Návrat k práci

Zrovna v těchto chvílích běží nový děj.

 Ten se ovšem neustále zadrhává.

Takže jsem nucen své diváky upozornit na bídnou kvalitu pásky.

- A jak to vůbec myslíte? -

Už nevím. Celé se mi to jaksi ztrácí, jednotlivé postavy se začínají hádat a hlavní hrdina si neví rady, neboť jeho prioritní záměr je nyní napadrť. Co si mám ale počít? Co s takovými herci? Zatím ještě čerpáme z de Musseta..... Se srdcem je divno hrát..... působivé..... no vidíte.....opět se navzájem překřikují jako neposedné děti. Je to k pláči.

- Děkuji vám za scénář. A kde je zbytek? -

První skupina se však tváří tak neochotně, že bych se vším nejraději praštil. A praštím! Jak ještě dlouho? Á vida, už jsou s tím hotovi. Opravdu za nimi musím? Cesta je přece tak strmá..... a před sebou mám ještě tolik práce. Nehledě na jejich znechucení, se mi producent snaží namluvit, že s natáčením se začne včas. Věřím? Vždyť ho znám. Dělal skvělé věci, ale bohužel ho to postihlo příliš brzy. Tolik toho ještě nestihl. Však ono ani nebylo kdy. Tak věřím? Jistě... paradoxně to tak může být.., že jsem mu pořád ještě schopen věřit. Studoval jsem to. To rádoby umění o víře, které vyžadoval každý postgenerační děkan.

- Studoval jste umění víry? - ptali se.

- Ano. - odpovídal jsem.

- Vskutku? A jak hluboko jste ve své vnímavosti zašel? - šťourali dál.

- Moc hluboko ne. - uzavíral jsem.

Po takových odpovědích zůstávaly směry mých odchodů navlas stejné. - Ven! Nejste toho hoden! Koukejte se klidit! - A já jsem se tehdy topil v ulicích, brnkal na všechny známé struny trpělivosti a... dával přednost... anony - mním náp - adům. Něco se muselo změnit. Muselo se to změnit stejným způsobem, jakým se měnila mythologie. Ta prošla třemi kolébkami.

1). Zlatými fosíliemi

2). Údivem

3). Zklamáním ( rozhořčením z omylu )

A můj postoj musel takovými kolébkami také proplout, aby se řádně utřídil a byl schopen jakékoli umělecké filtrace.

Nyní je však zapotřebí vyhubovat scenáristovi. Snad ještě ví co se sluší a patří. Například telefonát. 

- Dobrý den přeji... oznamuji... že jsem hotov. -

- Opravdu? Výborně. -

Stačilo by několik slov a ani by nemusela být vlídná. Jenom taková prostá slova. On si vtom totiž libuje - onen výjmečný člověk. Zajisté by mi ale vytýkal pořadí scén, ve kterých se má objevovat jeho sestra. Proč mi ji vůbec kdy ukazoval? Nevýraznou!

- To je Kiára... tak nějak jsem doufal, že bys ji mohl dát (...)  snad nějakou roli. Už jsem ji to přislíbil. Opravdu bych nerad vypadal jako hlupák. Opravdu nerad. Ne ne. - Vrtěl hlavou.

Scenárista zešílel. Na to se oba otočili a dveře se za nimi zavřely. Když jsem se pokusil vstát, opět jsem upadl. Stále jsou otevřené dokořán? Ne. Zavřely se. Budu to muset risknout. Třeba i za cenu osobní potupy? Byla by definitivní... bez odvolání - a slitování. Mohlo by to být nějak takhle:

> Nejbližší lucerna je daleko a tak musí využít toho, že je ulice naprosto prázdná a tichá. Nepozorovaně vklouzne do domu, v jehož přízemním patře je doposud rozsvíceno. Udělá to. A poté spatří dřevěné schodiště, jež ji zavede o dva patra výš, kde bude dostatek světla na to, aby si mohla přečíst dopis od svého milého. Píše ji z hrobu? <

Opravdu bych se mohl obejít bez scenáristy? Spolehnout se výhradně na vlastní postřehy? Ona kostra je již tak jako tak hotova a proto... bych snad mohl - ne! Celý cyklus začne odznova. Jako bych si už od samotného začátku neuvědomoval, že se to bude točit jen kolem Ní a Jeho. Jak ubohé a nepokrokové. Snažit se nalézt nějakou novou variantu vztahů a dostatečným způsobem na ní upozornit. Utvořit zdánlivě imaginární prostor a zasadit do něj takový počet herců, který by - nevědomky zakryl realitu a přehlušil věčně měnící se nápady scenáristů.

Jednoho takového jsem znal. Tvrdil, že dnešní obšírné možnosti filmařů ( několik mi jich vzápětí uvedl ) už nejsou samotnými filmaři užívány k vylíčení subjektivních degresí, nýbrž k tvorbě, jež sama o sobě není nikterak složitou, čímž měl jistě na mysli současné komerční snímky. A nutno dodat, že měl ten člověk pravdu. Měl ji ve všem co mi tehdy řekl.

- No a v čem spatřujete pokrok? -

Unaveně se opřel o okraj fontány.

- Pokrok? Raději se mne zeptejte na uplatnění úsečnosti a abstrakce uvnitř dnešního dění ve světě. Jak byste vy sám promítnul surrealistické prvky ve snímcích, které jste dodnes natočil? -

Okolo nás se shromáždilo několik zvědavců. K čemu?

- Snad bych využil moderní román.

- Vy myslíte širokoúhlý román? Schvaluji, avšak zároveň vám musím vyčinit!  Takový film, jednak svou povahou a jednak tématikou, by měl veškeré vady avantgardního snímku. Víte včem ty vady spočívají?

Nevěděl jsem to a nevím to ani dnes. Po našem poněkud odbytém setkání jsem žil nějaký čas v ústraní, abych si utřídil jisté názory, o nichž jsem byl předtím tak skálopevně přesvědčen.

Mnohdy jsem sám sobě našeptával - mantra, matra, matra... kvůli soustředění, neboť ani na venkově nemůže být člověk tak docela izolován od manévrování se zbytečnými úvahami. To bylo zapříčiněno především tamnějšími hotentoty, kteří se kolikrát, příplíživse k oknům mého venkovského domu, nedali odbýt pouhým zdůvodněním o nedostatku času. Brávali mě s sebou na krutá místa, kde se roviny moře a pevniny navzájem prolínaly a kde se za praskání ohnišť scházeli notorici těch nějrozmanitějších kultur. Jeden jel v chinovnících, druhý v koce a jiní, ti, jimž nebylo přáno obchodně, se projevovali mnohem svébytněji, například bestialitou nebo mystikou. Tomu jsem dlouhé hodiny tleskal a naoplátku jim vyprávěl čím se živím. Oni mě však tu a tam nebyli s to pochopit a tak jsem své nekonečné historie uzavíral nejrůznějšími fóry s nejapným podtextem, což dokázali ocenit po svém. Dokonce jsem jim kolikrát něco daroval, třeba obchodníkovi s chinovníky jsem věnoval drahé hodinky a obchodníkovi s kokou velkou dodávku Renault 76C, aby mu jeho podnikání dál prosperovalo. Musím říct, že jsme se neobyčejně sblížili a tak když nastal čas mého návratu mezi živoucí anomálie, každý z nich mi přispěchal popřát štěstí v nových úkolech, kterým však ani jeden z nich nerozuměl.

Po svém návratu z hotentotského území jsem měl téměř ve všem jasno, tedy až na několik nesrovnalostí, které jsem zamýšlel doladit až během natáčení. Můj relativně krátký pobyt na venkově mě utvrdil v tom, že by ústředním motivem filmu mohla být jistá detektivní zápletka, s níž jsem si již léta v duchu pohrával avšak doposud nenacházel dost odvahy k jejimu zpracování.

Opět jsem spatřil svůj štáb, pilnou produkci, milé a ke všemu svolné maskérky a také ( zdaleka v neposlední řadě ) scenáristu, kterému jsem byl odhodlán sdělit nové poselství.

- Zešílel jste? -

Snažil se utlumit v sobě pocity nedůvěry a zklamání, ale nedokázal se ovládat.

- Musel jste zešílet, drahý pane. Vzřejmě se domníváte, že to jste právě vy kdo má nad celou věcí volnou ruku, ale to se mýlíte. Vy se mýlíte. Mýlíte se. -

Ještě toho dne jsem si musel z chvějicích se producentových úst vyslechnout řadu ostrých výtek. Ostatně, nebyl to jenom producent komu můj nový scénář připadal nevhodný. V první řadě s nim nesouhlasil kritik.

- Chcete natočit avantgardní film? Směšné! Rozhlédněte se kolem sebe, současný divák by už nic takového nepochopil, vůbec by vám nevyšel vstříc. Dalo mi práci se tím prokousat, ale nakonec jsem došel k tomu, že scénář musel být napsán tvrdohlavým a slepým idealistou, jehož úhel pohledu se mi jeví jako dost nicotný a vyžadující nějakou skrytou kompenzaci za cosi, co mu kdysi proklouzlo mezi prsty a co už nikdy poté nebyl schopen naleznout. To že chcete předkládat soudobému divákovi? Vždyť je to holý nesmyls. -

Taková tedy byla kritika. Poukázala na mé vnitřní procesy a zároveň ve mně probudila hezky dlouhý řetězec nostalgických scének z raného dětství, v němž jsem byl až do svých deseti let odsouzen k pouhému pozorování. A najednou se mi zachtělo celé to hodit za hlavu a pokračovat ve smluveném námětu, což by se jistě zamlouvalo všem těm, kteří se za posledních dvacet let stačili propadnout do průměrna natolik hluboko, že jim již dnes není pomoci. Opravdu jsem jim měl vyhovět? A nenahlodávalo by mě to později? Nevím. Každopádně jsem se rozhodl přesvědčit producenta.

Na předem dohodnutém místě byl dříve než-li já, což bylo z mé strany neomluvitelnou nedbalostí, poněvadž v okamžik kdy si mne povšiml, si zakryl tvář novinami, kterými si krátil čekání.

- Pane producente... -

- Jdete o celých... -

- ... deset minut pozdě, já vím. -

- Proč jste mě sem vylákal? Čekáte snad, že vám kývnu na ten váš nápad? -

- Totiž... doufal jsem, že mě nejprve vyslechnete, doposavad jsmě o tom neměli možnost mluvit podrobněji. Chci abyste pochopil podstatu i podtext. -

- Zábavné - režisér mi tu chce vykládat o podtextu... Nuže. -

- Obávám se, že o tom máte zcela zkreslené informace. Jistě jste již hovořil s naším kritikem panem... -

- Ano ano, hovořil. Ten člověk smýšlí stejně jako já i řada sponzorů. Všechno mi vysvětlil. -

- Mluvil o tom jak je celá ta věc průhledná, že?

- Ano i o tom se zmínil. Co vás to proboha napadlo usmyslet si, že příjdete s avantgardou. A dnes? -

- Vysvětlím vám to. Víte už dávno jsem toužil po tom natočit něco opravdového, hodnotného. Něco co by dokázalo ustát kinematografické proměny a uniknout čemukoli co má něco společného s rutinními normami dnešního uspořádání ve světě. V mém filmu se zdaleka nebude jednat o jednoho hrdinu, ale o tucet postav, které už jen svým výskytem utvoří přirozený obraz tápavosti a hledání. -

- Hledání? A čeho? -

- Bezpráví pane producente. Hlavním motivem bude prznění mladých děvčat, s nimiž potaji obchodují dvě osoby.

- Tak přece jenom tam chcete mít nějaké ústřední postavy. -

- Né tak docela. Děj by se měl odehrávat v domě postaveném přibližně v rozmezí let 40. až 50. V  jeho interiérech by se potom měla odehrát drtivá většina scén. -

- Rozumím. A dál? -

- V domě se budou konat pravidelné sešlosti naší smetánky, ovšem pod zástěrkou obchodních jednání. Veskutečnosti však půjde o dražbu. Každá z dívek se bude dražit. Zkrátím to... -

- Ne ne jen pokračujte. -

Sleduje své levé zápěstí.

- Během dražeb, jejichž součástí budou také krátká divadelní představení jednotlivých děvčat, však dojde k zavraždění tajemné dívky Kareny... -

- Zadržte! Čemu jsem neporozuměl byla ta představení...  -

- Půjde o krátké scény během nichž se bude každá z děvčat snažit zalíbit kupcům. -

- Ach tak. Ano. Pokračujte. -

- Dívku jménem Karena zabije jeden z kupců, který si ji na té samé sešlosti koupil přede dvěma lety. -

-  Takže ona na prodej nebude. -

- Ne, dorazí tam s nim pouze jako jeho doprovod. -

- Dobře dobře... já to ještě jednou zvážím. Nejpozději do měsíce vám dám vědět. -

- Do měsíce? -

Zamyšleně se podrbávám na temeni.

Jelikož si ani nevyslechnul konec, který jsem ani já sám neměl ještě zcela domyšlený, usoudil jsem, že je celá věc nadobro v troskách. Navíc mi hrozilo, že příjdu i o svůj původní kontrakt. Jedinou příznivou skutečností zůstávalo, že byly pozastaveny přípravy k natáčení původního filmu a že produkce vyčkávala na další producentovy pokyny. Já jsem mezitím trávil dny ústavičným přepisováním, dalšími úvahami nad motivem a vysedáváním po kdejakých kavárnách.

Po uplynutí necelých čtrnácti dnů se však ozval známý hlas producentova mluvčího a oznámil mi, že můj návrh na natočení avantgardního snímku byl schválen. A tak se můj život v následujících devíti měsících odehrával ze své převážné části mezi filmovým štábem, herci, kritiky a mnohými dalšími postavami současného filmu.

Na premiéru, která byla určena pouze pro produkci, herce a kritiky dorazilo více než sto lidí, se kterými jsem se během natáčení pravidelně scházel a radil se s nimi ohledně choreografie, klapek a mnohého dalšího.

Společně s producentem a dvěma kritiky jsme se uvelebili až na samotném konci hlediště odkud se nám za několik málo okamžiků naskytl pohled na první scénu...

Scéna první

Právě vstupuje mezi tleskající hosty. Ty pohyby znám, ty pohyby na sebe tiše navazují, jde těsně před nimi, občas zavadí o některou ze sukní, ale nevšimajíc si toho pokračuje dál k oknu, kde se nyní rýsuje postava jakéhosi muže, jehož předností vzřejmě bude hbytost, neboť ji právě podává ruku s úmyslem co nejryhleji si ji k sobě přitisknout.

U šatny si uvědomuji, že pozvání, kterým mě poctil sám Trebreh, má ještě další, ač zatím skrytý význam. Je to nesmírně rozlehlé átrium, celé v neuvěřitelně pestrých barvách. Kdybych se tu chtěl nahlas vyjadřovat o onom významu, jistě by mě popadli za límec a vyvedli ven na dvůr. Jenom kdybych věděl o skutečném představení... Zdá se, že vrchní stráž má dnes více úkolů než kdy jindy. Jde o novou herečku?

- Ráda bych vám představila...

Vstává ze svého voltairovského křesla. Pokaždé, když to dělá, nahání ji tím strach. Je přece tak inteligentí, měla by k němu být daleko vstřícnější. Jako například teď. Opět ji musí k aktu přemlouvat. Musí to být společný, jednotný a synchronizovaný pohyb, jinak by to postrádalo veškerý smysl. A nejde přece jenom o Nemracu. Chce si na ní uchovat jednu z nejtrvalejších vzpomínek. Takovou, při které by se sám na sebe nemohl hněvat? Trvá na svém a znovu ji přesvědčuje, ovšem tentokrát tak činí proto, aby si dopřál alespoň určitou satisfakci za předešlá odmítnutí. Je třeba zásobit se tpělivostí.

- Promiňte, znáte Karenu?

Neviděl jsem ji do obličeje. Tvář se ji měnila ve stejné paralele jako osvětlení celé haly. Bylo velmi proměnlivé. Na jednom konci byly některé dámy vidět až příliš jasně, na konci druhém, tam kde se nacházely mladé najády, patřící slečně Nefogemě, panovalo jakési zvláštní přítmí. Ve zcela němé společnosti se tu a tam mohlo objevit něco, co by jiné nějakým způsobem obveselilo, nebo co by dokázalo, že pozvánka neplatí pouze pro první podlaží domu. Nakonec se to zjevilo ve třech různých vyobrazeních. Patrně tu byla jěště jiná, mnohem absurdnější varianta. Přičemž první vyobrazení naskytlo pohled do nitra senilního vrátného Ignáce. Byl uzpůsoben tak, aby se s ním mohlo dle potřeby hostů kdykoli a jakkoli manipulovat.

Stařec musel mít navědomí, že jediný jeho pohyb směrem k hlavním vratům, zdobeným kovovými sochami šavlozubých tygrů, mohl znamenat zásadní převrat celého příběhu. Rozhodně mohl ovlivnit jeho základní, prvopočáteční část, jejíž součástí by také mohla být samotná Nemraca. Ale nepředbíhejme. Stále jim totiž nevidím do tváří, někdo by s tím osvětlením měl něco udělat.

...a všechno to bylo za sklem... i ona

Přes tyto zdi bych slyšel jen nepatrné množství toho co bych slyšet měl. V tom báječném prostoru mého spánku, kam ještě dopadala předešlá bolest, si bylo zapotřebí utřídit všechny dosavadní poznatky. Proto tedy vpadla tak náhle dovnitř, aniž by za sebou zavřela dveře? Představovala si klasickou tvář, snad by ji bývala mohla i popsat, nebýt toho bezvědomí, které ji přivodil v návalu zloby. Báječný nápad. Klasická tvář zavalitého muže, který ji znenadání vpadl do náruče, přičemž střešním oknem a nikoliv dveřmi. Ale ačkoli k němu chovala nějaké city, proč by se zcela dobrovolně snížila k něčemu podobnému? A nebo to bylo jinak. Spatřil ji, představoval si ji už dlouho před jejim příchodem a když stála přede dveřmi svírajíc v rukou seznam pozvaných hostů, jenom se postaral o to, aby ho nezahlédla hned. Udělala vše co bylo zapotřebí, aby ho od sebe odehnala, tím jsem si jist, ale zda se ji to podařilo nebo ne, to doposud nevím. Nad tímto bodem stále váhám. Každopádně to musel být on, kdo přinutil starého Ignáce udělat jiný pohyb, než který měl stařec v plánu.

...a vteřiny nepřetžitě tekly. Mýlíte se, když mi vyprávíte svoji verzi takto. Zahlédla jsem to ve zcela nevinném světle, věřte mi.

Za těmi jedinými dveřmi, za kterými sedí nebo se schovává nebo leží nebo čeká nebo medituje jeho pravé, nikoli bestiální já, zkoumá i zbylé dveře, poněvadž ponechat věci náhodě, by nyní znamenalo vydat se všanc všudy přítomnému Arthuru Inenovi. Má pravdu, ještě se nevyrovnal s okouzlující Nefogemou, k níž měl tu čest být pozván jednoho podzimního večera, kdy zbitý měsíc vytékal na půlnoční dlažbu pokrytou plechovkami od piva, a pohlcoval většinu temného veškerenstva. Zahlédl ji a okamžitě se stáhl zpět, neboť se domníval, že se jedná o léčku. Jak pošetilý to nápad. Nefogema, sama od sebe mírná avšak nesmírně vypočítavá žena středních let, se od něho odvrátila. Proč? Sama ho přece pozvala. Musela se zbavit pocitu zodpovědnosti za svá nebohá děvčata? Bylo v tom snad něco jiného, co oko mého svědka nezaznamenalo? Neviditelné a horké  a přitékající a odtékající. Taková tam byla atmosféra. Většina z tehdejších přítomných čekala jenom na to, až se ten cyklus s prodejem rozjede znovu. Proto s ním musela Nefogema mluvit.

Nicméně ve druhém vyobrazení, které se promítalo ve skromném salónku na konci přízemního átria, vystupovala mladá, antická dívka jménem Karena. Viděla skrze obrovité, solné sloupy a plula stále stejným směrem. Zákazník, vcelku slušně oblečený muž, kterému nemohlo být více jak čtyřicet, si zatím pohrával s drobnou antickou mincí, jež mu byla předána na začátku celé hry samotnou Nefogemou. Tím jak se snažila obejít falešné sloupy, se zároveň čím dál tím víc odchylovala od původního směru, který ji sliboval poklidný přechod z jednoho konce jeviště na druhý. To se však nestalo. Karena, dívka oděná do sotva viditelných šatů, nakonec skončila v rukou jednoho z hostů. Jeho obtloustlý přítel, jemuž dělala společnost jiná, též velmi krásná dívka, tentokrát v roli chtivé lolitky, mu skoro nezištně pokynul, aby pro ní opatřil potřebné doklady nutné k převozu do jiné země. Nefogema se neobtěžovala s protesty. Ve všem se spolehla výhradně na něho.

Ale opravdový hrdina se zrodil až ve třetím vyobrazení, jehož cílem bylo poukázat na vyšetřovací metody talentovaného Arthura Inena, který byl najat někým, koho po právu oslovovali titulem Správce, ačkoli ho nikdo z vyslýchaných neznal. Vysedával totiž na horních okeních římsách, nechával se laskat od děvčat se zvláštním posláním a občas domlouval oživším sochám v zahradě. Ležel a naslouchal nejrůznějším zvukům,  jako kdyby čas téměř, ale ne zcela potvrzoval to, co už dávno věděl. Ve své strnulosti hleděl do prázdna a zároveň do pátého okna zleva, nacházejicího se ve třetím podlaží. Byl němý. Jak tam tak polehával, připoměl Inenovi neuctivé dary kostelních holubů. Ale vyslechnout ho musel.

- Říkáte, že nebyla vysvlečená a ani nespala?

Začala hrát hudba, ten, koho nebylo možné zahlédnout, pustil desku se starou nahrávkou Jablowness. Stal se okamžitě žádaným zbožím a vydal se napříč nejdelší stranou celé zahrady, aby byl neprodleně spatřen svými rozvášněnými obdivovateli. Zatímco hostitelka, která do té chvíle zachovávala chladnou hlavu, nervózně pošilhávala po svém záletnickém spojenci, jenž byl zaujat telefonním hovorem s ženou, jejíž pravé jméno, ovšem to, jimž se skutečně prezentovala na podobných sešlostech, bylo Karena. Patrně v nejdelší odmlce, ve které vůbec kdy setrval co by neobyčejně schopný iniciátor, ho napadlo, že by jednu z nehybných a omámených soch, mohli za letu vyhodit někde nad hlubokými finskými jezery, aby nedošlo k žádné deziluzi u odběratelů. Vzrušený tón telefonujicího muže popudil dvě asijské tanečnice k hlasitému zpěvu. Postupně se k nim přidávala jedna konkubína za druhou. Hráči vyskakovali od hracích stolů a vesele se zapojovali do pevného tanečního kruhů, který se vmžiku utvořil v důsledku příchodu dalších a dalších osob.

Přede dveřmi, jež vedly do monstrózního předsálí, nacházejicího se v přízemí domu, se znenadání objevil Trebreh. Jeho tělo vzbudilo okamžitý respekt, ale jeho hlavním nedostatkem, ba přímo vadou, byla jakási přirozená neohrabanost a nešikovnost. Netečné dámy kolem něho proplouvaly jako by tam vůbec nebyl a bedlivě nesledoval každou z nich. Jenže to by ho nesměla znát důvěrně, aby nepřekročila něco jako zakázanou zónu pro personál, jehož jednotlivým příslušníkům se nelíbilo jednání jakéhosi            hosta z Lýbie. Venku zatím pod železnými špicemi zahradní zdi probíhalo znesvěcování dívky jménem K... . Avšak ta samá figura, pomineme-li nepatrný výškový rozdíl, jež mohl být způsoben volbou jiných střevic s nižším podpadkem, se v tentýž okamžik vynořila za tmavočervenou kulisou a nabádala stoupence drastických divadelních představení k bouřlivějšímu potlesku. Ti se však ztěží vzpamatovávali z Meditujícího slunce, předešlé hry o pěti jednáních, a tak jejímu pobízení nevěnovali pražádnou pozornost.

Znovu ta hudba, beze slov, beztvará projekce náhodných tónu, plačtivých, svíjejících se do rytmu meditativního žánru. Nebylo možné sledovat pohyby všech, kteří se během jediného okamžiku přemístili na parket. Předávali si z ruky do ruky skvostné úlomky času. Byli to svědci půlnočního tance stříbrného harlekýna, jenž díky své neprůhlednosti mohl jakkoliv manipulovat s jejich údy. Což mohlo leckomu připomenout, ovšem pouze z určitého úhlu pohledu, tančícího starce, který v nezadržitelném návalu emocí objímá docela malé děti, čimž ta nebohá holátka vlastně przní.

- Ale to je přece scénka z předpeklí..

Z toho vyplýval určitý perspektivní dojem, zcela odlišný a vzdálený dojmu krátkodobému, který jak se zdálo, ovlivňoval nejenom Trebreha, ale také Nefogemu a byl způsobený především nafialovělým dýmem, jež kdosi vypustil do prostor hlavního, přízemního átria. A tu se mohl pocit blaha závratně šířit, množit se, vtěstnávat do zrodu lidských vjemů, lemovat jejich pochody a přesně vykalkulovávat čeho všeho by mohli být schopni, kdyby jim to nějaká jiná osoba, ovšem neovlivněná blahem, přikázala. A nebýt toho všeobecného omámení, jemuž náhle propadlo i několik vážených zákazníků, pro něž již byla připravená jejich mladá sousta, zcela jistě by musel každý z přítomných postřehnout vrávoravé, bezcílné pohyby dvanáctileté Francisky, které se na začátku noci ujal jistý Robredo, obchodník ze Soulu. Kdo by se mohl nadát, že svoji svěřenkyni takto zanedbá, neboť se zdálo, že v ní měl během jejího představení silné zalíbení, což přede všemi dával velmi znatelně najevo neustálým objímáním, líbáním, šmátráním dívce v rozkroku a především bedlivým pozorováním jejich vlčích očí...