Držíš se mého snu jako klíště klíštěte a než napočítám do sta, což je vzhledem k mému nynějšímu stavu nadlidský úkol, zcela jistě se ode mne odvrátíš se slovy; Je mi vás líto.

Na tomto místě a právě v tento okamžik bych se měl zardět, viďte? Slečna, která na sebe nevědomky bere podobu tohoto hmyzu, by se přece neměla zahazovat zrovna s těmito slovy, naopak, měla by přikročit k oknu, nacházejicímu se těsně vedle mé postele, a dát mi srozumitelně najevo, že je svolná ke všemu, k čemu ji taková návštěva v mých komnatách skutečně zavazuje.

Mezitím se mi jiná slečna, též v hmyzí podobě, snaží zahryznout do lýtka, čimž chce jistě odvést mou pozornost od té první, pro kterou již nemám jediného slova útěchy. Ta se uchyluje na zeď, kde hodlá poklidně spočinout na svých křehkých nožkách, polepených jakýmsi bezbarvým slizem. A já, abych také nic nezanedbal, začínám radostí skákat po peřinách rozházených všude okolo mě a cosi neurčitého vykřikovat. Má slova se však velmi dlouho míjela účinkem. Obě slečny se jim potaji smály, přičemž se snažily vypadat vážně a přívětivě.

Po tomto maratonu, kdy jsem se beze zbytků oddal emocím a dočista pozapoměl na čas za který jsem jim zaplatil nemalý obnos, následovalo naprosté vyčerpání a vystřízlivění, během kterého jsem vykouřil nejednu krabičku cigaret a vypil nepřeberné množství lahví s ohnivou.

Když jsem potom osaměl a svět okole mne se scvrkl do jednoho malého balónku, naplněného propanbutanem, začal jsem křísit svůj mozek slovy; Co je mi do tebe, do čisté nádoby, k jejimuž obsahu nevede už žádná sjízdná cesta? Co si mám počít, když jsi mi tolik vzdálená a když mi ani v obdobích čirého zoufalství nedokážeš nabídnout alespoň jeden ze svých blahodárně působících citů? Mám snad skonat?

Za nedlouho začalo sněžit a všichni lidé na ulici upřeli svůj zrak k mému oknu.