Parpblues
( Věnováno všem ladičům pián)
Kdybychom napsali fiktivní dopisy všem dikobrazům, smyli bychom ze sebe 
veškerou jejich moč a stali by se z nás harmoničtí ladiči pián. Dostat se nějak 
blíž do stanu a tam to provést, neboť stráž, ta je neustále hlídá a pečuje o ně 
jako by to byli  noví rozbíječi blaha. Řeknu vám, s tou svojí chutí po 
destrukci daleko nedojdou.
Někde mezi svatebním obřadem dvou pomatených 
svatebčanů se ukryjeme a vyčkáme jejich příchodu, pokud tedy nevnikneme do 
stanu, jak jsme to původně plánovali. Potom se určitě vzchopíme a každý si 
vezmeme do ruky jednu nebo dvě koule. S patřičným sebezapřením si prorazíme 
cestu několika přiopilými šťastlivci a ujmeme se žezla. Celé to vidím nesmírně 
jasně. Výbuch sám o sobě asi těžko někoho zraní, ale s pomocí rozsévačů to celé 
získá zcela odlišný, mnohem znatelnější ráz. Nakonec se rozutečou do podzemních 
štěrbin odkud je společně vyškrábneme tupými žiletkami a přinutíme je aby nám 
ještě naposled zatančili. 
Krátce na to se převlékneme do jejich šatů a za 
doprovodu hlasitých kytar vyrazíme ven do chladných ulic. Určitě se po nás 
rozběhne celoplošní sháňka. Na rozkazy z hůry zavraždí každého, kdo s námi 
příjde do styku. Bude zapotřebí opustit rodný kraj a vzdát se starých modliteb i 
tradic. 
Fiknou nás tak akorát pod bradou a znovu se uchýlí do podzemí, odkud 
je pak tupými žiletkami vyškrabou jiní ladiči pián.