... alternativní vidění

V malém, ultramoderním bytě. S naprosto zkouřeným jazzovým hudebníkem rozmlouvám o vlnách.

Já se ho ptám: A proč ses vůbec takto proměnil? Odpovídá: To nebylo z vlastní vůle. A musel bys to zažít sám na sobě, kdy ti nebe padá do klína a ty mu místo toho nastavuješ doširoka rozevřené dlaně. Zkrátka jsem musel. Umíš to pochopit?

Nyní hledím do jednoho ze čtyř koutů tohoto pokoje. Leží tam pes. Poněkud chorý na průdušky. Neustále kašle. Ptám se hudebníka: -  Co ten pes? Je vůbec tvůj? - Hudebník si zapaluje cigaretu a pomrkává po nástěnných hodinách. Odpovídá: - Tento pes se tu objevil krátce poté co jsem se sem nastěhoval. Skvěle spolu vycházíme, protože umí držet jazyk za zuby. - Ptám se ještě: - Ale copak lze skvěle vycházet se psem? Vždyť je to jenom pes. Je to jako bys vycházel s kusem starého a nepotřebného nábytku. - On labužnicky kouří, přičemž tu a tam pokukuje po psovi. Ten se vděčně dívá naším směrem a opět propuká v silný kašel.

Za nedlouho shledávám, že je již načase vstát o odejít. Navíc hudebník, jenž se během několika minut zcela pohroužil do sebe, mě k tomu svou nepřítomnou přítomností doslova vybízí. Ale tomu se vůbec nebráním, neboť sám už bych byl nejraději u sebe doma, kde na mě čekají tiché stěny, prázdné kouty a můj vyhladovělý přítel, kterého jsem v posledních večerech hanebně zanedbával.

A tak stojím před hudebníkem, hledíc mu do očí. On se ale náhle začíná čemusi smát. Proto se ho překotně ptám: - Ty se vysmíváš svému společníkovi? Zdá se ti snad, že jěště netrpí dost svým smrtelným kašlem? Měl bys s ním o tom promluvit. Třeba čeká právě na to až za ním příjdeš a zaptáš se ho na jeho trápení.

Hudebník se zhluboka nadechuje a staví se na všechny čtyři. Patrně se chce sžít se svou novou rolí, aby tak svému na smrt nemocnému společníkovi mohl co nejlépe porozumět.

Když nyní stojím těsně před dveřmi a jsem rozhodnutý k odchodu, řeknu ještě: Doufám, že to bude cenná zkušenost pro vás pro oba. A až za sebou tyto dveře zavřu, nechci už slyšet jediného zakašlání.