Celý v barvách

Chodím z jednoho rohu místnosti ke druhému. Mé cesty jako by symbolizovaly jednu neměnnou úhlopříčku. I ta sebemenší odchylka od ní, by znamenala, že jsem se ztratil a že již nikdy nebudu moci naleznout tutéž cestu.

Je podivné jak se mi některé sny slévají do jedné černobílé skvrny, plné zelenomodrých záblesků, které tu a tam zazáří, aby mě utvrdily v mém omylu. Ten vzřejmě spočívá v nekonečné obojakosti vjemů. Patrně se tu jedná o jakýsi neúplný obraz, nebo dokonce vidinu, jejíž barvy se přes sebe různě přelévají a občas dokonce pableskují.

Celé je to nesmírně vzrušující, uvážím-li, že ve snech žádné skutečné barvy nejsou. Vidím je sice, ale nemohu s nimi nijak manipulovat, nemohu je sevřít svými chorými smysly a po probuzení je zaznamenat na plátno.

Nyní však, ač slunce ještě stále hrdě vévodí předvečerní obloze, ztrácím ty barvy v absolutní tmě, neboť jejich slabé odstíny, které jim dodávají na pestrosti, nejsou vůči příšeří dostatečně odolné.