| Dílo #18198 |
|---|
| Autor: | Nikdojiny |
| Datum publikace: | 13.07.2005 16:52 |
| Počet návštěv: | 824 |
| Počet názorů: | 4 |
| Hodnocení: | 2 |
| Prolog |
|---|
| v té době jsem jim skutečně byl |
|
| Věštec |
Navzdory úpadku, houpu tě celou nahou, aby ti vítr řádil ve vlasech, a abys ho uváděla do rozpaků svými jantarovými rty. Kdybych ti ovšem dovolil, pro což by ses sotva kdy obětovala, se vyhoupnout výš a spatřit vlastní, tedy pravou a nikoliv uměle vytvořenou tvář, určitě bys mě celého uvrhla, jak bývá tvým zvykem, do světa věčných rozkoší a blah.
Pouze ve tvém světě, ve kterém si libuješ coby absolutní vládkyně tichých kultur, by bylo možné odejít se vztyčenou hlavou, avšak já, tvůj nekonečný obdivovatel a ctitel, v takovém světě být nemohu, neboť jeho řád a privilegia jednotlivých činitelů, by mě zcela jistě zavrhly a označily za životaneschopného.
Ale, napadá mě, jak tu bez tebe dokážu setrvat? Opravdu jsem na takový úkol dostatečně zralý? Vždyť je mi, skoro se to stydím vyslovit, teprve dvacet pryč. Jsem tu zapsán jako někdo, od koho se ve všech směrech očekává pokora a trudnomyslnost. Patřím tedy do těchto, i když pro život né zcela ideálních, kruhů, v nichž bez neustálého smiřování se, neobstojí ani ten nejotrlejší bojovník.
Tak jako tak jsem si vědom, že mi ani ty ani nikdo jiný na pomoc nepříjde, což samo o sobě neznamená, že bych se den co den utápěl v maniodepresích, nebo si hledal útěchu v halucinogenech a podobných blaženstvech. Místo těchto neuvážlivých a naprosto chybných počinů se snažím svůj, vskutku velmi bídný život, vyvážit nejrůznějšími, i když velice banálními, aktivitami, od nichž si především slibuji účel, který bych mohl nejenom pochopit a učinit z něj svůj stimul, ale od kterého bych se mohl dočkat i určitých pozitivních změn ve svém bezpředmětném zařazení.
Opět se mi dohoupáváš na řemeni, plná nadějí, se mi díváš do očí, hledajíc v nich odlesk někdejších slavností, kde jsi byla za Gelsominu a já... co já? Snad Snaporaz. A šli jsme spolu po lesknoucích se podlahách, přičemž ty, celá navoněná a v překrásných šatech, jsi mi šeptala: Jediné pro co jsem tu byla. Jediné pro co jsem tu byla. Jediné pro co odejdu.
A dodnes je mi neznámý smysl těchto slov, i přesto, že jsem ho dlouhými hodinami luštil na našem starém dvoře za domem. Utekl mi a já, hluboce zasažen tvou ztrátou, nebyl s to ho dohonit.
Takový tedy jsem.
|
|
| Epilog |
|
| Názory čtenářů |
13.07.2005 17:39
 fungus2
|
Dobré** |
13.07.2005 17:55
Jindřich Píša
|
bolí me z toho ocka ... ale je to zajímavý ...
má to náladu poezie .... snad vse co k tomu dokázu ríct .. |
14.07.2005 09:37
Chareas
|
Posílám Ti zářivý květ bělostného leknínu, by rozehřál skráně sněhem zaváté, by vnesl do duše jemný hladivý klid ! * Podám ruce |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|