Autoři  Stránka autora  Názory autora  Díla hodnocená autorem 

Dílo #19565
Autor:Nikdojiny
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Úlet
Zóna:Jasoň
Datum publikace:05.09.2005 10:14
Počet návštěv:855
Počet názorů:2
Hodnocení:1

Prolog
...
Deníky II.
11. června 2005 To někdejší opovržení, které jsem pociťoval vůči zamilovanosti, dnes vyvrcholilo hádkou s jednim párem, který si vykládal svoje city přímo přede mnou a ještě tím způsobem, jakoby on i ona chtěli, abych uvěřil v naprostou bezúhonnost, pravdivost a čistotu jejich blábolů. Vrátil jsem se později, musel jsem v knihovně zápolit s Bretonem. Byl jsem na vážkách, zda si mám vypůjčit Nadju nebo Spojité nádoby nebo Arkán 17. Až po dvou hodinách (což je vrcholem lidské hlouposti) jsem se rozhodl, že si vezmu všechny tři věci. Ve vlaku jsem se myslím seznámil s milým děvčetem jménem Zuzanka. Je to přesně ten typ, kterému se říká: Fanenkamódníhosvěta. S namalovanými pysky, kilogramy make-upu na držce a tak. Co bych neudělal pro hormonální vyprázdnění. A teď dřepím u svý věrný a přesný mašiny a chci si jít dočíst Proměnu (už nejmíň po stý) aby se mi trochu rozlila krv do žl. 12. června 2005 Ze tvého letmého pohledu jsem vyčetl radost. Jsi veselá, neboť víš, že zítra časně zrána vstanu z postele a zamířím k vlaku, kterým potom odjedu daleko od všeho, co ještě kdysi bývalo vztahem. Procházel jsem včera dlouhými a studenými chodbami své někdejší školy a snažil vybavit si alespoň jeden den z těch devíti roků. Někde v hlubinách budovy Obvodního soudu pro Prahu 1 se ozvalo splachovadlo. Proč ses mi dnes přizdála? Nevíš? Já ano. Povím ti proč. Ty žárlíš! Hudba zaplavila ulici, a nebyla to deska, byl to docela nepatrný harmonikář na vzdáleném rohu u vchodu do metra, mačkající svůj do purpurova zbarvený nástroj. Hudba odezněla a s ní se náhle ztratilo i několik zasmušilých muzikantů. V jedné kavárně ke mně přistoupil číšnik s malou utěrkou přes ruku a táckem, na kterém stály tři sklenky se zeleným obsahem. - Co je to? - zeptal se mě. Vláčel jsem se na svých olověných nohách k řece. Byly tak těžké, že tu a tam vyrážely do dlažby díry. Ale šel jsem. 21. června 2005 Dnes jsem se rozhodl, že zůstanu doma a věnuju několik hodin psaní. To se mi také povedlo. Pracoval jsem hlavně nad Návratem k práci a potom ještě nad několika satirickými postřehy. Včera zhlédnutí Playtime. Zajímavý snímek - dokonce by se to dalo považovat za Tatito životní dílo. Později - blíže k půlnoci, jsem se opět podíval na Feliniho 8 1/2... fascinující! 24. června 2005 Ozvala se Linda. - Koupila jsem garzonku v Modřanech, nechceš se přijet kouknout? - Co se dá na tohle říct? 5. července 2005 Ihned po obdržení svého vysvědčení, na kterém tentokrát zazářily dokonce dvě čtyřky najednou, jsem nastoupil na místo, které ze mne saje poslední zbytky mé fyzické zdatnosti. Probuzení: 4:00 Návrat: 19:00 U pódia stojí mladík a velmi dlouho řeční k prořídlému zástupu občanů. Mladík: Dejme se znovu zlákat sladkými ideemi a vykročme vstříc slibnějším zítřkům. Kdosi ze zástupu: Taková velká, zkurvená lež! Pokusil jsem se jít rovně, rovně po šikmé, avšak docela hladké ploše, aniž bych se čehokoliv přidržoval, vždyť mě zezdola jistila Patrizia, které řádil ve vlasech krutý, horský vítr, přičemž ona s nim, tedy pokud jsem si všiml, vůbec neflirtovala. Stepní orel jménem Chegorez. Jeho pyšný let nad polem. Nad docela žlutým polem. Viděl jsem onoho orla. Byl celý ze stříbra a pableskoval při každém dotyku mé ruky. A nehryzal, tím jsem si jist. Neodvážím se na sebe sáhnout. Zvedám paže a nechávám je volně padat k tělu. Přičemž si s nesmírným zaujetím prohlížím tvář, shledávaje, že jsem již velmi starý, nemohoucí muž. ~~~~~~~~~~~~~ Hodiny odbily sedmou. Cítím na střeše déšt, jehož zvuky mi nic neříkají. A moje matka jim také nerozumí, a proto i ona teď odchází nakrmit psi. ~~~~~~~~~~~~~ Sedím před nějakým rukopisem, jež je zároveň velmi složitým rébusem, k jehož rozluštění je zapotřebí, aby se každé mé oko dívalo stejným směrem. ~~~~~~~~~~~~~~ Přede mnou stojí sklenka a v ní kefír. Už jsem ho ochutnal. Ochutnal jsem ho, ale zdaleka nedopil. Přesto: Je to jen kefír. ~~~~~~~~~~~~~~ Y vypadá jako hadí jazyk a X jako výstraha minového pole. Je opravdu příliš pozdě. Možná bych měl odejít do svého pokoje a pokusit se usnout. Možná. 7. července 2005 V zaměstnání: Práce od vás nepadá. Později výpověď. Klopýtnu, ještě se stačím posbírat a hned zase spěchám za odjíždějící dodávkou, kterou řídí, ovšem velmi nezkušeně, můj přiopilý dvojník. Zřekl jsem se veškerých práv jak na svou, tak i na vaši existenci. Proplouváme skrze dlouhé kanály - ona v bleděmodrém, ta barva ji nesmírně sluší, a já v černém, neboť jinak bych zcela jistě nebyl vpuštěn dovnitř. Za mým tělem se honí výčitky, přede mnou jen jakési slabé světlo, jehož prostřednictvím se mi dostává klidu. Patrizia klopýtla. Ta žena. Ve světle půlnočních luceren, jež lemují... Avšak kdo by se býval nadál, že ona? Zármutek tedy dosud neodezněl docela. Naopak je čím dál víc citelnější a projevuje se... Všimla by si ho? Musel by se k ní natočit čelem - asi takto:.......... A snad také dodat: Máte dnes o moc šikovněji uvázanou šálu. Co by se asi stalo potom? Potom by vyjekla. Ne. Potom by mu skočila na záda a nechala se jim odnést až k sobě domů. 9. července 2005 Pátrání po čísle R. Ch. Krátký výlet pro cigarety. Příprava kávy. D. Neuraž se, ale mně se zdá, že bys měl zatelefonovat Lindě. D2. Neurážím se, ale ty měj napaměti, že ženám nikdy nevolám jako první. D. Tím chceš naznačit, že budeš čekat na jeji telefonát? D2. Ne. Tím chci říci, že nebudu čekat na žádný telefonát a nejméně ze všech na ten od ní. D. Dobře. To budeš ovšem sám. D2. Ano. Počítám s tím. Chtěl bych se vymluvit na bolest hlavy a zůstat doma, ale bohužel to nejde, neboť dnes, kdy je obloha takřka černá, musím být více než kdy jindy připraven na jakési blíže neurčené boje, jež mi byly uloženy mužem beze jména. Před nedávnem jsem ke svému roztpčení shledal, že bych měl co nejdříve ukončit svou tvorbu. Přemítám o světlonošových snech, přičemž do prázdna, jako bych v tom spatřoval skutečný prostor, volám jeho jméno a on mi, ovšem téměř šeptem, pokládá jinou hádanku. 11. července 2005 Prožívám své první dny volna. Hybernuji. Uvědomuji si, že důvod, proč poslední dobou nepíšu, spočívá v touze napsat něco, co vyžaduje mnohem hlubší znalosti v určitých uměleckých odvětvích. Včera odpoledne, krátce po tom co přestalo pršet, jsem vyšel ven v naději, že znovu, stejně tak jako před necelými pěti lety, spatřím kdesi v dáli duhu. Vůbec jsem netušil jakým směrem mám zaměřit svůj zrak, abych ji uzřel, když tu ke mně znenadání přistoupil muž, jehož tvář mi nevím proč byla velice povědomou, a uchopiv mě za krk, natočil mou hlavu tak, že jsem v mžiku zahlédl to, kvůli čemu jsem se obtěžoval ven. Hodiny stále běží, zatímco já setrvávám zde, aniž bych chápal důvod. V jistých kruzích, tedy v takových do kterých jsem se dobrovolně vetřel, mi mnozí vytýkají mou aroganci, ke které se vlastně uchyluji pouze v důsledku těchto výtek. Prostřela na stůl. Sama si sedla až k oknu, kde mu okamžitě začala spravovat kalhoty. T. Řekněte, věříte v reinkarnaci? D. Ptáte se mně? T. Zajisté. D. Dobře, odpovím vám. V reinkarnaci nevěřím. T. To se vám to zdá tak neuvěřitelné? D. Ne, to vůbec ne. T. Tak proč tedy? D. Právě proto, že vy jste již jednou zklamal. Kolem dokola nic. V prádelně nic, ve sklepě. Zdá se, že venku... na dvoře... , ale kdepak. Jsem tu zkrátka sám. To je divné, že jsem to právě já, kdo je tu sám a ne někdo úplně jiný. Ale když bych to nebyl já, kdo potom? Byl by to někdo cizí, patrně člověk, kterého bych neznal? Seděl by právě na této židli a zíral ven z okna. A viděl by to samé co já? Zajisté. Viděl by tedy, jak se nebem řítí spřežení černých mraků a jak v sousedních dvorech hledají matky své děti, aby je mohli zahnat domů dřív, než se spustí prudký liják. Ano. Společně se proměníme v lehký opar a proplujeme do cizích světů. Do cizích světů, kde každý z nás, aniž by o to jakkoli usiloval, nalezne svůj vlastní účel. V jedné kavárně sedí muž malého vzrůstu a popíjí kávu, což děla pokaždé, cítí-li se být opuštěným. Z ulice ho prosklenou výlohou pozoruje jakási žena, které se zdá muž povědomý. Neodváží se však k ničemu, co by mělo za následek přímý kontakt s ním. Obuv od Jenny by Ara. Krabice leží na posteli. V krabici kvílí nějaké zvíře, které si sem přitáhla moje spolubydlící. Zvíře zřejmě trpí nedostatkem vzduchu. Měl bych s tím snad něco udělat? I přesto, že jsou mi všechna zvířata protivná? Holý nesmysl. Ona ho brzy opustí, přičemž on, i když ji to nikdy nedal nijak znatelněji najevo, již dlouho toužil po tom, aby mu přenechala svůj byt. Hodila mi z okna svou rtěnku. Myslím, že modrou. Felixův sen byl jasný a nic ho nemohlo odradit od toho, aby si ho hned po probuzení zaznamenal. Záznam č. 1. V bytě se dvěma ženami sám. Jedna z nich leze po stropě jako moucha. Druhá se ji snaží napodobit, ale nejde ji to, vůbec se nelepí. Felixova židle je zpřelámaná a nikdo se o ní nestará. Sám Felix leží nahý v rohu a pozoruje lezoucí ženu, přičemž se nadměrně potí. Druhá žena si zapaluje cigaretu. Kouří. Opět se snaží vylézt. Chtěl bych zaznamenat jeden svůj sen, ale jelikož je neobyčejně dlouhý a také poměrně složitý, nevím, zda každý jeho fragment zaznamenám věrohodně. Později: Matka: S počasím je to zrovna tak jako s lidmi; dokud se nevyprší, nedojde klidu. Na druhé straně krmil jeden postarší muž nějakého, cizího či svého, koně. Pod sluncem bylo tou dobou velmi dusno a horko, žádný Arab to nemohl vydržet, leželi jako mrtví, přičemž nohy zdvihali nahoru k nebi, patrně na znamení úcty. Tím se chtěli vyznamenat, aniž by vědomě prozradili své cíle, pro něž ovšem, stejně tak jako jejich otcové, museli objetovat mnohem více než pouhé nadzvihnutí nohou. 1. srpna 2005 Pochopil bych kdyby mi řekla toto: Udělala jsem toho pro nás víc než ty. 2. srpna 2005 Mnozí se v návalech citů objímali a k něčemu neurčitému si blahopřáli. Bylo to snad proto, že jsem to přehnal s drogami? To sotva, stál jsem přece venku a kochal se překrásnou nocí. Potom vyšla ven jakási žena velmi kyprých tvarů a žádala mě o cigaretu. Vzpomínám si, že jsem ji zalhal, načež se ode mne prudce otočila a vrátila se dovnitř. Všem samozřejmě oznámila, že jsem lhář. Když jsem pak vstoupil, udělal jsem to jenom proto abych vše uvedl na správnou míru, někteří z mých známých se ke mně natočili zády a předstírali, že tam vůbec nejsem, což mě uvedlo v takovou zuřivost, že jsem vyběhl na nevysoké jeviště, odkud mohl kdokoliv a kdykoliv pronést svou řeč, a řekl jsem toto: Byl tu na někom spáchán ošklivý zločin! Mohl bych se k něčemu přiznat a tím si jednou pro vždy ulevit, potíž je však v tom, že k takovému přiznání nemám dostatek potřebných sil. Zuzana se mi dnes omluvila slovy: Nemůžu, dostala jsem to! Následovala krátká přestřelka textovek, na jejimž konci se mi přece jen přiznala k poměru s jednou ze svých kolegyň. Celé odpoledne jsem bloudil Prahou a snažil si namluvit, že to nejsem já kdo tím ztrácí, nýbrž oni, tedy ti, kteří mě utiskují. V den kdy mě měla moje matka přivést na svět, se ji zjevil jakýsi muž, kterému prý měla říkat Theodor, a uchopiv ji za ruku, pronesl tato slova: Raději ne! Je léto a já už toužím po zimě, za jejichž večerů bych se mohl procházet a nořit se do jejich příjemné letargie. Sedí v mém pokoji a drbe se na nose. Vůbec jsem ho neslyšel přijít, objevil se náhle a zdá se, že mě hodlá k něčemu agitovat. - Co jste zač? Co znamenají ta gesta? Jen kdybych se dokázal víc soustředit, takto ovšem nic z jeho pohybů nepochytím, jsou příliš rychlé a zmatené. - Promiňte, ale budete muset odejít. Ještě chvíli se mi všemožně snaží cosi vysvětlit, avšak brzy na to shledává, že je jeho snaha tuze zbytečnou a proto se zvedá ze židle a mizí. Podívej se na mě a přesvědč mě o tom, že se ničeho nezalekneš. Alesya už má svůj vlastní byt, žije v něm se svým přítelem Petrem. Musí však neustále pracovat a opečovávat nejenom byt, ale i poněkud pomalejšího Petra. Jeji rodiče si mezitím nevědí rady se statkem, který se jim v poslední době značně rozrostl. Nina už má četné zdravotní problémy a Vladimír si hledí spíše flašky než-li těžké práce, proto jim taká Alesya musí čas od času vypomáhat a to i finančně, vždyť jenom díky ní mají v domě nábytek, elektrické spotřebiče a tak podobně. Kira, moje mladší sestřenice, teď tráví dny v Paříži se svou milovanou tetinkou Elvírou, kterou přímo do morku kostí nenávidí moje matka. Ale k věci, vadí mi, že Kira je v Paříži a já na prdeli v Čelákovicích. ( závist ) 3. srpna 2005 Včera jsem usnul s prázdným žaludkem. Tentokrát se mi podařilo prospat téměř dvanáct hodin, což je vzhledem k tomu jak neklidný mívám spánek, velmi obdivuhodné. První co jsem udělal bylo, že jsem vyhlédl ven. Uviděl jsem sluncem prozářené nebe a ihned zaklel. Včera mě mořila vedra a dnes by tomu nemělo být jinak? Jen kdybych uměl slovy vyjádřit, jak mě takové počasí tíží. Nemohu dělat nic jiného než ležet, spát, číst a vyměšovat. Jakmile vystrčím hlavu z bytu, okamžitě mě zalije studený pot a já, ve snaze se ho neustále zbavovat, si kloužu holýma prstama po kluzké kůži, přičemž mě pozorují všichni chodci, ze kterých neukápne ani jediná kapka. Připadá mi, že všichni kromě mě mají nesmírně vzrušující životy, neboť se den co den, když opouštějí svá obydlí, cítí velmi spokojeně. Zato já, když si někdy umíním vyjít ven, zakouším směsici těch nejrozporuplnějších pocitů. 4. srpna 2005 Vstal jsem později, než jsem měl v úmyslu. Dnes se mi chtělo vstát velmi brzy, neboť matka odjela ráno do Prahy. Pokaždé, když takhle někam odjíždí, se cítím volněji a chci si tu volnost dosyta užít, ale dnes jsem bohužel procitl až žalostně pozdě. Jakmile jsem si protřel oči, ještě zanícené ospalkami, uviděl jsem na stole, který stojí těsně vedle gauče, na němž spím, list papíru popsaný všelijakými povinnostmi, které mi matka uložila ještě před tím, než odjela. První co jsem udělal bylo, že jsem si zapálil cigaretu a vypil šálek kávy. Potom, mezi tím jsem se telefonicky spojil s některými svými děvčaty, jsem vynesl odpadky a vrátil se pro nákupní tašku, se kterou jsem hned na to vyrazil do obchodu na menší nákup. Od poklidného nakupování, dnes bylo totiž obzváště klidným, neboť obchod byl téměř prázdný, mě vyrušila svým telefonátem Alesya. Sdělila mi, že hodlá uskutečnit svoje plány, pokud jde o návštěvu mé tety a celé jeji rodiny, žijicí ve Sttutgarttu. Chce, abychom my, tedy já a matka, jeli s ní a s jejim přítelem, což je vzhledem k tomu, kolik členů tvoří tetina rodina, celkem čtyři, velmi absurdní, poněvadž takový počet lidí, s námi by nás bylo dohromady osm, by se jen ztěží vtěsnal do jejich bytu. Prohlížím si pohled z Bucurešti. Odkládám pohled a chvíli uvažuji nad tím, zda už jsem v tomto bytě někdy byl. V tomto bytě jsem ještě nikdy nebyl. Jěště nikdy jsem si tu neprohlížel žádný pohled z Bucurešti. Tento byt patří někomu, koho neznám. Ten někdo je teď v kuchyni a připravuje nám, tedy sobě a mně, kávu. Chce se mi tím zalíbit? Nebo se mám snad já, prostřednictvím té kávy, zalíbit jemu? Až se vrátí, určitě mu řeknu, že jsem si prohlédl jeho pohled z Bucurešti. Snad ho to příliš neudiví. Vždyť co je špatného na tom, když ten, jehož jsme si pozvali do bytu, třebaže z pouhého rozmaru, na šálek kávy, si ve chvíli, kdy je v jednom z našich pokojů osamotě, prohlédne nějakou naši knihu, fotografii či pohled? Zdá se, že na tom nic tak špatného není. A přece jsem velmi nesvůj. Ještě vleže, aniž bych se při tom jakkoliv přemáhal, si malíčkem pravé ruky přejíždím po zpoceném čele. Uklidňuje mě to. Dokonce se při té činnosti dokážu i jaksi lépe koncentrovat na práci, která však posledních čtrnáct dnů setrvává na mrtvém bodě. A důvod? Není tu pouze jeden důvod, je jich přímo bezpočet. Těch důvodů je tak hodně, že dohromady vytvářejí iluzi o tom, že žádný opravdový důvod není. Opak je přece jenom pravdou, některé důvody jsou skutečné. Například nespavost, kterou trpím už od svých patnácti let, nebo lhostejnost, která mi brání v souvislejších hovorech se známými či přáteli. To jsou ty přední důvody. Těch zadních, tedy těch, jež by mi nemusely přidělávat mnoho starostí, je podstatně více. Jedním ze zadních důvodů je moje matka a jeji neustálá touha po tom mi cosi vyprávět. Ty průpovídky, na kterých si ona tolik zakládá, mi letí jedním uchem dovnitř a druhým ven, což jistě neuchází jeji pozornosti. Avšak tím se ona odbýt rozhodně nenechává, naopak, snaží se mluvit hlasitěji, některé věci dokonce opakuje, aby se přesvědčila, že mi z nich neušel ani ten nejnepatrnější detail a vmžiku přichází s něčím zcela novým. ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ~~~~~~~~~~~~~~~~ Včera odpoledne mě přišel navštívit jeden muž, který tvrdil, že zná moje jméno. Usadil jsem ho tedy na sofu v obýváku a sedl si naproti němu, přičemž jsem si stačil povšimnout, že mě bedlivě sleduje při každém mém pohybu. - Vy jste za mnou přišel jenom proto, že znáte mé jméno? - ( promnul si ruce ): Ano, máte pravdu. Chtěl jsem vás totiž vidět. - To je od vás milé, že jste mě chtěl vidět, ale patrně mi uniká pointa. - ( lehce se usmál ): Ne, nic vám neuniká. Jsem tu, protože jste mě sem sám pozval. Neuražte se, ale před tím, než jste tak učinil, řekl jste mi, abych se s vámi v ničem nepřel a že se to celé vyřeší samo. - ( znervózněl jsem a musel si zapálit cigaretu ): Tak já jsem vás pozval? Skutečně? A kdy se to podle vás mělo stát? - ( znovu se usmál, avšak tentokrát mnohem spanileji ): Předpředevčírem, v den, kdy jste se vracel z pohřbu své ženy. Vzpomínáte si? - Odkud že? - ( udělal grimasu, při které nevíte, jestli se vám diví nebo vysmívá ): Z pohřbu přece. Víte, já sám jsem z toho poněkud nesvůj, protože jste své pozvání neformuloval příliš vhodně, ale hodlám se nad celou věcí povznést a nechat rozpletení celé této situace, kterou jste vlastně vyhrotil jenom vy sám, na vás. - ( natáhl jsem se pro popelník ): Povězte mi, opravdu jsem vás sem pozvál já? Nemohl to být třeba někdo, kdo se mi nápadně podobal? Protože já jistojistě vím, za čímž si také stojím, že jsem vás nikdy do svého bytu nepozval. - Dobře, nebudu tedy déle na cokoliv naléhat, je zřejmé, že jste na to zcela pozapoměl. Teď je zbytečné se tu spolu přít. - ( naklonil jsem se blíže k němu ): Poslyšte, co mi to tu vykládáte, člověče? - Nenapadejte mě! Já nemohu za smrt vaší ženy! - Za smrt jaké ženy? Jaktěživ jsem žádnou ženu neměl, vy jeden blázne. Táhněte ven! Ven povídám! Okamžitě ven! ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ~~~~~~~~~~~~~ Uvažoval jsem takto: Příjde čtenář, odloží si, vypije sklenku nebo dvě a opět se vzdálí. Pod povrchem těchto úvah se však skrývala skutečnost. A ta nakonec vyzněla asi takto: Přišel čtenář, odložil si, začal flirtovat s pořadatelkou, oba vypili dvě sklenky Tequly a vzdálili se spolu. - cher enfant, přece bys od ní nečekal něco jiného? Kolem půlnoci se ale vrátili pro nedopitou láhev a opět odešli. Zůstal jsem s touto úvahou: Uváděn do rozpaků zcela banálními situacemi. Pořadatelka je jenom laciná coura, co si neustále shání zajíce do pelechu. - Dvanáctného května jsem prostě vstal z postele a uviděl svět jinak. Byl to prostor v šedi. Jako by se svět vykoupal v šedé barvě a nestihl se osušit. Rozumíš? Vyšel jsem ven. 5. srpna 2005 Matka si na dnešní večer pozvala do bytu svou golegyni z práce. Ještě před tím, než dorazila, jsem já, abych se vyhnul setkání s ní, odešel ven a měl v úmyslu si někde na lavičce počíst. Nestihl jsem však dočíst ani pět stránek, když tu mi volá moje matka a žádá mě, abych se co nejdříve vrátil domů a pomohl jim se zátkou od vína. Dovedete si to představit? Taková pitomost! Zavěsil jsem a začal zuřit. Jak je možné, že mi matka, ta žena, která by mi měla rozumět lépe, než kdokoli jiný, mě takhle trápí? Vstal jsem, došel do malé večerky pro cigarety a vyrazil k domovu. Otevřela mi matka. Hned na to jsem vstoupil do obývacího pokoje a spatřil důvod, pro který se mi tak ukřivdilo. Popadl jsem láhev do rukou a okamžitě vytáhl zátku. Návštěvnice mi mezitím podala ruku a představila se a já, zhnusen a podrážděn, jsem musel učinit to samé. Nesetrval jsem však mezi nimi dlouho, hned jak jsem vyřešil onen, vskutku velmi trapný problém s láhví, vyřítil jsem se z pokoje a nedbal jejich proseb o to, abych si s nimi vypil jednu nebo dvě sklenky! Cítím v sobě neklid, který roste. Už dva týdny jsem zavřený ve svém pokoji a nemám důvod vycházet ven. Je to jako bych čekal na smrt. Sedím, dumám, kouřím, píšu, hledím ven z okna, znovu píšu, přestávám psát, pokládám ruce na stůl, stydím se za upřímnost. Za červenými kulisami; 10. srpna 2005 Dnes u Alesy a Petra. Už když jsme bloudili nádražními zákoutími, nám spěchala vstříc spolu s Jurou a jeho 1 a 1/2 ročním synem Alanem. Děcko se mi ihned omotalo kolem krku a nechtělo se pustit. Juru jsem neviděl celé dva roky. Teď je víc plešatý a také ztloustl. Matka: Co se divíš, vždyť živí rodinu! V bytě jsem se přívítal s Jurovou ženou Olgou. Je pořád tlustší a bolavější. Když jsem ji letmo, aniž bych si toho sám povšiml, uchopil za zápěstí, celá se zachvěla bolestí. Stála u plotny a míchala nějakou břečku. Za nedlouho, po kratším rozhovoru s Jurou o tom, jak s rodiči navštívil všechny svoje kazachstánské bratry a sestry, jsme usedli ke stolu. Tam pokračování nových příběhů. Potom dorazila Nina. Vzteky celá bez sebe. V práci ji někdo urazil a ona, místo toho aby si tu trapnou historku nechala pro sebe, s ní začala otravovat nejenom mou matku, ale také mě - posledního člověka na zemi, kterého by to mohlo zajímat. Rozumí se, že jsem přitakával. Po odjezdu všech nezúčastněných, tedy těch, kteří se nechystali na cestu do Německa, nastal relativní klid. Alesya s matkou seděli v obýváku, zatímco já se natáhl na posteli v ložnici. Avšak neleželo se mi tam nikterak dobře, navíc později dorazil Petr a já se s nim musel jít pozdravit. Musel jsem víc než to. Nešlo tam přece jenom tak vysedávat a mlčet, hledal jsem nějaké vhodné téma. Hledání mi ale zabralo takového času, že když jsem začal, byl Petr pryč. Vrátil se až když byla hotová večeře, s níž Alesy pomohla má matka. Alesya vyštrachala několik lahví s červeným, vůbec ne dobrým vínem, a začala pít takovým způsobem, že byla za několik málo okamžiků dočista na mol. Petr ji vzal do náruče a odnesl na nepohodlnou pohovku v obýváku, kde se jakž takž zotavila a začala rozlévat víno z další láhve. V tu chvíli mi byla cizí. 11. srpna 2005 Pět hodin na cestě do Sttutgarttu a další dvě hodiny bloudění po městě. Petr se netajil svou omezenou hrubostí. Všem došel kredit a tak nikdo nemohl telefonovat. Zastavili jsme na nějaké benzince - já a Alesya hlavně kvůli cigaretě. Petr a matka si museli odskočit. Nakonec pro nás přijel Fjodor. Petr: Vypadá docela dobře. V bytě téměř sami - my a Kira. Ona se před námi styděla. Já se choval nepřítomně. Jediná myšlenka: Musím si zapálit! Vyšli jsme na balkón, ta muka už nebylo možné snášet dál. Opět jsme vstoupili dovnitř. Ve 22 hodin dorazila Marie ( teta ) a ihned se rozproudil souvislejší rozhovor. Alesya toho řekla vskutku mnoho, vůbec jsem ji však neposlouchal. V duchu jsem se litoval za to, jak rozhodně jsem na této cestě trval. Už od prvích chvil se mi nedostávalo ničeho jiného, než vnitřního vyčerpání. 12. srpna 2005 Königstrasse. Obchody. Nákupy. Musel jsem je doprovázet všude kam šli. Bylo to nesmírně únavné. Na konci se mi však dostalo malého zadostiučinění v podobě vydatné bouřky. Stačilo mi jen pohlédnout na ta černá mračna a ihned mi bylo lépe jak na duši tak na těle. Po návratu následovala večeře o pěti chodech, kterou, zatímco jsme byli pryč, přichystala moje matka. Marie sloužila odpolední. Večer si P. umanul, že si výjde někam ven, což bez Kirina doprovodu nebylo vůbec možné. Když jsem přitom hleděl místo na Kiru do očí Taťány, nenalezl jsem v nich nic jiného než opovržení, o kterém se domnívala, že se ji ho daří mistrně skrývat. Na konec jsme vyrazili do podniku Sankt Peterburg, což byla napůl restaurace a napůl taneční bar. P. nás v jednom kuse fotil, přičemž se sám fotit odmítal. Byla zatím patrně nějaká úchylka, kterou se snažil skrýt, ale která mi za žádných okolností nemohla uniknout, leda že by se dal vyfotografovat. Návrat ve 4:30. Když jsem si šel lehnout do postele, kterou jsem na těch několik dnů musel sdílet s matkou, ( jelikož s rozmístěním takového počtu lidí byly nemalé obtíže ), uviděl jsem Táňu postávat v noční košili uprostřed těsné předsíně. Chodila kolem místa, na které dopadalo nejvíce světla, a pořád opakovala: Všechno je proti mně! Všechno je proti mně! Šel jsem blíž a jenom proto, že se to tak dělá, a nikoli ze starosti, jsem ji objal. 13. srpna 2005 Dopoledne jsem zůstal s Kirou sám. Udělala nám nějaký alkoholický koktejl. Zapálil jsem si několik cigaret a vklidu popíjel ten lahodný nápoj s příjemnou chutí kokosu. S Kirou jsem ale nemluvil. Byla mi protivná. Večer procházka k jezeru. 14. srpna 2005 Dlouhé a mučivé přípravy k odjezdu. Jak zmateně pobíhám po celém bytě se slovy: Nemohu to najít. Potom těžká snídaně - ryba, chlebíčky s červeným kaviárem, smažené baklažány, bramborová kaše, hovězí řízky, výtečné víno atd. Alesya selhala s nervy. Zvedala ruce nad hlavu a pravou dlaní si masírovala hrudní koš, aby se vnitřně uklidnila. Fjodor na ní hleděl úkosem a já jsem věděl co si o ní myslí. Vynesli jsme zavazadla, kterých bylo více než před tím, a začali se loučit. Jak matce vytryskly slzy. Taťána se klepala zimou a hrála city. Kira ( mně ): Miluju tě. Později řekla to samé matce. P. byl nervní. Večer jsme dorazili domů. Během cesty jsem vůbec nespal, nešlo to. Navíc se ztrhla silná bouře. Po návratu už jenom večeře a klid. 16. srpna 2005 Večer krátká procházka městem. Za vysoce táhnoucími se, červenými kulisami, postával na jedné ze svých tří nohou, muž jménem Nahum. Byl tři metry vysoký a nesmírně štíhlý, přičemž jeho nohy nedosahovaly délky ani jednoho metru a ruce, kterými se opíral o postranní dveře, vedoucí na scénu, měl protážené až ke kolenům. Přicházím ke stolku slečny Ester, usedám poblíž jejich nohou a pozoruji novou hru velmi úspěšného dramatika, který si rád nechává říkat Nahum. Zatínám pěsti, neboť hra se mi velmi líbila, obzváště na mě zapůsobila dopodrobna propracovaná dějová linie. Chci vzdát hold autorovi, ale ten, aniž by se ohlédl k publiku, spěšně opouští sál. Odvracím se tedy ode dveří a opět přebírám iniciativu tím, že nabízím slečně Ester své rámě. Ona se na mě usmívá a jemně mi klade svou nepříliš velkou dlaň do klína. Je to snad způsob, jakým by se mi mohla revanžovat za pozvání na hru, jejimž autorem je takový hulvát? Vůbec se podobnými úvahami nezaobírám, ale naopak promýšlím možnost, vzít slečnu Ester do horního patra a chvíli se tam s ní laskat. Mám na vybranou: Opustím pravdu a vběhnu do fantazie anebo se zcela oddám pravdě a nadále budu odolávat choutkám týkajicím se zařazováním fantastična a magična do realismu. Ale to už tu bylo, drahý! Magický realismus! Ty přece víš kde to celé skončí. Vběhneš dovnitř nesmírně širokým a prostorným vchodem, ale cesta zpět, lučišníku, je tuze úzká na to, aby ses jí protáhl. Ve druhém patře se rozlévá víno, je to stejné jako v patře prvním nebo ve třetím. Celý tento dům vlastně připomíná jakousi pyramidu, na jejimž vrcholu není nic pozoruhodného, snad kromě dvou nebo třech strážců, jejichž účelem je neustálé střežení tohoto monumentu. A kdyby se tito strážci jednoho dne sebrali a prohlásili, že již na svou práci nestačí, přišli by na jejich místo jiní, avšak mnohem silnější a vytrvalejší strážci, kteří by ovšem těm prvním museli rozrazit lebky kamenem a shodit jejich mrtvá těla dolů do rokle, jež se rozprostírá kolem této velkolepé stavby. Proto se ještě žádní ze strážců nikdy neopovážili vzepřít svému účelu. Házím si kamenem, ale už mě z toho bolí obě ruce, neboť tento kámen je sice nesmírně malý a drobný, avšak jeho hmotnost daleko převyšuje tu, jež by odpovídala jeho rozměrům. Budu si moct zapamatovat součet jednoho čtyřčíslí, které se díky nečekané chybě ve složitých propočtech, ocitlo za běžnou číselnou parabolou a jehož opětovným zařazením do této paraboly by se jistě předešlo mnohým chybám v dalších a dalších výpočtech. Roztrhnu starou rytinu svého praděda a zvolám: Podívej se, konečně jsem udělal něco, na co jsi ty nestačil! Zneužívám pravdu a rozkouskovávám ji na titěrné fragmenty, čímž se vyčerpávám a zbytečně odhaluji světu. Ester: Myslíš, že se budeš moci obejít bez mého úsudku? Já: Myslím, že se bez tvého úsudku obejdu hravě. Ester: A co tu mám mezitím dělat? Spravovat ti ponožky? Já: Milá Ester, tímto ti dávám maximální volnost. Nyní můžeš vstát, dojít ke dveřím a zvolat: Jsem volná! Ester: Pokud si myslíš, že jsem tak rozpustilá a lehkomyslná, klidně se mi vysmívej, ale jedno ti povím - už nikdy na mě nesáhneš! Já: Ovšemže na tebe už nikdy nesáhnu, dokonce ani to ne, já na tebe už nikdy nesmím ani pohlédnout, neboť kdybych tak učinil, proměnil bych se v solný sloup a byl bych navěky odsouzený k tomu vidět tě, jak si užíváš s celým houfem vesnických nádeníků. Ester: ( odchází ) Po boku velkého muže kráčela malá žena a neustále si cosi pobrukovala, znělo to asi takto: Kdy už konečně umřeš, obře? 17. srpna 2005 Za oknem stůl a za stolem židle. Pod stropem se vidím zhora jak si olizuji tvář a mířím ven z bytu, ačkoliv k tomu nemám jediného rozumného důvodu. Je přece opravdu zima a lidé, jež mě nepozorovaně míjejí, mají na sobě většinou dlouhé, černé kabáty a na hlavách zimní klobouky, aby jim za chůze nezamrzly myšlenky. Zpoza jedné borovice, před níž stojím tak jako bych se po ní hodlal vyšplhat až k jejimu vrcholu, mě pozoruje párek nočních opeřenců, kterým jejich mládí brání ve spěšném odletu do mnohem teplejších oblastí. Avšak tak je to zřejmě zamyšlené, že tito bedliví a nadmíru opatrní pozorovatelé, smí nahlížet do niter živoucích a rozumně smýšlejících bytostí, jakými lidé bezpochyby jsou, aniž by se jich směli dotknout svými dokonale tvarovanými křídly. U vstupních bran, jimiž musel projít každý kdo chtěl navštívit jednu světoznámou galerii, už dvacet let sloužil tentýž vrátný, jehož do této, zdánlivě podřadné funkce, jmenoval první zakladatel galerie, jimž byl jistý hrabě De Loumert. Nyní, tedy o dvacet let později, se De Loumert, který musel pro svou pokročilou duševní nemoc přenechat správu galerie jinému velmi schopnému majiteli, rozhodl, že zajde na obhlídku svého někdejšího majetku. A proto, že se neodvážil zajít si rovnou k řediteli, kterého ovšem znal velice důvěrně, neboť v době, kdy byl ještě hrabě zcela zdráv, chovali k sobě ty nejvřelejší city, rozhodl se navštívit pouze vrátného a rozeptat se ho na vše, co ho v souvislosti s rozmachem galerie zajímalo. Když dva velcí sanitárníci, kteří patrně sloužili na místě, kde byl hrabě hospitalizován, pomáhali hraběti z vozu, přičemž mu jeden z nich tiskl ruku přímo na tvář, se hraběti udělalo na okamžik mdlo a dokonce jaksi zavrávoral, než se mu opět podařilo narovnat a zachytit se pažemi za ta dva obrovská a silná těla oněch sanitárníků. Procházím kolem budovy s vytlučenými okny. Dívám se dovnitř, ale nic nevidím. Je to velmi stará budova a zdá se, že mi vyhovuje. Mohu se do ní tedy bez obav nastěhovat a strávit v ní zbytek svého bídného života. Jediné co by mi tu snad mohlo scházet je vědomí, že z ní budu moct kdykoli odejít. Prošla kolem mne a ani nemrkla. Ulice se snad natočila k severu? Z té roztržitosti mi jednou praskne lebka. Někdo mi prostě příjde oznámit, že už je toho na mě skutečně moc. A kdo? Poručník mého někdejšího přítele? Kdepak, ten se ztratil v houšti dnešní civilizace a hledí si svého, protože má před něčím strach. On přece neobíhá toto město blok po bloku a nehledá v něm svůj účel, to jenom já mohu být takovým bláznem a věřit v to, že ho třeba jednou opravdu naleznu. Zrovna mi kdosi přichází něco sdělit, patrně to bude vrátný odzdola, kterému s postupem času, stráveném v tomto úřadě, již dávno selhaly nervy a který v domění, že ho co nevidět propustím z jeho funkce, běhá den co den sem nahoru za mnou a pokaždé mě horlivě přemlouvá, abych ho nešetřil a okamžitě přijal jeho rezignaci. ,, Proč?" ptám se ho vždy, když vlétne do mé kanceláře a v jedné z rukou třímá nějaké nářadí, nejčastěji malou sekerku. ,, Pochopte pane, že to tu již déle nesnesu," vysype ze sebe přerývaně, neboť je ještě udýchaný z těch schodů, které cestou ke mně musel zdolat. ,, Ale to přece není žádný rozumný důvod, a potom, kde si myslíte, že budu dnes, ve zrůdně ziskuchtivé době shánět vrátného, jenž by byl ochoten pracovat za tak směšný plat? A vůbec, ani nevíte jak jsem teď zaneprázdněn. Jenom dnes jsem musel být přítomen na třech veledůležitých schůzích a to ještě neodbyla ani dvanáctná, takže pokud nejste schopen udat mi alespoň trochu rozumný důvod pro svou rezignaci, žádám vás, abyste opustil moji kancelář a urychleně se vrátil na post, jež vám byl před lety přidělen." Po probdělé noci se chystám zapálit si cigaretu. Ale ještě stále sedím na posteli, nohy spuštěné až na zem, ruce obtočené okolo těla. Vzduch, jak se mi teď možná mylně zdá, se přes noc pročistil, neboť okno bylo po celou dobu mého bdění dokořán. A je přece únor. S vypětím veškrých sil se pokouším dohlédnout na kalendář, potom na hodiny a nakonec začínám tupě zírat do parket. Vlastně byly položeny teprve nedávno, postaral se o to muž, kterého vůbec neznám a kterému ode mne stačil příslib, že mu po odvedení jeho práce vyplatím šest tisíc. Přišel dost pozdě a ihned se do toho dal, jenom několikrát ustrnul v práci, poohlédl se po mně a znovu se k práci vrátil. Bylo mi velmi nepříjemné sdílet s ním večer, já přece nikdy s nikým večery netrávím. Většinou se vracím z práce příliš pozdě na to, abych si ještě s někým domlouval nějaký večerní program. Místo toho se svalím na postel a nechám myšlenky jenom tak plynout. Ale tehdy jsem se musel přemoci a čtyři hodiny v kuse předstírat čtení novin. Měl jsem je, tedy pokud si dobře vzpomínám, přečtené během hodiny a zbylé tři jsem to musel opravdu jenom hrát. Když byl potom muž s prací na parketách u konce, přistoupil celý zpocený ke mně, mlčky mi vzal noviny z rukou a vítězoslavně prohlásil: Dotrpěl jste. V polospánku, nad dosud nedopitou láhví rumu, se sotva znatelně ohýbám v bocích. Jen se tu tak rozhlížím po nových příchozích, kterým bych snad mohl dopomoci k tomu, aby se ihned po svém příchodu ujali veškerých vůdčích rolí v tomto velkolepém, pánském domě. Jednou jsem tam a podruhé jinde, cesta se stáčí do těch nejstarších zákoutí, jimiž se tato stavba může pyšnit. A když jsem až příliš vzdálen svým chovancům, což se ostatně stává velmi často, neboť cesty, jež jsou mi předurčeny nevedou vždy takovými směry, po nichž by bylo mým chovancům dovoleno procházet, volají za mnou z dálky, abych je již déle nenechával samotné v tak hrůznostrašně vyhlížejících prostorách a abych se ihned hleděl vrátil zpět. To také bezodkladně činím, protože kdybych je tam nechal takto naříkat, brzy by jim hrůzou prasklo srdce a já bych tak přišel o další přírustky, jimž bych v budoucnu mohl pokorně sloužit jako zámecký světlonoš. Prohlédnu si první síň a okamžitě zatoužím po tom vidět síň druhou. Doprovází mě k ní jeden mladík tmavé pleti, jehož ruce a vlastně i nohy, jsou na tolik hubené a vytažené do délky, že mi během naší cesty ke druhé síni připadá, že to není mladík, kdo mě doprovází, nýbrž docela obyčejný muž na chůdách. Nicméně, ve svém oboru se znamenitě vyzná, když mi líčí období volného zednářství a vyjmenovává při tom všechny jeho přívržence, kterým neopomíjí přiřadit tituly, jimiž se tehdy každý z nich mohl pyšnit. Z toho tedy usuzuji, že i kdyby byl tento průvodce pouhým mladíkem, nic by to na celé věci nezměnilo, neboť toto místo, patrně někdejší zednářské doupě, ho samo naplňuje těmito cennými, a z knih těžko získanými vědomostmi a vede jeho kroky vpřed, aniž by se zamýšlelo, které chodbě či síni, by dali pořadatelé přednost. Kolem dokola se otáčím a hledám, vzápětí, jako bych to vůbec nečekal, se vidím uvnitř zrcadla v poněkud krkolomné poloze. Hledání čeho? Snad posledního místa, kde by bylo možno přespat bez obav z vyhynutí, a za spánku, jako docela obyčejný průvodce sny, vyšplhnout se k nejvyššímu vrcholu, na němž spočinulo již mnoho podobných, a pln jakýchsi neurčitých nadějí zvolat: Pokud jsem překročil práh věčnosti, nechť tedy spatřím říši absolutna. Pokud jsem tímto zklamal a hanebně zradil Pány těchto řádů, tedy řádů věčnosti a absolutna, nechť mi mé rozmary prominou a nechť mě, pakliže mi nedopřejí podstoupit cestu k absolutnu, zanechají v míru říše věčnosti. Za to jim budu blahořečit! Moritz: Poslyšte, rád bych se vás zeptal na to, jak jste se umodřil sem dostat, když všechny dveře a okna byla po celou věčnost neprodyšně uzavřena. Ezechiel: No, váš dotaz je až příliš primitivní na to, abych vám ho zodpovídal, ale dám vám druhou šanci, abyste svou otázku lépe formuloval, či abyste ji dočista změnil. Moritz: Mluvíte podivně. Odkud jste? Ezechiel: Tak přece se nyní potvrzuje prastará pravda o tom, že v jednoduchosti spočívá nejvíce logiky a krásy. Konečně jste se mě tedy otázal na něco rozumného. Moritz: Odpovězte, jinak vás budu muset dát vyvést, neboť jste svým neoprávněným vniknutím do tohoto přísně střeženého paláce, přímo ohrozil moji bezpečnost, ba co víc, ohrozil jste tím přímo můj život. Ezechiel: Věřte mi, že váš život tím nebyl ani v tom nejmenším ohrožen. Moritz: Jak by nemohl být ohrožen, když se tu všude kolem potuluje taková spousta lidí, jež mi už po celá tisiciletí usilují o život? Ezechiel: Ty, které nazýváte svými potenciálními vrahy, jsou veskutečnosti skloubeny v jedné jediné osobě. Budha nadzvedl prst k nebi a pronesl krátkou modlitbu. Brzy nato se z nebe ozval hluboký, dunivý hlas, jež zvěstoval: Poprav každého, můj učedníku, kdož ani jednou jedinkrát za život nepodstoupí cestu z Mediny do Mekky. Námrazy, sněhem zaváté silnice a všechny polní cesty, mnoho padlých obětí v boji s touto neobyčejně silnou zimou, a uprostřed pole, za divoké vánice, stojím já a v náručí držím zmrzlé tělo svého průvodce. 20. srpna 2005 Roztržitost, malátnost, únava, ospalost. Ale pořád ještě slyším, jak v koupelně zurčí voda a jak se laskají sousedé. Kdybych to směl i pozorovat, byť velmi úzkou škvírou například ve zdi, byl bych na vážkách, zda mám k takové škvíře přitisknout jedno ze svých očí, avšak proto, že o žádné takové škvíře zatím nevím, toužím po pozorování. Ukazatel směřoval nahoru, zatímco já klesal dolů a v jednom kuse chytal vzduch do pootevřených rtů. Jen kdybych se směl jednou rukou zachytit dlouhých liján! Pomohl bych si tím nějak? Ne! Ale třeba ano. Záleželo by na tom, zda by byly kluzké, či nikoli. Při mé smůle, i když bych na to neměl upozorňovat, by jistě kluzké byly. Jistě by je někdo, rozumí se, že před tím, než by můj pád započal, namazal nějakou velmi mazlavou látkou a umožnil mi tím nerušený let. 21. srpna 2005 Nic. Přes den žádné náznaky zlepšení. Jenom jsem celé dvě hodiny bezmyšlenkovitě civěl na zeď a poslouchal u toho Massive Attack. Ale co když to už nikdy neskončí? Tahle nesoustředěnost a neschopnost. Co když se zastavím někde TADY? Jenom tiše přilnu k povrchu průměrna a stanu se jeho součástí. Představil jsem si zcela ojeděnilý svět, v němž by lidé, podobní těm zde, žili nikoli proto, že se do onoho světa narodili náhodně, nýbrž proto, že si to doopravdy přáli. - Kde jste se tu k čertu vzal? - Promiňte, přišel jsem zadními dveřmi, které byly dokořán. - A kdo jste? Co tu vůbec chcete? Jsem velmi vysoce postavený muž. - Jistě, rozumím, přišel jsem vám jen něco oznámit. - Hergot, s čím si tam pořád tak hrajete, je tu příšerná tma, skoro na vás nevidím. - Nebojte, o to se vůbec nemusíte starat. - Ale mě to zajímá, mladý pane. - Dobře, když jinak nedáte, je to jedna z mých berlí. - Ále dejte pokoj s takovými žerty, k čemu by mohl takový mladík jako jste vy, potřebovat berli? 22. srpna 2005 Už chápu, že je to celé jenom lež! Ať řeknu cokoli a ať to zní jakkoli důvěryhodně, ve své podstatě to nebude ničím jiným, než nestoudnou lží. Například před chvíli, když jsem se znuděně potuloval po bytě, mě napadlo napsat vražedné romaneto, jež by se týkalo chladnokrevného, nájemného vraha. Ale co bych s tím měl doopravdy společného? Byla by to lež! Jenom bych si pak vyčítal neupřímnost a... kdoví, třeba bych na to ani nestačil. A také mě na tom mém nápadu odrazuje jeho nereálnost a přehánění, které by se v něm musely nutně projevit. Máme vůbec právo takhle znásilňovat realitu? Procházím jednimi prosklenými dveřmi a vmžiku vcházím do druhých, jako bych se nad tím ani nezamýšlel. Ty se rozlétají, vrážejí do protějších a nakonec zůstávají dokořán, nikdo je nepřichází alespoň přivřít, všem je to jedno, všichni si zabývají mnohem důležitějšími úkony. A kterými vůbec? Jestliže dobře vidím a mé oči si se mnou nezahrávají, což ostatně dělají velice často, tak u postranního okna, nacházejicího se naproti malých, červených dveří, sedí na podivně tvarované pohovce jakási žena, jejiž věk si z takové vzdálenosti netroufám odhadovat, a promluvá k někomu, kdo patrně sedí hned vedle ní, ale na koho nejsem s to dohlédnout. To bych se k nim musel přiblížit a zblízka si je oba prohlédnout, dokonce bych přitom ani nemusel vypadat jako idiot, neboť mám na sobě ty samé šaty jako oni a nejsem ani hostem ani obětí. Tudíž, právě z těchto důvodů se odvažuji jít dále, přičemž je nespouštím z očí, tedy pouze ženu, jelikož onu druhou osobu ještě stále nevidím. 2. září 2005 V posledních dnech volna tu byl Polák, můj nejoddanější přítel z minulých let. Jako malí kluci jsme do pozdních nočních hodin dováděli venku s kopacím míčem nebo pozorovali starší děvčata. Prožili jsme toho s nim velmi mnoho a teď stál přede mnou, po dvouleté odmlce, způsobené mým odstěhováním se sem do Čelákovic. Po třech dnech strávených v jeho sečtělé společnosti jsem pochopil, jak moc jsem se změnil a že už to mezi námi dvěma nebude nikdy takové jaké to bylo dříve. Cítil jsem, že ačkoliv toho máme hodně společného, narušuje můj vnitří klid a rozptyluje ho. Když jsem ho doprovodil k autobusovému nádraží a on odjel, ještě dlouho jsem seděl sám v jedné nádražní hospodě a říkal jsem si, že už nemám vůbec nikoho. Dnes u obvodní: Ona: Opět si jdete pro uvolnění z tělesné výchovy? Já: Ano, jinak bych sem nikdy nevkročil. Ona: Také jsem si všimla, že nedocházíte na odběry. Já: Máte pravdu, nedocházím. Mám strach z jehly, proto. Ona: A vůbec jste nezhubnul! Proč jste nezhubnul? Měl jste přece zhubnout! Já: Dělám na tom. Ona: Ale nijak zvlášť vám to nejde, že? Já: Zdá se, že ne. Ona: ( vyštrachala z šuplíku jakési dietní brožúry ) Zkuste se řídit tímhle! Já: Ne, schovejte to, jsou to nesmysly. Ona: Ale tyhle nesmysly vám opravdu pomohou zbavit se přebytečných kil. Já: Nevěřím tomu, schovejte to dřív, než se dočista rozčílím. První den ve škole: Kdosi: Ahoj, tak co prázdniny? Já: ( s pokřiveným obličejem ) Dobrý. Kdosi2: Už se těšíš na maturitu? Já: ( téměř se zhnusením ) Jasně. Kdosi3: Kdes všude byl přes ty prázdniny? Já: ( přetékám zlostí, ale nedávám to znát ) Byl jsem všude a nikde. Kdosi4: Ty nás nerad vidíš, že jo? Poznáme to. Já: ( s úlevou ) Ne, to ne... Bommot se těšil, že až znovu spatří svou pětiletou dcerku Hanah, která mu byla při rozvodu odebrána a svěřena do péče jeho bývalé ženy soudem, zatančí ji tanec Čejenských dětí, při kterém je nezbytné rozdělat nejméně dva metry vysoký oheň a pronést jistá zaklínadla, aby onen plamen přinesl dítěti štěstí. Schizofrenik se ohlédl přes své levé rámě, očekávaje Nového příchozího. Zatímco Moritz, výtečný iluzionista, mával svou pravou dlaní nad hlavou jedné staré dámy a snažil se vyčíst z její mysli vše, co se v ní odehrává. Kolem Schizofrenika se utvořil malý zástup mužů oděných do červených fraků. Každý z nich mu předvedl jeden ze svých triků a vzápětí se odmlčel. Nato se k němu připlazila žena, bezpochyby Hadí žena, a krátkým, avšak výstižným gestem, ho požádala o cigaretu. Schizofrenikovi se na okamžik zatmělo před očima, ze stropu se totiž snášel doprostřed pódia jakýsi pták. Moritz, výtečný iluzionista si toho také povšiml, avšak nesměl ustat v předvádění iluzí, proto tu a tam na onoho ptáka pohlédl, přičemž ho přitom pokaždé zalil studený pot. Nově příchozí si dával dost na čas, což Schizofrenika dovádělo k šílenství. Důkazem toho bylo, že jednim, ne zcela srozumitelným posunkem, odháněl od sebe muže v červených fracích a dupaje se snažil zahnat hadí ženu tam, odkud vylezla. Stejně jako Moritze, výtečného iluzionistu, i jeho trápil studený pot, a to se ještě vůbec neodvážil pohlédnout na ptáka, který se pomalým, krouživým vířením pořád snášel na stejné místo, tedy doprostřed pódia, kde Moritz, výtečný iluzionista držel svou pravou dlaň nad křehkou a místy prolomenou hlavou stařeny, pokoušeje se z ní vysát další a další myšlenky. A tu se musel Schizofrenik přece jenom ohlédnout i přes své pravé rámě, neboť ztrápená a k smrti vyčerpaná stařena, nad níž ještě stále lpěla mistrova ruka, vykřikla a s hrozivým zaduněním spadla ze židle na zem. Moriz, výtečný iluzionista, se k ní s nechutí naklonil a opět zvedl ruku s rozevřenou dlaní nad její hlavu, avšak za několik málo okamžiků musel konstatovat, že stařena je již patrně mrtvá, neboť z její mysli už nemůže nic určitého vyčíst. Schizofrenik se pousmál, zaujal stejnou polohu, ve které spočíval před stařeniným kolabsem a dál vyčkával na Nově příchozího. Ten se objevil za nedlouho poté, co se Moritz, výtečný iluzionista kamsi vytratil a zanechal po sobě jedno nebo dvě mrtvá těla. Pták, jenž si hleděl svého precizního přistání, ještě stále kroužil nad desítkami diváků, jimž se taková podívaná zřejmě velmi zamlouvala, neboť se poměrně často uchylovali k tleskotu, což u nich nebývá příliš dobrým zvykem. Nově příchozí podal Schizofrenikovi svou obrovitou ruku a vybídl ho, aby si s ním připil na jeho brzký vzestup. Vmžiku se u nich objevila sličná dívka, které všichni říkali Jinotajka, a překotně, jako by byla něčím nebo někým pronásledována, se jich ptala, co budou pít. Schizofrenik ji přitom nestoudně hleděl do vskutku odvážného výstřihu, zatímco Nově příchozí, jenž by se jistě dal oslovovat i jinak, neboť od jeho příchodu již utekla dobrá půlhodina, si naporoučel tolik věcí, že když se Jinotajka vrátila zpět, měla co dělat, aby všechno to pití vměstnala na jejich ne příliš velký stůl. Nově příchozí se hned rozpovídal o svých četných úspěších a nehledě na to, že ho Schizofrenik téměř vůbec neposlouchál, ba ani nevnímál, rozebíral i své případné známosti, kterých by mohl dosáhnout krátce poté, co by se na jistých, jemu přidělených postech, dobře osvědčil. Posluchač, za kterého byl Schizofrenik Nově příchozím mylně pokládán, se však na něho ani nedíval. Místo toho sledoval plavné, ptačí pohyby ve vzduchu, asi tak pět nebo šest metrů nad zemí, pobrukávaje si u toho jednu starou a všemi zapomenutou melodii ze svého dětství. Najednou však vyskočil od stolu a dlouhými kroky spěchal k východu, o jehož poloze vlastně ani nevěděl. Nápovědu získal zcela nečekaně a to v podobě odrazu v jednom z mnoha zrcadel, jež byla rozmístěna tak chytře, aby hosté, tedy dle vlastní potřeby, mohli s jejich pomocí kdykoliv vyhledat ten správný a zároveň nejbližší únikový východ. Schizofrenika však trápilo, že jakýsi muž podivného zevnějšku, patrně od ochranky, mu bránil v odchodu tím, že se mu neustále smál do tváře a dotýkal se ho na velice choulostivých místech. Místo toho, aby ho řádně za takovou nestoudnost potrestal, k čemuž měl vlastně velmi blízko, se jen letmo rozhlédl po sále, který měl v úmyslu opustit, a čirou náhodou, v jakémsi příliš krátkém, optickém fragmentu, spatřil oči ono ptáka, který se už už snášel k zemi a dokonce se ji dotykal vrásčitými konečky svých dolních končetin. Za nedlouho nato vyběhl celý šťastný ven a nasedl do prvního kolébavého vozu, který se mu namanul. Druhého dne, bylo tuze nevlídné počasí, se Schizofrenik rozhodl vyjít ven ze svého až příliš zanedbaného příbytku a znovu navštívit místo, kde mu to včera připadalo tak mystické a obalené do jakéhosi neprůhledného závoje. Na ulici, kterou zrána neprošla jediná živá duše, vládl bezmezný klid a mír, který tu a tam vyrušovalo mohutné bubnování velkých, dešťových kapek o asfalt. Vše spalo dokonalým spánkem a nic se neodvažovalo probudit jako první, zdálo se, že vozidla vyčkávala na lidi až se probudí a naopak že lidé vyčkávaly na zvuky prvních ranních motorů. Schizofrenikova mysl se najednou rozlétla a už stoupala mezi promočené koruny stromů, jež lemovaly celý chodník, po kterém se vydal na místo, odkud den před tím tak zmateně uprchl. Jeho kroky byly rozvážné, jisté, ale také veselé a rychlé, ostatně, vyplývalo to také z toho s jakou náladou procitl ze svých vzácně klidných snů. Později: Vytáčím něčí číslo, ale vůbec netuším čí. Musím to udělat, neboť jinak se mnou vyrazí dveře a já budu nucen znovu poslouchat matčiny výčitky. Proto předstírám, že ono číslo vytáčím. Předstírám, ale vzápětí shledávám, že ho skutečně vytáčím a v úleku nad tím zjištěním si zakrývám oběma rukama tvář a volám: To není možné. Ale jistá slečna, ta jenž to tam kdysi dostala z milosti na starost, mi spěchá v ústrety a něco nesrozumitelného vykřikuje. Vidím docela jasně, jak se mě chytá za mou bolavou hlavu a jak s ní cloumá z jedné strany na druhou. V mžiku mi tu hlavu utrhne a sama se svého činu jaksi komicky zalekne, přičemž stojí s mou hlavou ve svých od krve zborcených rukou a roní slzy. Jistě, snad to tak ani neplánovala, patrně mě chtěla jenom postrašit a takhle se ji to vymklo zpod kontroly. Po půlhodinové frontě na kupon MHD, jsem si šel sednout a nasbírat něco málo sil na cestu do práce. Přede mnou, tedy na druhé straně chodníku, seděl podivný člověk s prořídlými vlasy a v tílku. Pokaždé, když vidím muže v tílku, je mi na zvracení. No, tak abych neodbočoval od toho co mám na srdci. Zapálil jsem si cigaretu a dělal, že si ho nevšímám. Potom jsem dokouřil, klidně vstal a odcházel pryč. Ale za několik vteřin jsem si uvědomil, ( šlo o pěknou banalitu ), že jsem si tam na té lavičce zapoměl své sluneční brýle. Ihned jsem se otočil a kráčel zpět, avšak jaké bylo mé překvapení, když jsem místo podezíraného, spatřil docela jiného člověka, jak mi ty brýle bere přímo u nosu a ani se neobtěžuje na mě pohlédnout. Byly to nové brýle, ale já jsem se tentokrát na odpor nezmohl. Byl to nějaký hubený muž, kterého jsem mohl střískat tisíci způsoby a získat své brýle zpět, ale já jsem nad tím pouze mávl rukou, což postřehl muž v tílku, a vzdaloval se s pocitem prázdna. Po návratu z práce, ovšem né domů, ale pouze zpět na Masarykovo Nádraží, odkud mi měl v 20:57 jet vlak do Čelákovic, jsem si koupil kávu a usedl na jednu z laviček, kde jsem si ihned zapálil cigaretu a roztržitě, což u sebe nepozuruju často, jsem se díval na po všech pozdních jezdcích a jezdkyních, uvědomuje si, jak jsem vůči nim materiálně nízko a jak vysoko nad nimi jsem po stránce duchovní. Snad proto ta roztržitost. Já: Miluju literaturu, je mi vším. Já2: Ne, ty miluješ jenom své přeludy. Miluješ vize! Já: Bojím se pádu, jsem jako z porcelánu nebo z něčeho, co je ještě křehčí. Já2: Bojíš se činů, ale pádů nikoliv, neboť jsi přesvědčený, že každý pád bys mohl odvrátit jediným gestem své paže. Já: Co to tu blábolíš, copak víš jaký jsem? Ty jsi vyvrhel, myslíš si snad, že se svěřuji tobě? Nic o mně nevíš! Jsi pozadu! Já2: Jsi jako vždy na velkém omylu. Kolikrát jsi nám obrátil naše role vzhůru nohama? Mě jsi pokládal za zbožného zatímco sebe za neřáda. Teď si zase namlouváš opak. Tak jak to tedy je? Ty mi to ale sotva povíš s určitostí, poněvadž za ta léta v tom máš takový nepořádek, že už se z něj nikdy nedostaneš bez cizí pomoci. Možná, že jsi zbožný a že tvé nitro není zdaleka tak zkažené jak se ti zdá, ale já, TVOJE ZPROPADENÉ SVĚDOMÍ, ti tu mezi dvěma očima říkám, že jsi ten nejhanebnější a nejperverznější tvor. Kliď se mi z cesty, než bude pozdě! Často myslím na Okudžavu. Vkročil jsem do bytu a rozsvítil všechna světla, která jsem v něm našel. Už při odemykání jsem toužil po světle. Jsem člověk, který miluje tmu, a teď jsem najednou zničehonic zatoužil po troše světla. Co je za tím vším? Další článek tohoto nekonečného vývoje? 3. září 2005 Matka vyrazila do Prahy, prý si potřebuje vyhlídnout pár učebnic němčiny. Jakmile jsem tato slova uslyšel, div jsem nezajásal. A teď jsem tu sám a je mi dobře. Abych pravdu řekl, tak tohle je přesně to co potřebuji. Žádné narušení ticha a klidu, žádné průpovídky, kterými mě už k smrti unavuje a především žádné výčitky. Před několika dny jsem rozdělal jednu věc, ale dnes si nejsem jistý, zda ji mám dobře promyšlenou. Jsou v ní přímo krátery nejasností. Chtěl jsem poukázat na to, jak nesnesitelný je život pro schizofrenika, který ve všem vidí nástrahy a pasti, ale i jakousi překroucenou realitu. Navštěvuje podivná místa, odnášeje si z nich rozporuplné pocity a když se na ta místa druhý den opět vrací, zjišťuje, že né všechno se odehrálo tak, jak mu to utkvělo v paměti. Je to ohrané, vím! Chtělo by to něco hlubšího. A potom, nejsem si sám sebou jistý pokud jde to, jestli mám Co na toto téma sdělovat. Já: Chci to dokončit, ať se děje co se děje! Já2: Sám přece dobře víš, že na to nestačíš. Proč ztrácíš čas? Nejlepší bude, když se do ničeho nebudeš pouštět. Proč proboha nezačneš uvažovat realisticky? Schizofrenici už dnes takové problémy ani nemají, dnes se jim poskytuje ta nejodbornější lékařská péče. Proč tedy zrovna schizofrenie? Nebo je to snad tím, jak jsi uzavřený? Měl by ses vidět! Nekomunikuješ, o nic se nezajímáš, nemáš s nikým ani s ničím soucit a navíc se mi zdá, jestli je to jinak tak mě hned oprav, že trpíš depresemi. Ale z čeho vlastně, ptám se? Já: Protože jsem nikdy neuměl naslouchat druhým. Já2: A tohle ti mám věřit, ty sobče? Vidím to nesmírně jasně, skončíš v houpacím křesle, bez dětí, bez vnuků a bez příbuzných, protože je během života všechny zavrhneš a odstavíš je od sebe. Vždyť tě ani nebude mít kdo pohřbít. Teď předbíhám, jistě, ale je to tak zřejmé! Já: Podle tebe bych měl přestat s psaním? V tom tedy vidíš mou jedinou záchranu? Já2: Když píšeš, pokud se to vůbec dá považovat za psaní, protože jsi stylisticky nevyzrálý a nemáš cit pro vhodně umístěná slova nebo výrazy, tak se jakoby vzdaluješ tomu co je venku. Odvracíš se od toho. Máš neustále chuť někomu něco sdělovat, ale zamyslel se vůbec někdy nad tím, zda to někoho zajímá? Všichni ti, jenž tvrdí, že máš před sebou oslnivou kariéru coby vynikající spisovatel, se třeba mýlí. Pomyslel jsi na to někdy? Já: Ovšemže se mýlí, nikdy jsem si to nepřipouštěl příliš blízko. Jestli mi nevěříš, tak to mě špatně znáš. Já2: Já že tě špatně znám? A není to spíše naopak? Uznávám, že je to těžké pro nás pro oba, vyznat se vtom, kdo koho zná lépe, ale přece jenom jsem jaksi více otevřenější, než ty a proto si také dělám větší nároky na náš společný úsudek. Ale zpět k tobě. Ty jim totiž věříš, ty chceš aby to tak bylo. Neříkej mi, že každý, kdo se pokouší psát, netuší někde, i když velmi daleko za svými zády, alespoň nějaké čtenáře. Proč si lžeš? Já: To jsem nikdy nepopíral. Ja2: A další věc! Nepopírej, že píšeš jen proto, aby sis poskytl uspokojení, k tomu totiž nikdy nedojdeš! Už je to tak. Ať napíšeš sebevíc dobrou věc, nikdy se s ní nespokojíš. Je to úděl všech umělců, já vím, ale copak takhle se dá žít? Uvaž, že život je krátký. Ty sám přece tušíš, to bych to totiž ani nevyslovoval, že máš daleko vyšší cíle, než tu vysedávat a bezděčně klepat do kláves. Já: Ty jsem měl, ale už ne. Ne! Už toho nechej, zbytečně si protiřečíme. Je to o ničem! Později: Nedaleko domu ve kterém bydlím, vlastně hned naproti, stojí jiný dům, kde žije zrzavá dívka, které říkám Helena, poněvadž pravé jméno mi není známo. Helena, pokud si dobře pamatuji, byla vždy sama a patrně tím neuvěřitelně strádala, neboť večer co večer vyhledávala jednu taneční akci za druhou, aby si mohla snaze najít nějakého partnera. Dnes už Helena partnera má, avšak po tanečních akcích běhá dál, ne-li ještě zbrkleji než předtím. Jěště mi zbývá poslední věc. Dokud ji nedokončím, což se vzřejmě nikdy nestane, nebudu moci odpčívat v pokoji. Venku okolo domu běhají malá děcka. Zdálky sem doléhá štěkání několika psů zároveň. Obloha se mračí již od samotného rána. Všechno jde ruku v ruce s časem. Já visím na stropě a mlčky relaxuji, je to báječné. Poslouchám děti a psi a vůbec je od sebe neodlišuji, zvuky mi totiž splývají. Nechci teď nic řešit ani o ničem přemýšlet. Všechno jde ruku v ruce s časem. Jeden malý kluk, který se až dosud proháněl venku s nějakou dřevěnou loutkou, ke mně přistoupil, když jsem seděl na lavičce a vpoklidu kouřil. - Já jsem přišel. Co na to říkáš? - Přišel jsi za mnou? - Ano. Když jsem se tak bezcílně potloukal okolím, zahlédl jsem tě, jak vycházíš ven a usedáš na tuhle lavičku. - Dobře. Jsi tedy velmi vnímavý kluk. - Já vím, že jsem vnímavý. Už když mě prvně křtili, říkám prvně, protože mě potom křetili ještě dvakrát, jsem si na krku svatého otce, který obřad vykonával, všiml malého a téměř neviditelného tetování. Když jsem později dostal schopnost mluvit, bylo to v necelém roce, přikročil jsem ke své uboze vyhlížející matce a řekl jsem ji, že svatý otec, jenž mě tenkrát křtil, měl na krku tetování a že to tudíž patrně asi ani nebyl svatý otec. Víte, pohlédla na mě tak nějak podivně. Její oči vzplanuly a značně se mě polekala. Nato vstoupil do pokoje, ve kterém jsem to matce sdělil, můj otec a jeho údiv nebyl o nic menší než-li ten matčin. Když se oba uklidnili, čemuž pomohly také babičiny buchty plněné marihuanovými lístky, vše jsem zopakoval ještě jednou, načež jsme opět navštívili kostel a nechali mě pokřtít znovu. Kluk skončil se svým příběhem, vyskočil z lavičky a uháněl kamsi do dáli. Izajáši, přizvi sem své vojáky a nech všechny kdo tu jsou, svázat bronzovými řetězy. O ostatní se zatím nestarej, oni ještě nechápou oč tu běží

Názory čtenářů
05.09.2005 12:20
Hester
nedalo by se něco udělat s rozměry textu, aby to bylo možný číst bez posouvání řádku?
06.09.2005 10:42
karel_letoun
Na to nemám čas, to je moc dlouhý.
Škoda.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)