Ranní choutky

Ulice klidná.
Je 5 ráno.
Spí velcí obchodníci.
Stavbaři, učitelé spí.
A jen tak pro pobavení.
Snad naschvál, já fakt nevím.
Má milá hlavu si
o obrubník drtí.



Už je to jedno

Blázni se nade mnou radují.
V tramvaji zpívají písně.
Zvuky se vrývají do hlavy.
A kdosi tiše: Už nejsi s námi.

Jsem v břidlicovém háji,
stopuji zde suché vichry.
Když jeden z nich promluví,
zní to jak rekviem.

Chtěl jsem jim povědět: Když nejsem s vámi,
jsem sám, avšak nezbyl mi čas.
Kdo je ta stará dáma za mými zády?
Jménem život či smrt?

Už je to jedno, ztratil jsem cit.
Už je to jedno.
Nechávám se vláčet do tmy.
Sotva viditelnou rukou.



Svět a přátelé

Jsem mladý a tudíž nic nevím.
Jsem tu teprve krátce, je to k zblití.
Svět zčernal a plíce mi potřísnil dehet.
Tak dál?

Jen předesílám, že tohle není žádná stížnost.
Beru to.
Jak jinak. Co mi zbývá?
A kdyby tu byla taková možnost?

Chňapnu ji, jo? To ne. Na to nejsem.
To bych se musel topit a pěkně si loknout.
Jinak jsem v pohodě.
O nic tu nejde.

Několik skleniček s přáteli.
Tak dlouho nám to klape a tak dobře.
Už si ani nevzpomínám od kdy přesně.
Je to fajn.

Oni se nezdržují u světel. Táhnou do tmy.
Je v nich. Je všude kolem nich. Je na nich.
Dávno jim vylezla na hřbety a nechce mrcha dolů.
A já to vidím a je mi hej. To oni jsou ta tma.

Podotýkám, že sám jsem vlastně k ničemu.
Dvě neslučitelné. Dvě poloviny v tranzu.
A slovo přátelé zůstane pouhým slovem.
Nemá to přesný význam. Dopad je ovšem patrný.




A neuzřel cestu svou

V předešlých dobách jsem žil na venkově.
Mraky, slunce, měsíc. Tohle všechno tam bylo.
Jo a dobytek. Krmil ho děda.
Ledviny v čudu, ale musel.

Já vdechoval vzdoušek,
lezl jsem po stromech,
větve mi voněly, dým a tráva.
No prostě venkov.

Matka dělala překlady. Tu a tam na mě mrkla.
Žiješ, ptala se.
No jasně, odpovídal jsem.
A už jsem uháněl za klukama do pole.

Jednoho dne se vrátil muž jménem Josef. Pokrevní poutač.
Musíte do města, pravil. Já bulel.
Matka mi řekla: Pojď, jedeme do špíny.
Mávl jsem na kluky a oni na mě. Odjeli jsme.

Ve městě se to mísilo. Hrozný randál. Hrozné smrady.
Běhal jsem s jinými kluky kolem paneláku a řval:
Ať žije venkov! Smrt městům! Smrt městům!
Matka občas vyhlédla z okna: Buď zticha, pitomče.

A potom jsem musel jít do školy.
Budova ze skla a kamene. Všude zima. Všude oči.
Seděl jsem vzadu jako jehně v trávě.
Choval jsem se nenápadně.

Když jsem se vracíval domů, matka se ptala:
Tak co? Jaký to bylo? Nezbili tě?
Odpovědi se lišily: Bylo to fajn.
Na hovno to bylo.
K zblití.
A později: Ani se neptej.

Uběhl rok a za ním ještě deset. Přestal jsem vidět barevně.
Páska se zadrhla a můj film zčernal. Už to nebylo ono.
Vracel jsem se domů a klel. Pořád jsem někomu nadával.
A také jsem ztratil pár přátel. Zabili se.

Dnes mi chybí poslední rok. Jsem takřka nad věcí.
Ale vůbec nepřemýšlím. Jestli to zvládnu, tak to bude o vlas, fakt.
Pocity zbytečna. Pocity méněcennosti. Když hledím do zrcadla, vidím vyvrhel.
A ono se to neustále točí. A nekončí a nekončí... .

Lehká nespavost

Je říjnová noc. Nemohu usnout.
Slyším policisty, jak se baví pod mým oknem.
O čem asi? Musel bych si zapálit. Je hrozná zima.
Hlavně venku. Mínus patnáct, nejméně.

Pouštím si televizi. Kalendárium. Sklovská. Baba stará.
Odcházím. Možná teď budu moct psát. Avšak nic moc.
Vracím se tedy ke starým metodám. Kde mám ten inkoust?
Deník I., Deník II., už ztrácím přehled a nemá to cenu.

Ležím na levém boku. Něco mi běhá po žebrech. Dělá to hrozný rámus.
Pavouk? Začínám bláznit. Jednou to muselo přijít. Ne, je to jiný hmyzovrtač.
Teď kousnul, hajzl. Musím vstát. Stejně to bolí jako čert. Au, sakra.
Zůstávám ležet pod peřinou. Ani krok z postele. Jsem jako had.

Policisty omrzelo kdákání. Jsou zpátky v kumbále. Rozdávaj dvojky.
A v bytě jsem sám. Už dávno bych měl spát. A vidět tisicerý sen o krásných královnách.
Vidím je těsně u sebe. Jsou to tělnaté ženy v obnošených šatech. Žádné královny.
Ty vymřely.



Malá překážka

Mrazivé ráno. Ve stromech ticho. Celý dům spí.
Jsem vzhůru nezvykle brzo. Oči jsou slepené. Píšu jen po hmatu.
Cigareta a šálek kávy. Rádio hřmí. Jsem plný hlenů.
Ještě na chvíli do postele? Ne, stejně neusnu. Přemýšlel bych.

Když začínám myslet na věci mimo řád, svědí mě celé tělo.
Po kůži skáče strach. Ve střevech chvění. A pořád kouřím.
Co z toho mám? Kdy konečně otupím? Příjmu to s klidem?
Nechvalně proslulou pravdu.

Tohle přece musí jednou skončit. Kolikrát projeté pravidlo.
Nic netrvá věčně, řekl mi kdosi. Stál jsem těsně za jeho zády.
Slyšel jsem jak dodává: A nebo to ukončíš sám. Odplivl si a šel.
Slova však zůstala ve vzduchu. Když jsem se po nich natáhl, zmizela jako mlha.

Jinak se nestalo nic. Odešel jsem domů. Bylo po desáté. A nemohl jsem spát.
Venku řádil vítr. Byl to podzimní hvizd. Tak nějak to znělo.
Okna se chvěla. Okapy praskaly. Záclony tančily po posteli.
Nakonec spánek. Hluboký. Sladký. Beze snů. Tichý... .

Hodonínští starci

Ve městě Hodoníně. Potkávám jednoho starce za druhým.
Ostrá žluť jejich kůže. Proděravělé kabáty. Vousy bílé jako popel.
A před sebou zlatavé blaho. Na zdraví! To je to hlavní.
Shnilý čas je již bezmocný. Má slabé pazoury. Starci jsou v bezpečí.

Jeden úder a za ním pohlazení. Jaká to slast. Koupat se ve slunci.
Posedávat bez příčiny na poplivaných lavicích. Rozmlouvat a soudit.
Politika. Pepa Frantů má novou krávu. Předsedovi stůně dcera. Je pod drnem.
Karel Holeček slouží noční. Támhle jde bába Jeseniová z koloniálu.

Všechno se ubírá suchými cestami vpřed. Kouř z dýmek stoupá k modrému nebi.
V rukách olověné tabatěrky přecpané tabákem. Vedle opřené hole.
A den jim nekončí, den začíná. Noc a ráno se od sebe neliší. Musejí brzy se psy.
Když spěchám k rannímu vlaku, zahlédnu je courat se loukou. Malátní, mlčenliví.