se to všude po koutech, mezi zdmi toho byly hromady a ve snech to samé. Přicházelo peklo a oni byli těmi posledními, kdo mohl jeho příchod odvrátit nebo ho alespoň pozastavit. Nadlidský úkol. Museli by řvát jako dva býci a kopat do sebe železnýma nohama. Místo toho si dali kafe a nahlédli do novin. Hned na první straně titulek: Umlácený policista ve stejnokroji! Jeden z nich odhodil noviny někam za sebe a začal toho druhého vášnivě líbat. Láska tekla za okraje a byla na stole, ve sprše, na zemi i na zdi. Láska byla najednou všude. Protekla několika patry až do přízemí a tam zasáhla i jeden manželský pár, který se do toho opřel po svém. Muž přivázal svou ženu k posteli a bušil do ní hlava nehlava. Až musela nadzvihnout orosenou paži a vykřiknout: Dost! To nekřičela ta žena, ale láska. Zuřivý lev, chystající se vlétnout na silný hřbet lvice.
Periferijní milenec ustal v laskání ušních lalůčků svého o pět let mladšího protějška a zadíval se na mokrou skvrnu na zdi. Byla to stopa světlomodrého citu. A tak řekl: Podívej, skvrna. Chňapl krabičku cigaret a rychle si zapálil. Pohled na zeď ho rozčiloval, ale milenec si ničeho zvláštního nevšiml, proto ho také objal kolem ramen a řekl: Zítra v noci se to přiblíží až k posteli, takže to budeme moct vidět. Jenomže jak lze, a lze-li vůbec, zkrotit a zapřít rozčilení? Vstal, nezahalen, také s cigaretou v dutině, přikročil ke stěně. Ruce v kapse, řekl: Tady je stopa lásky! Ale sám tu lásku necítil, poněkud odtažitou prostitutku v černém závoji.
Odemkla jedny dveře a vešla do bytu plného všelijakých rekvizit. Kdyby mohla, zbavila by se veškerých zbytečností, strhla záclony a nechala by zazdít okna. Ale v bytě žilo velké zvíře, které by ji to nikdy nedovolilo. A jak tak mohla chodit po dvou a neustále se ho ptát: Igore, moje milé a něžné zvíře, dovolíš mi zemřít na svobodě? Pokaždé stejná slova a odpovědi se vyhýbaly konkrétním nářkům. Igor zpravidla řekl: Odprejskni. Zejtra si povyrazíš. Mám pro tebe solidního fleka. A žádná odezva.
Ta doba, abyste mi rozuměli, stála na rozcestí starého a nového, pelášila sice vpřed, ale stále si pamatovala věci z dřívějška, věci, které spousta lidí ještě bolely, věci, které pořád neodezněly docela a už musely být nahrazené věcmi jinými, zdánlivě růžovějšími. V té době byste vyšli ven a kráčeli tak sto možná stopadesát metrů k metru, ale ten stopadesát první metr už byste nemuseli přežít. Byli byste na citlivé mušce jednoho z mnoha zatoulaných odstřelovačů. Proč to tehdy dělali? Asi proto, aby k vám po výstřelu přiběhli a obrali váše mrtvé tělo o poslední groše. Doba ta, milé čtenářisko, se ovšem vyznačovala i jinou bestialitou. Rozmnožila se nám prostituce a také se leckde toulali zmatení vrazi, kteří namátkově podřezávali ženy, chodící po večerech z práce, a znásilňovali mladé holky, sedící o samotě v parcích a brečící, protože jim jejich kluci dali do kalhotek semtex. Přibylo přepadení, zvráceností a politických skandálů. Pomalu každý se zůčastňoval protestů, stávek a já nevím čeho ještě. A kdyby jste byli obzvlášť pozorní, tu a tam byste tehdy mohli zahlédnout i vyznavače duševních trestů, sektaře.
Uvolnil několik lan a fouknul si na poškrábané dlaně. Ještě s tím nebyl hotov, potřeboval by pomocníka, ale už dávno to vzdal a rozhodl se, že svůj plán uskuteční sám. Navíc by vyloučil svědka. Oči jsou moc dobrá věc, ale když je jich příliš, už to tak nadějné není. Svůj záměr měl promyšlený od začátku až do konce. Už jako malý kluk si přál, mít sbírku vycpaných lidiček přímo u sebe v pokoji. Jednou se s tím svěřil otci, řekl: Otče, chtěl bych kuchat lidi. Ten na něho krátce zamrkal a pokynul mu, aby šel s takovýma hovadinama za matkou. Ale matka zrovna koupala jeho mladšího bratra a on se ji rozhodl nevyrušovat. A teď, když byli všichni pryč, mohl nápad zviditelnit. Říkal mu: Oběti.
A přesně o půl páté ráno odemkl Igor kovové dveře a vystrčil ji ven. Ještě uprostřed bolestivého snu musela sejít do přízemí a vyjít do mrazivého rána. Něco přes ní hodil, ale necítila to. Cítila jenom ten mráz. Dokud před ní nezastavila červená korveta. A ten, kdo si ji objednal, stáhl okénko se slovy: Hotová laň! Musela dovnitř mezi tři rozložité pány v černých sakách. Jeden ji zajel rukou pod sukni, druhý si rozepnul poklopec a třetí... třetí vstoupil dovnitř. S funěním sobě vlastním, všichni tři v návalech těžkého dechu, zrovna po ukončení jednoho mladého života, který vyprchal z těla jako těžký smrad zabité kočky.
Do večera seděl naproti zdi a kouřil. Protějšek se šel opít. Bylo to evidentní, protože před odchodem řekl: Já půjdu ven, protože ty už mě nebavíš. Potom za sebou zabouchnul dveře a ocitl se v neprostupitelné tmě, způsobené chronickým nedostatkem žárovek. Podél studených stěn se protáhl až k východu. Uviděl děti... křičeli: Na něj! Ale ne všichni. Jeden vzal nohy na ramena, když uzřel svého souseda v tratolišti. Ještě nevěděl, zda to celé ohlásí nebo ne, ale chtěl rychle zmizet a celé to vymýt z očí studenou vodou. A autor stál poměrně daleko, viděl to, ale dnes si není jistý, zda šlo o děcka, nebo o děcka s vyholenými lebkami.
O půlnoci se coural mezi zrezivělými kontejnery, když uviděl tělo v černé kaluži. Opatrně šťouchnul nohou. Popadl svoji hůl, takovou šikovnou pomůcku při obchůzkách, a začal zkoumat terén. Jednou a podruhé, ale hromada masa ze sebe nevydala jediný zvuk. A tak v okamžiku rozhodl. Měl o jednu prácičku méně, aspoň nemusí mordovat za takové zimy, bohatě totiž postačí, vezme-li ho k sobě do vozíku a převeze přes tři rušné křižovatky. Takhle v noci by to přece neměl být problém. Kolem dokola nikdo živý. Jen ti dva.
Nechci říct, že by se ta holka bránila, to ne, ale tak nějak instinktivně jim nevycházela vstříc naplno. Už několikrát ji vrazili kostí přímo do čelisti, ale byli přesvědčení o své pravdě, o pravdě hladových dravců, vrhajicích se na snadnou kořist. Z dávných časů věděli, že když holce dají ránu, nejlépe do tváře, bude hned přístupnější. Tahle ale ne! Začala kopat, škrábat a kousat. Probudilo se to v ní! To blížící se peklo, jehož první chapadla se rozprostřela po černé, noční obloze coby tmavomodré skvrny. Skvrny nebo lovecké sítě, každý to viděl jinak. A ona to cítila. Bylo to nad ní, nad tím autem. Věznitelům navíc chyběly nože, nemohli ji ani postrašit. Jeden musel za jízdy otevřít dveře a vykopnout ji ven. Sám si otřel z čela pot. Nebo to byla krev z těch kopanců.
Běžel dlouho. V hlavě pořád ta scéna lebeční brutality. Co s takovou vzpomínkou? Možná až bude někde daleko, nechá si dobrovolně vyresetovat mozek. Jak? To ponechá náhodě a světlům. Teprve teď musel zastavit, protože plíce syčely a ramena těžkla. Zvolnil krok, uviděl ženu. Ale viděl i mnoho jiných, také přítomných věcí kolem. Viděl tmu jak se proplétá se světlem a jak se z jejich lásky rodí šero. Přímo pod hvězdnou nocí, řekl si. A ženě přitiskl hlavu na hruď. Když potom leželi u ní a on se ji se vším svěřoval, cítila to, co už dlouho ne. Cítila čistotu. Jenom jeho strach, který se pořád drápal nahoru do krku. Několikrát musel zvracet a pokaždé, když šel k míse, se mu onen muž zjevil a řekl: Parchante, tys mě tam nechal. Tys mě nechal mezi tou zvěří. Ty k nim taky patříš. Nakonec skončíš stejně!
Čekání vzdal už po dvou hodinách. Skvrna na zdi vyprchala do němého prostoru těsně poté, co odešel. Už se kvůli ničemu netrápil. Pravda je, že hodně pil, to ano, ale při smyslech ho držel fakt, že protějšek se toulá nocí a někde mezi ulicemi vykřikuje pakosti o jejich vzájemných citech. Trochu uražen vyšel ven. Na chodbě srážka se sousedem, řekl: Vy takhle, jo? Chcete vodsaď asi pláchnout, co? To vykládejte mý mámě, že se dete jenom tak projít. Vy pokrytče jeden, že vy vyrážíte na lov! Toho muže kdysi znal, ale za poslední rok, jakmile vyhlásili příchod pekla, se stačil pošpinit na tolik, že by ho už nevyslyšel ani sám Gabriel. A tak kolem něho prošel dál. Dál za dveře na vzduch, dál do noci, dál pod ten obrovský měsíc, až na konci dvora se pozastavil a zadíval se nahoru. Nebyla v tom žádná příchuť noční lyriky, ale obdiv k peklu, kterému viděl do chřtánu.
Schylovalo se k ránu a ona bloudila napůl osvětlenými ulicemi velkoměsta. Kolem oprýskaných, cihlových domů, kolem válejicích se opilců i jenom tak spících pasáků, které z čekání na ovce přepadla únava a oni si potřebovali odpočinout. Cítila se být kusem zkaženého masa, nahnilého kousku, z něhož klovaly odporní holubi. Velkoměščtí potvory s vyškubanými kožichy. A ona pochopila, mohlo to být i zásluhou pekla, že musí zarazit trápení. Když ne trápení ostatních, tak alespoň to svoje. Jak dlouho to už trvá? Rok nebo pět let? Co na tom, zkrátka to ukončí a zkusí začít znovu, od té nejspodnější spodiny se vydrápe až k vrcholu. Věděla, že když se svalí na zem, on ji začně zrána hledat a nakonec ji najde. Zbije ji přímo tady, přímo před těmito zjevy, které se do té doby jistě proberou a ještě ho přitom budou povzbuzovat. Jednomu z nich by ji potom určitě prodal. Začala zvracet. Dlouho a hořce. Nakonec si všimla záblesku na těle jednoho spícího zjevu. Přiblížila se a uchopila záblesk do dlaně.
Celý zakrvácený, vyřízl oběti jeden nepodstatný orgán a šel ho hodit svýmu psovi. Ten mlaskl a maso zmizelo. Muž se ušklíbl. To je psisko, pravil k sobě, pravej nenažranec. Už kvůli němu bych to měl dělat! Ale dobře věděl, kolik má ještě práce, musel stáhnout kůži, zbavit se ochlupení i vlasů a zevnitř vyplnit plastem. Chtěl je mít holé. Nesnesl na nich jediný vlás. K ochlupení choval hluboký odpor. Sám to byl jeden z nich. Bývalý sektář, který nenalezl úplné pochopení, nýbrž jen poloviční a to mu nestačilo. Přenesl si tedy svého ducha přes několik dlouhých let a teď se ho rozhodl pěstovat. Zvrácenou, ale i krásnou ideu o čistém člověku. Jako by ho těmi břitvami, sekáčky na maso a sekerami, hladil po těch nejcitlivějších místech na těle. Byl v tom také kus otcovské či mateřské něhy. Miloval je!
V přístavu zrovna kotvily dvě rybářské lodě. Prosmýkl se kolem brány a sestoupil blíž k vodě. Země byla měkká, jako by prorostlá neviditelnými travinami. Vzpoměl si na ta slova, která si před jeho odchodem řekli. Už mě nebavíš! A možná, že měl pravdu. Celý život se pohyboval na hranici dvou pohlaví a nebyl si ničím jistý. Nevěděl, zda mu dělá dobře, když ho laská muž nebo žena. Objímal tolik těl, že mu jednoho dne splynula ta těla v jakési polotělo, napůl mužské napůl ženské. Pocítil k sobě odpor. Chtěl ho najít, ale nevěděl kde hledat. Sedí mezi namodralými neony, nebo se někde zpil do němoty? Začalo svítat. Nebe do purpurova. Všude se to probouzelo a lidé si ho začínali všímat. Lodě hřměly.
Tramvaj ještě nebyla tak plná, jako kolem osmé nebo deváté ranní. I přesto, že se třásla, nastopila dovnitř a nechala se vézt napříč stále rozsvícenými třídami hladového Velkoměsta. A hlavu opřela o okno, aby lépe viděla. Zatoužila po čistotě. Zachtělo se ji uvidět obyčejné lidi, spěchající do svých k smrti nudných zaměstnání. Představila si veškerou populaci jako jedno velké a ničím neposkvrněné stádo, jehož jednotliví jedinci se snaží zdokonalovat ve vědě, v technice i ve vztazích. Pocítila s nimi soucit. Ale cítili soucit oni k ní? To sotva. Museli dohonit předešlý den. Nikdo se na ní nedíval.
Strážník se ohlédl přes své levé rameno a zahlédl muže ve vaťáku. Vůbec se mu nechtělo po ničem pátrat, už byl rozhodnutý odejít, ale ohlédl se ještě jednou a v tom mu oči zčernaly, protože zpoza mohutné postavy vyčnívala plandající lidská končetina, obalená do mokrého, podzimního listoví. Ten pohled se nezměnil ani po protření obou ospalých očí. A tak s hrozivým řevem vyrazil směrem k řezníkovi, který nic netušíc, pokračoval dál ve svém započatém díle. Spatřil strážníka až ve chvíli, kdy byl těsně za ním a kdy mu kroutil obě ruce nějakým bolestivým chvatem. Ale byl si moc dobře vědom toho, že je povšem a že teď už nic nedokončí. Sám si ale mnohdy říkal, že to neskončí nikdy a že potřeba párat s ním bude až do smrti. Proto se nikterak nebránil, když s ním strážník cloumal ze strany na stranu a snažil se ho dostat na všechny čtyři. Jenom několikrát zaklel, neboť té scéně přihlíželo rázem ještě deset nebo dvacet lidí, kteří uslyšev řev, připelášili i se svými štěkajicími psi. A potom také lidé od novin, kterým ve fotografování nezabránily ani tvrdé kopance dalších policistů.
Přístaviště se přes hodinu proměnilo v rušné území. Když procházel branou, málem ho nesrazili naloženou destou. Musel utéct, ale na okamžik ztratil pojem o tom, kde se zrovna nachází. Chvíli bloumal mezi doky, až se mu nakonec podařilo najít únik v podobě díry v plotu. Prolezl bez škrábanců a zamířil domů. Kroky byly tiché a prázdné. Na nic se nemohl soustředit. Potřeboval nastoupit do jednokterého letadla a opustit zemi. Vydat se na jih ke slunci, tam kde se nikdo neschovává pod hustým smogem a kde nikomu nevyhrožují zabitím. Tam, kde žijí ideální lidé, napůl muži napůl ženy. Ale něco ho přece jenom upoutalo. Míjel stánek s novinami a povšiml si fotografie, na níž byl rozpáraný muž, ze kterého trčely kusy špinavého plastu. Popadl do rukou jeden výtisk a rozběhl se prostorem... .
I ona se vracela. Chodbou, zahalenou do ranního šera, ve které kouřily dvě tělnaté ženy a pomlouvaly co se dalo. Prošla kolem nich jako duch. Neviditelná, tichá. A když ji otevřel, ucítil v sobě ledový kov. Sjela pohledem níž, pootočila zábleskem a vnikla do bytu. Nechala to v něm. On ležel na zemi. Obr v propoceném tílku. Teď se třásl on, zatímco ona se smála jako pominutá. Jako někdo, kdo v jediné vteřině zarazil vlastní trápení. Rychlým švihnutím záblesku se to vyřešilo jednou provždy. Už nechtěla nikam chodit. Zůstala tak.
On skončil se svým příběhem. Už tolik nezvracel, ale pořád se ještě bál. Když se domilovali a leželi vedle sebe jenom tak. Ona potom vtipně poznamenala, že lidsvo je pro tentokrát znovu zachráněno. On zavrtěl hlavou, protože nesouhlasil.