Vůbec bych nepředpokládal, že budu nucen se ji omlouvat. Kdybych se měl omlouvat každé, za nedlouho bych se začínal opakovat. Ale omluvy jsou zdá se nutností, když někdo jiný, s podobnými slovy jako vy, ztratí jednokterý ošklivý výraz na vaši adresu, nemusíte se mu za jeho hanebnost mstít, neboť vlastně urazil sám sebe.

Poslouchám skladatele romantizmu. Na jeho jméno si ale nevzpomenu. Rád bych něco řekl, jen kdybych uměl hezky mluvit. Proč to co chci říct, musí vyznít hezky? Mohl bych si počínat jako docela obyčejný hulvát, vždyť tu stejně nikdo není.

,,Ale ano, pitomče, ještě jsem tu já".

 29.10.2004

Odcházel jsem před desátou. Našel jsem pana T. za chvíli si mě přijede vyzvednout i s mým přístrojem. Dnes bude vzřejmě velmi krátká noc.

Cestou jsem také navštívil Kad.. jsou tam moc milá děvčata, bavily se s nějakými ukrajinci. Zajdu tam hned jak vyřídím vše potřebné s panem T.

Matka odjela brzy zrána do Prahy, nevím kdy se vrátí. Odpoledne bych měl spát, po probuzení mě čeká generálka, pak čtení, snad budu též moct pracovat, ale v tuto chvíli se mi to jeví jako na míle vzdálená věc. ,,Dům" se mi začíná protivit, pravděpodobně ho ještě dnes odstraním.

Matka na mě tlačí kvůli práci. Pochybnosti nad tím, zda budu moct psát při té práci v továrně, jelikož práce zrovna tam, není bůhvíjak lehká. Návraty kolem jedenácté, jednotlivé úkoly vztahující se ke škole, pár, ale opravdu jenom pár řádků práce a postel. Ranní stavy obludnosti, neschopnost pozornosti v hodinách a opětovný návrat do továrny. Ale není tu nic k zvažování, jestli brzy nenastoupím, zešílím. Zešílím tak i tak, abych se měl přiznat, už dlouho jsem neměl tak na vybranou.

Nikam nechodím, nikoho neznám, nikomu se tu nesnažím zavděčit, ale nenávidím to tu. Leckdy chci pryč, leč není kam utéct. Matka neustále tasí nové a nové řetězy, kterými mě doslova spoutává. Nejraději by si mě přišpendlila ke své kůži a dokonce svého života mě vláčela všude s sebou. Cítím, že za nedlouho vybuchnu, ještě jedna podobná scéna s řetězy a budu nucen odejít.

Známá s rakovinou vyléčena.V noci:

Práce nad Rozenými k zabíjení, ale pochybnosti a nejistota v kostře, natož pak v závěru.31.10.2004

Celý včerejšek mi podivně zmizel z očí. Nestalo se nic zaznamenáníhodného. Snad jen to, že jsem v dopoledních hodinách byl opět nucen sejít se s panem T. Tentokrát proběhl náš rozhovor bez přítomnosti jeho dcery v obyvacím pokoji, což mi značně rozvázalo ruce, nebo přesněji řečeno jazyk.

Před několika málo okamžiky, když jsem si listoval ve svém bloku, jsem zjistil, že zítra se pravděpodobně uskuteční hromadné přezkoušení, a to ústní, z Německo-Pražských spisovatelů. Rilke, Brod, Franz a další jsou mému srdci sice blízcí, avšak napětí, které ucítím bezprostředně před zkoušením, ve mně jejich blízkost nepotlačí.

Matka se opět rozhodla mě trýznit. Vyžaduje přehled známek, které ještě ani nemám. Jak to tak vypadá, ani dnes nebudu mít sílu na to jít se projít. Nejsem s to určit, kudy veškerá má energie vytéká. Patrně je ve mně jakási malá, sotva viditelná, avšak nezanedbatelná dirka, ze které bez přestání vystřikují proudy mé síly.4.11.2004

Jen kdybych byl schopen psát. Nic bych si nepřál víc. Poslední dobou, hlavně díky rozmluvám s A., nadbytečně přemýšlím, dalo by se říct, že se hledám. Ale není na hledání pozdě? Sám sobě se hnusím. Nutkání neustále psát a nemohoucnost napsat jedinné dílo stylistycky správně mě dohání pomalu k běsnění.

Třídní se domnívá, že bych se měl přestat věnovat psaní, neboť mé studíjní výsledky, zatím co se pokouším tvořit, chátrají. Řekl bych, že mi přestala věřit a myslí si, že bych měl mít, když už né ve psaní, tak alespoň ve studiu úspěch.

Její názor nesdílím.13.11.2004

Bouřkové nebe v listopadu. Dnes mi dělá nezvykle dobře vlastní upřímnost. Domýšlivost prozatimního ticha v mém bytě mi nahání strach, neboť vím, že až nastane noc, zhostí se mě hudba a tanec. Velmi vzácné jsou vzpomínky na někdejší hýření. Něžné dotyky zralých a nezvykle chtivých žen a jejich připravených dcer. A všechno bylo natolik vtíravé a bezbřehé, že jsem se i navzdory opojné radosti, snižoval k útěkům. Nad tím však zůstala jen nikdy nepomíjející a zcela mlčenlivá bolest. Když se občas vynoří, bývá to zpravidla za černobílých dnů, spěchám znovu si pohrávat se vzpomínkami abych se před ní uchránil.

Kdo jsem a co mohu učinit než najdu absolutní tmu? Hned se nad tím pokusím zamyslet. Vždyť na světě, tady kde provize vyhrávají nad podřadnými chtíči, se rýsuje cosi, co bylo už dávno předpovězené. Stíny náhle ožijí za růžovými clonami a pohltí slunce. Co tedy mohu učinit? Je-li to opravdu nutné a ze všeho to nejdůležitější, pak se s úsměvem vydám na cestu a budu se snažit pokojně a trpělivě hledat odpověď. Zda ji najdu či nikoliv už není tím nejpodstatnějším. Jde tu totiž, alespoň v mém případě tomu tak je, o začátek snahy. Když se začnu snažit tak ožiju a uvědomím si své možnosti. Ty s sebou nesou hodnotu zázraků i reality zárověň. Ale jestliže se rozhodnu i nadále hrát sám se sebou nezávaznou hru, skončím jako každý druhý.

Instinktivní touhy, vnitřní boje, jakási rozpolcennost a jistá jasnozřivost, to jsou neméně závažné skutečnosti. Jsou semnou silně spjaty a jakmile jen zacházím do cizích krajností a ne do těch vlastních, začínají mě z nich vytahovat Oni. Tak kupříkladu mé zalíbení ve smrti. Všude jinde by mi byl kdokoli schopen říct, že smrt vzbuzuje pochybnost, ale tady tomu tak není. Tady splývá smrt se světlem. Klábosí se tu o ní jen zřídkakdy. Jedni pochybují, druzí ani nevědí co že to ta smrt vlastně je a všichni ostatní, tedy ti, kteří ani nepochybují a kteří vědí s čím se smrt pojí, se na ní snaží jednoduše zapomenout. A ze všeho nejhorší jsou jejich argumenty, kterými se tak rádi ohánějí. Uvěřit nehodlají, nehodlají ani příjmout na tolik zřejmý důkaz jakým jsou postupné odchody jejich rodičů na onen svět, zkrátka zavírají oči a pokoušejí si namluvit, že náhle oslepli.15.11.2004

Psát znamená odpoutávat se. Dostávám tak do rukou kuráž a vidím jak doba ve které žiju dává sbohem všemu, čím jsem byl vychován. Lidé se bojí. Dnešní příběhy jsou o šílenstvích a o nedostatku zralosti. Kdyby mi tak někdo uměl odůvodnit odříkání v dnešních nemorálních skutcích. Je to jako bychom bloudili krajinou, jež je zcela cizí všemu živému a všemu co člověk vlastním úsilím vybudoval. Dokonce i smrt není výjimkou. Dá se považovat za něco docela normálního. Patřívala také do oné cizí krajiny, leč abychom mohli lépe sledovat a vykládat si její dnes už né skryté, nýbrž zřejmé záměry, přichází náhle a definitivně. Po těch, kteří se rozhodli jít v jejich šlapějích, už nikdy neštěkne ani ten nejubožejší a nejvyhladovější pes.

Co je nám po krajině, kterou žádný z nás nezná a kterou nikdy nespatřil? Pracovat v ní, žít v ní nebo se v ní množit a hledat v ní své detailní bludy, to přece zní jako nesmysl. Předpoklad je prostý, máme svou krajinu, kterou dobře známe, kterou jsme se za ty tisíce let naučili dokonale svinit a ve které se cítíme jako doma. Na co je nám jiná, neznámá a kdoví třeba i neupotřebitelná krajina?

(pokus)

Velké černé květy rozkvétají na každé zahradě. Někdo jich má více někdo méně. Včera, při poněkud delší vycházce jsem procházel kolem domu starého pána, říkejmě mu T., jelikož jeho pravé jméno mi není známo. Tak tedy, když jsem procházel kolem jeho domu, spatřil jsem na jeho nevelké zahradě, která se rozprostírala pod okny ložnice, dva velké, černé květy. Vypadalo to, že se o ně musí starý T. dobře starat, neboť se měly i za tak chladného a proměnlivého počasí čile k světu. Jedna na mě zpoza té druhé pohlédla a ihned vycenila zuby. Druhá se však mou přítomností nenechala vyvést z míry a jen konejšila svou rozhněvanou sestru. Snad z rozmaru a snad jen z údivu jsem na ty květy vycenil pro změnu zuby já, netrpělivě čekajíc na jejich reakci. Co se ale nestalo. Obě kytky, jaksi podivně srostlé v jednu, se protáhly, narovnaly a vyrazily směrem ke mně. Koutkem oka jsem zahlédl starého T., který nehybně postával za oknem své kuchyně a s úšklebkem pozoroval své dílo, které se na mě chystalo vrhnout.

A najednou se mi zachtělo ty stvůry zničit, rozsekat nebo spálit. Věděl jsem, že sousedé budou zájmem o můj boj celí bez sebe a o to více jsem byl motivován. Jakýsi dobrák mi hodil pod nohy srp, ostatní ho následovali a za několik málo chvil jsem měl u nohou téměř komplektní zahradkářskou výbavu.

Posílen vstřícným jednáním sousedů, kteří byli kytkami pana T. vystrašení stejně jako já, jsem nejprve sáhnul po srpu. Obě ty masožravé potvory se ke mně nezadržitelně blížili a já jsem se před nimi oháněl tím srpem abych je zastrašil. Jedna z nich na mě opět vycenila zuby při čemž jsem zahlédl její dravou tlamu, ze které se řinuly husté a táhlé sliny. Druhá vzřejmě neměla odvahu své sestry a tak se jí nechala v boji vést. Obě stály těsně u mě a čekaly na vhodný okamžik ke svému útoku. Vzřejmě si počínaly lépe než-li já, poněvadž jsem za několik málo minut dostal křeč do ruky a upustil tak na zem svůj srp. Toho jedna z kytek, byla to ta odvážnější, nemohla nevyužít. Ihned kmytla stonkem, až to zatřáslo i s její sestrou, a v okamžiku se mi zakousla do krku. Ztratil jsem veškerou konrolu nad svým tělem a nad svými pohyby, které musely všem sousedům připomínat spíše slabé poškubávání mouchy v pavoučí síti, než nebezpečné výpady proti nepříteli.

Jak se tak do mně ty stvůry znovu a znovu zakousávaly přestával jsem věřit v záchranu. Vůči nečinným sousedům jsem nepociťoval zlobu, naopak jsem jejich obavy chápal. V duchu se mi vybavilo několik šťastných okamžiků z minulosti a v tu chvíli jsem pozbyl vědomí.

 28.11.2004

Únava pochází z úvah. Pochází ze složitých úvah, kterým se často nevědomky oddáváme. A cesta, což je také naš úděl, se stává díky těmto úvahám mnohem obtížnější. Nechtěl bych znát člověka, kterému by se i navzdory jeho únavě podařilo dojít až na konec oné cesty, neboť by to pak ani nebyl člověk.

Pochopím důvody, díky nimž všichni jednoho dne sjednotíme své síly a vytáhneme proti nepříteli, ale čemu nikdy a za žádných okolností neporozumím, je váhání. Kde se v nás k čertu bere?

 5.12.2004

Nemohu se přimět k učení. Jsem unavený. Dnes nic nevykonám. Jediné na co se zmohu je spánek.

Je těhotný. Už za dva měsíce přivede na svět krásnou, zdravou myšlenku.

 11.12.2004

Konám bezvýznamné činy a to snad jen proto, že představa, od níž toho tolik očekávám a jež se mi neustále vzdaluje, ztrácí smysl. Navíc jsem měl v noci zvláštní sen, ve kterém jsem přišel prosit J. D. za odpuštění. Spolu s ní tam byla i jakási neznámá žena s dítětem, patrně její přítelkyně. Co mě ale zarazilo ze všeho nejvíc, byla přítomnost nějaké stařeny, kterou jsem rovněž před tímto snem nikdy neviděl. Stál jsem na chodbě vymezené čtyřmi stejně dlouhými stranami. Naproti mě stála neznámá žena a držela za ruku svou dceru, které nemohlo být více jak pět a dole, téměř u východu postávala ta stařena a bez přestání se dívala se zakloněnou hlavou na balkón v přízemí, kde se předemnou vzřejmě schovávala J.

Uběhlo několik tichých minut, ale první kdo promluvil, a to v můj neprospěch, byla stařena, které nejspíš došlo, z jakého důvodu jsem její mladé sousedky navštívil. Svým starcovsky neodbytným tónem hlasu mě začala u obou dívek, jednu z níž jsem ani neviděl, ale cítil jsem ji na tom balkóně velmi zřetelně, pomlouvat. Připoměla jakousi příhodu z dávné minulosti. Líčila nám jak se jednou vracela s taškou plnou nákupů domů a jak jsem k ní zezadu přiběhl a začal ji bodat nožem do zad, což se pochopitelně nikdy nestalo ani s touto stařenou ani s žádnou jinou. Nevím na kolik ji obě dívky jeji historku uvěřily, ale cítil jsem, že tím ta bába značně oslabila mojí sebedůvěru, na níž jsem si tolik zakládal.

Sedím s rukama zašpiněnýma od bahna a dívám se oknem ven.

Malá Kolářová slibuje své prababičce, že ji naučí šňupat.

Klub ztroskotaných spisovatelů mě přijal do svých řad s otevřenou náručí.

U mých vrat kdosi odstavil starou a zrezivělou koloběžku. Když jsem ji uviděl tam jen tak stát opřenou o ta vrata, málem jsem uvěřil v kouzlo Vánoc.

Františkův vrah nebyl dodnes chycen, což není vina jen laxní policie, ale do jisté míry je to vina i toho vraha, neboť měl vyšetřovatelům alespoň nepatrně napovědět.

Kolem dokola se točila až se ji zamotala hlava a ona upadla. Přiběhl jsem k ní a začal ji utěšovat, což mi působilo mnohem znatelnější pocit zhnusení, než kdybych ji na té zami nechal ležet věčně.

Na zelené louce, nedávno orosené prvním sněhovým prachem, se pásla poslední kráva. Stál jsem těsně u jejiho ocasu a neustále se ji ptal, zda už nemá chuť vrátit se ke svým přítelkyním do kravína.

Georg, velmi vážený paleontolog, se jednoho letního večera, kdy už opadla ta nejdrastičtější vedra, rozběhl zcela nahý do rozlehlého lesa, odkud ho už nikdy nikdo neviděl se vracet.

 12.12.2004

Nemoc.

Dolehlo to na mě v celé své parádě. Mám typické příznaky. Hlava se proměňuje v po amatérsku vyrobenou bombu a nohy přestávají poslouchat rozkazy zhora, neboť i tam nahoře mají mí vysocí hodnostáři plné ruce práce.

 14.12.2004

Celý den jsem se toulal kolem stejného bodu jako včera a vůbec mi to nepřišlo nijak divné, naopak dnes jsem měl oproti včerejšku pocit, že je mé toulání o poznání účelnější.

P. Cosi je ve mně. Říkejte si všichni co chcete, ale cítím to tam.

M. A kde přesně to cítíte?

T. Ne, nechte ho být, zeptám se ho na něco mnohem důležitějšího.. Kde jste k tomu proboha přišel?

M. Ano, pán T. má pravdu, kde jste k tomu přišel?

T. Neotravujte teď se svým papouškováním, copak nevidíte, v jakém je ten člověk šoku?

P. Necháte mě se o tom konečně vyjádřit?

T. Zajisté P., jen mluvte. Všichni zde jsou jak vidíte na vaši zpověď neobyčejně natěšeni.

M. Pán T. má pravdu, jen se na ta děvčata sedící v prvních řadách podívejte, každá z nich je jako obrázek a kdybyste po skončení svého proslovu chtěl, ráda je s ...

T. Ženská bláznivá, dejte už tomu člověku konečně pokoj.

M. Vy si vzřejmě myslíte, že mu v tom snad záměrně bráním. Když jsem vás sem zavedla, věděla jsem, že vám tím prokážu nesmírnou službu, která ovšem jak se zdá, zůstane bez povšimnutí.

T. Proboha, co to sem teď taháte. Mlčte už!

P. Omlouvám se vám za vměšování, ale už bych rád odešel.

T. Ach ne, příteli, omluv zde tuto hraběnku, neboť je z vašeho nálezu natolik rozrušená, že ani neví, o čem to vlastně mluví. Buďte ale bez obav P., za několik málo vteřin, až vám dám vědět, budete moci začít.

P. A mám to vysvětlovat skutečně do podrobna?

T. A jak jinak byste to chtěl vysvětlit? Nebo jste si snad naplánoval zatajení nějakých detailů?

P. Víte, existuje několik maličkostí o kterých bych před tímto početným publikem raději pomlčel. Řeknu vám i o nich, ale v soukromí.

T. Jistě, jistě, ale kdy a kde se sejdeme?

P. Přijeďte za mnou dnes večer.

T. Dnes? Obávám se, že budu zaneprázdněn.

P. Zvažte to. Nerad bych vám způsobil nějaké nepřijemnosti tím neustálým odkládáním. Příště zase nebudu moci já a tak to bude pokračovat do nekonečna.

T. Ano rozumím. Pokusím se tedy za vámi večer přijet, ale slibte, že mi povíte celou pravdu, jinak bych u Nejvyšších neměl tu nejmenší šanci. I tak už je celá ta věc velmi konfrontující díky tady té ženské.

P. Jak, ona k ním také patří?

T. Ničeho se nebojte, prosím vás. Ona pro ně kdysi pracovala, ale tím se nenechte zmást, už je to dávno. Nemyslete na to a soustřeďte se jen na svou řeč.

M. ( po návratu ze zákulisí) Jste připraven, pane P.?

P. Ano, už jsem připraven. Mohu začít?

M. Můžete, ale mějte na vědomí, že ti pánové, kteří sedí ve třetí řadě a které tak či onak stejně nespatříte, neboť na ně schválně není namířeno světlo, jsou opravdovými znalci takovýchto projevů. Nesmíte na sobě dát znát, že jste nervózní, oni by potom totiž celou vaši příhodu dokázali zpochybnit.

T. Nestrašte ho. Vidíte, už se zvedá opona, už bychom měli jít.

M. Ano, půjdeme.

 15.12.2004

Je pošmourné ráno dalšího nic neznamenajicího dne. Zítra, jsem o tom pevně přesvědčen, tu bude všechno navlas stejné.

O. Jste očividně dojat tou jednotvárností.

F. Ne, vůbec tím nejsem dojat. Rád bych viděl vás, kdybyste musela den co den prožívat stejná probuzení, stejné odchody z domu, stejné příchody a stejná usínání. Vůbec tím nejsem dojat. Vůbec ne!

O. Potom jste tedy přecitlivělý?

F. To asi ano. Patrně je mi odepíráno více než je to únosné.

O. Tím si, ale nejsem tak jista, vždyť máte vše pod kontrolou.

F. Jste na omylu, milá. To všechno, o čem tak básníte ve svých knihách, to všechno má pod kontrolou mě!

Na tělech měli vyštípnutá místa. Kdosi je ošklivě poklubal.

G. Jaké to je celý život profrajeřit?

K. Hezké, ale poněkud namáhavé.

G. A přineslo vám to nějaké zisky?

K. To ano.

G. Například?

K. Omlouvám se, ale teď si nezvpomenu.

Napsal jsem úvahu pod názvem Hnus a poslal ji na jeden amtérský server. Čeho jsem tím chtěl docílit, to sám nevím. Vyplouvám na povrch velmi pomalu. Až se mi někdy zdá, že dřív se utopím.

Před několika lety jsem si zapsal pár svých slov, která zněla asi takto: Nenávidím lidi a snažím se jim vyhýbat.

Dnes, zhruba po čtyřech letech, by ta slova zněla stejně.

U. Kdy už se přestaneš hryzat do rtů?

P. Nikdy s tím nepřestanu.

U. Kdy už mi dáš konečně syna?

P. S tím až do konce života nepočítej.

U. Kdy pro mě najdeš alespoň jedno laskavé slovo?

P. Obávám se, že k tomu také nikdy nedojde, neboť ty si žádného takového slova nezasloužíš.

U. A kdy tě tedy dokážu opustit a zapomenout na všechny ty roky, které jsem si s tebou protrpěla?

P. Já doufám, že brzy.

Moje přítelkyně, která už víc jak rok neexistuje, mi včera zavolala a pozvala mě na výstavu vlastního spodního prádla. Dnes jen celé odpoledne sedím a kochám se fotografiemi, které jsem si tam pořídil.

Úžlabinou, jen tak tak širokou pro to, aby se jí prodrala ještěrka, vylezla nakonec zdravá, indická slonice.

Konečně jsem dospěl ke zdárnému konci. Na hřbitově mi jeden hrobař, kterého pravidelně podplácím, ukázal místo, kde budu po smrti ležet. Je to opravdu útulný kout, vzhledem k tomu, do jaké míry je celý ten hřbitov smyšlený.

Už se nestydím před ní cokoli říkat. Zábrany, které jsem ještě do nedávna měl, včera zmizely. Pravidelně teď přicházím k její posteli a šeptám ji do ucha nejrůznější špatnosti.

Zvrhlý, osmnáctiletý kluk se nakazil kapavkou. Pak u lékaře: Bože přísahám, že už nic takového neudělám.

Kola zaskřipěla a vůz zastavil. Vystoupil z něj vysoký, černovlasý muž s bradkou a pokynul mi, abych mu šel plyvnout do tváře. Rozhlédl jsem se kolem sebe a muži vyhověl.

Vrátil jsem se z vyhnanství a to co jsem ve své vlasti spatřil, mě donutilo vrátit se zpátky.

Když kývnu, bude to znamenat, že jejich rozsudek příjmám. Když jim začnu oponovat, budou si myslet, že jsem přehnaně aktivní.

J. Lžou ti a ty jim jejich chování trpíš.

Z. Nemohu jinak.

König se zastavil uprostřed rozlehlého náměstí, na jehož konec teď vůbec nemohl dohlédnout, a zapálil si cegaretu. ,, Kde to k čertu jsem," zeptal se sám sebe.

Proč nedokážu svou tvorbu nasměrovat tím správným směrem? Je to jako když někdo šteluje domácí anténu a pořád nemůže nalézt ten správný úhel.

R. Je pozdě.

L. Ano, už půjdeme.

R. I na to už je bohužel pozdě.

L. Dobře, tedy počkáme.

Zničeho nic k ní přistoupí a uhodí ji po tváři. Stojí pak sám v koutě místnosti, kam nedopadá ani trocha světla, a pláče. Druhého dne se ji bojí podívat do očí. Obchází celý den kolem jejiho domu a nerozhodně nahlíží dovnitř jednim malým oknem. Ona předstírá, že o něm neví.

Pokaždé, když se ho snažím kontaktovat, zmizí na čas ze země.

Všichni se na mě dívají, ale nikdo z nich semnou nechce mít nic společného.

Masakr na dolním toku řeky byl jen laciným divadlem, které sehráli indiánské kmeny s vojáky generála Castra.

Dnes dopoledne jsem si přečetl několik dojemných slov o Vánocích. Nechtějte vědět, jak jsem je potom okomentoval.

Nenávidím hloupost, hnusí se mi i se všemi svými hlupáky.

Pravděpodobnost, že v boji o vdanou ženu zvítezím, byla mizivá. Já to ale i přesto zkusil.

Za zdí se schovám, odpočinu si a rozběhnu se dál. Tak už jsem tu, ale nemyslím, že se po odpočinku přiměju k dalšímu běhu.

Vdova Gerchová svou bolest jen předstírá. Včera večer ji totiž jakýsi mladík z vesnice zahlédl při souloži s jiným mladíkem.

Vojsko pobito. Zbývá návrat a přijetí potupy. Několik generálů se zastřelí ještě před překročením hranic. On se však ani neohlédne.

Na velkém dvoře bylo asi sto vězňů. Každý z nich měl na krku uvázané slabé lanko, aby při zdlouhavých pochodech nezůstávali ti nejslabší ani o krok pozadu. Všichni vypadali tak torchu nešikovně, třebaže to byli původně vojáci. Zapomněli na svůj výcvik, stali se z nich obyčejní vyhnanci, a z těch se pak proměnili ve vězně. Na tom dvoře je zanechal generál Martin Heideg, který měl za úkol, dovést je až k francouzským hranicím.

Retardovaný chlapec, asi tak osmiletý, si jednoho podzimního rána uvědomil, že je naprosto zdráv, ale že lidé kolem něj se jaksi pomátli.

I. I když tomu nakonec stejně neuvěříš, jsme jedné krve.

L.Věřím ti, ale nerozumím tomu.

I. Jednou ti to vysvětlím.

L. Kdy? Chci tomu porozumět okamžitě.

I. Ne, na to je příliš brzy.

Jednim uchem naslouchá Wágnerově symfonii a tím druhým vnímá výčitky své ženy. Nakonec pochopí podstatu Černyševského románu pod názvem: Co dělat?

Pět let jsem sloužil v Mezinárodní brigádě slabochů.

Můj známý se mě nedávno zeptal na to, jak bych mu mohl definovat pojem ,, Vzrušení."

Odkázal jsem ho na záchodky dívčích kolejí.

W. začal roztržitě blábolit a sotva se při tom držel na nohách. Měl jsem nejasný dojem, že je čímsi ovlivněn. Možná by mi byl sympatičtější, kdyby se před nimi přede všemi svlékl do naha a předstíral zranění pýchy.

Karlo se pohnul směrem ke mně, ale stále se neodvažoval udělat rázný krok kupředu. Pablo, který se schovával za zrcadlem stojícím naproti mě, snažil se nahlédnout do doupětě toho zvířete. Já jsem přirozeně na oba dva dával bedlivý pozor z bezpečné vzdálenosti od onoho tvora.

Když společně umřeme, bude to do jisté míry znamenat, že jsme oba dočetli každý svou knihu.

Prostitutka poslouchá za dveřmi farářovy ložnice. Zdá se ji, že slyší, jak světec onanuje. Vejde tedy dovnitř a co nevidí. Farář mrská nohama ve vzduchu a pod ním převrácená židle. Prostitutku ani nenapadne ho z oprátky vyprošťovat. Celá bledá a vylekaná vylétne z fary a cupitá pryč za svým kumpánem. Farář zatím v klidu popíjí čaj, s vědomím, že se té ženské konečně zbavil.

V. Není zvyklá klást odpor.

K. A je zvyklá poslouchat?

V. Není zvyklá ani poslouchat.16.12.2004Přečíst si:

1). Sartre ( Nevolnost)

2). Camus ( Pád)

3). Burroughs ( Feťák)

4). Simak Clifford D. ( Město)

5). Orwell George ( Hold Katalánsku)

6). Camus ( První člověk)

7). Camus ( Exil a království)

Pamatuju se na náš společný výlet na Šárku. Poklidná jízda tramvají až nahoru. Potom strmý sestup dolů k vodě. Pěšky na nejvyšší bod, na ono místo, které za posledních deset let tolik učarovalo sebevrahům. Váleli jsme se a smáli se hrstce studentů, kteří tam vylezli jen proto, aby měli klid. Opravdu krásné, slunné odpoledne. Měla už po práci a já po škole. Nic nás netrápilo.

Není nic horšího než mizivá nálada. Myslel jsem, že když T. přijede, bude mi líp. Chtěl jsem se mu se vším svěřit. On však příliš nemluvil a jen odemne žádal, abych mu o ničem nevyprávěl, že má prý svých starostí nad hlavu. Šli jsme po nějakém mostu, který nás nakonec zavedl na předměstí, kde T. bydlí. Otočil se ke mně a podal mi na rozloučenou ruku.

Zůstal jsem na tom místě úplně sám. Znepokojovalo mě to, neboť bylo krátce před setměním. Úplně jsem zapoměl na cestu, kterou jsme tam dorazili a plný nevyslovených zpovědí, jsem zatoužil vrátit se domů, zalézt pod peřinu a prospat celé dny.

Ocitl jsem se před jejími dveřmi. Na tom nebylo nic divného, vždyť jsem v době, kdy jsme byli spolu, za ní často chodil. Ale teď to byl jiný pocit, než tehdy. Už si nevzpomínám na to, zda jsem váhal či ne, podstatné bylo, že jsem se rozhodl zaklepat. Udělal jsem to a čekal co se bude dít. Otevřela mi její matka, kterou jsem mnohokrát znervózňoval svým mlčením. J. mi to také jednou vyčetla. Chtěla abych si s ní rozuměl. Mně to ale připadalo dost nefér, neboť moje matka nemohla J. ani vystát. A tak jsem zůstal jak opařený před tou ženou stát. Ona ihned pochopila proč jsem přišel a začala trochu zmatkovat. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ji v tu chvíli neměl vůbec čím uklidnit. Nevěděl jsem proč tam stojím ani jestli chci s J. doopravdy mluvit.

Bezmezně opovrhuji životem.

Zaplněn pocity hanby a vzteku jsem procházel čtvrtí s nejchudšími domy. Z oken sem tam někdo vystrčil hlavu a křičel: - Támhle jde ten mizera. Podívejte, támhle je! Byl jsem najednou mizera, co se nestydatě prochází po posledním neosídleném území chudých a uražených lidí. Trochu mě zamrzelo, že netušili o tom, jak jsem blízko jejich úrovni.

Pohled na dvě uzavřené zátoky. Muž na lavičce. Žena s kočárkem na druhé straně. S odvrácenou tváří ke mně, si jedno dítě zasypává uši pískem. Co jsem komu provedl?

Jeho nenasytný smích, kterým ruinoval většinu stabilních povah, ztratil najednou veškerou svou moc. On se o něj dál pokouší, ale se stabilními povahami to už vůbec nic nedělá.

U vrat seděl starý švec a spravoval boty. Z domu vyšla stařena s podnosem, na kterém stály dva šálky a jedna malá urna. Stařec se na ní pousmál a vybídl ji, aby si k němu přisedla. Svými špinavými prsty uchopil jeden šálek a napil se z něj. To samé udělala stařena, které očividně zalichotila švecova dobrá nálada.

Opakuju po ní několik slov. ,,Setkání na kterém jde o všechno pití."

Ronald měl rád svého otce i svou matku rovným dílem, avšak když se do domu, ve kterém celá rodina bydlela vloupal cizí muž a nutil Ronalda k tomu, aby si vybral, který z rodičů zemře a který bude žít, rozhodl chlapec ve prospěch matky a v neprospěch otce.

V metru jsem klopýtl o zvláštní věc. Na kraji svých oblých stran z ní čouhaly ostny a uvnitř jako by se celá každou vteřinou proměňovala z modré v bleděšedou.

Roztroušená skleróza. Můj prapředek se ocitá sám na ulici, kde bylo před deseti lety popraveno několik studentů. Trpí tou nemocí, ale o onu tragédii ho neošidila.

Camus. ,,Nenávidím lidi jako celek."

Spěchám za tebou Pár-vou ulicí, ale kdybych spěchal Tel-vou, byl bych už dávno u tebe.

Z okna ve druhém patře vyšlehlo pár plamenů. Nejprve vyskočil muž a za ním jeho žena s dětmi.

Nevěřím ženám ani mužům, nechci s nimi sdílet nic společného.

Po mém okně se producírovala jakási stonožka. Uchopil jsem ji prsty za poslední pár nohou a spěchal ji ukázat panu R. z druhého patra. Ten si nasadil brýle a se zvláštním zájmem, který jsem u něho nikdy před tím nepozoroval, se na ten hnus bedlivě zahleděl.

Mým prokletím je to, že si nedokážu vážit věcí ,,samozřejmých."

T. Nebojte se, s vámi budou mít slitování.

Já. Protože píšu nesmysly?

T. Proto také. Ale především kvůli vám samotnému, kvůli vašemu nitru.

Já. Ale kdepak. Znělo to sice dobře..jen mě mrzí, že to tak doopravdy nebude.

T. Vážně jsem to zahrála dobře?

Až se s nimi setkám, pravděpodobně omdlím.

Zítra mi bude mnohem hůř než je mi dnes.21.12.2004

Přes pusté náměstí jde malý chlapec a v jednom kuse nadává.

Moje sestřenice budou hrát údiv, když mě opět zhruba po půl roce uvidí vystupovat z vlaku.

Mě dala život moje matka a můj otec mi ho vzal.

Divadelní hra. Frack je mizerným lhářem. Po nocích bloudí ulicemi a obchází kdejaký bar. Ráno se vrací domů k ženě a dětem. Na otázku, kde byl celou noc, odpoví: Usilovně jsem pracoval.

Je to nesmírně inteligentní žena, která má ráda ve všem pořádek. Tomu rozumím.

Dalo by se říct, že mi byl svěřen ušlechtilý úkol. Mám odcestovat a prožít svátky s nejbližšími. Mám se účastnit velkého množství oslav, přihlížet velkolepému ohňostroji, který vévodí obloze nad St. 31.12 a jíst a pít co hrdlo ráčí. Ten kdo mě tím pověřil ovšem není s to pochopit, proč se mi takový úkol hnusí.

Chce se všeho zmocnit, ve všem mít převahu a vyvolat vlnu nepokojů. Myslí si, že mu vtom pomohu. Má za to, že se dokážu jen tak z ničeho nic přehoupnout zpátky do svých mladých let a nadělat ze všeho tady hotová jatka. On ani netuší jak se zmýlil. Vlastně bych se mu neměl příliš divit, zastával jsem své ideály opravdu dlouho a prosazoval je neobyčejně nekompromisními způsoby. Teď je ale všechno jinak. Už mu na jeho výzvu k dalšímu odboji neodpovím.

Ursula si chce dát předělat nos. Plastický chirurg ji vtom ale nechce vyhovět. Říká, že v jejim věku ( 75let ) by to bylo příliš riskantní.

Mohl jsem se přes noc stát velkým člověkem. Místo toho abych po té možnosti skočil, jsem trochu nesmyslně dal přednost dalšímu utrpení.

Před neochvějnou samotou.

Chodím po bytě s knihou v ruce a s cigaretou ve rtech.

Pomalu klesáme do soudobých katastrof.

D.H. mi včera řekl: - Dokud jsme omámení životem, nikdo si na nás nepříjde.- Nemám se tedy čeho bát.

Při milování.

R. Kde jen bereš tu energii?

P. Kradu ji u tebe.

Při vší své vítězoslávě se Ceasar domnívá, že on není tím, komu skutečně patří.

Přítelkyně volá po odvetě. Chce mě vidět hnít pod svým podpadkem.

Její mladý svěřenec s ní není tak docela spokojený. Zavolá mi a ptá se: - Jak ještě dlouho?-

- Ještě dlouho.- odpovím. Za nedlouho mi volá ona, avšak né proto aby si stěžovat, nýbrž proto, se vychloubat.

T. Kde jsou ostatní? Měli tu být přece všichni.

L. To ano. Časy se ale mění.

Pomatenost. Ve chvíli kdy má těsně před smrtí, se dveře do jeho ložnice rozlétnou a on to pojme za vyšší znamení.

Mé přechodné zájmy. Jak rád bych se jich zbavil.

S nálepkou zavrženihodného žvanila, jsem od nich zatoužil utéct.

Všude jen samé výčitky. Proto nechci nikam jet.

Nashromáždil jsem hromadu papírů a dnes ani nevím proč.

Jsem svým vězněm. Město ve kterém bydlím je i pro takového vandráka jako jsem já, příliš nepatrné.

Zabil hezkou řádku lidí. Setkal jsem se s nim na plese v Lucerně. U láhve rumu mi prozradil, že jich nezabil zdaleka tolik, ale že někteří si o to k němu přišli zažádat sami.

Přátelím se s katem. Je to dobrý člověk.

Daleko větší radost mi dokáže udělat cigareta, než předstíraný zájem mých příbuzných.

Kolik let jsem se trápil a kolik let se ještě budu muset trápit?( Řetěz bolestí.)

Na světě je jen málo těch, které bych mohl mít rád.

Tančí. Kolem burácejích davů lidí. Jedinné právo. Honem pryč, než nebude pozdě. Ale ona tančí dál. Tančí s hezkou dívkou. Ona ji utančí.

ve třináct hodin si řeknu ,,dost".

Tady si jasně uvěšdomuji, v čem jsem se zmýlilo. Nikdy totiž nebudu dostatečně mrtvé.