Tuhle v noci Máňa děsně chrápala. Nedalo se při tom vůbec spát. Zkoušel jsem na ni mlaskat, ale jak holt je nahluchlá, nebylo to lautr nic platný.

Řekl jsem si: budu přemejšlet o příjemnejch věcech a přestanu to vnímat. Jenže jako na potvoru se mi žádná ne a ne vybavit. Ani jedna.
Jediný, co mi lezlo na mysl, byl pojem "téměř uškrcená meluzína", což mi v ničem nepomohlo.

Nakonec jsem vzteky třikrát vyskočil na svý půlce postele, což se ukázalo jako dobrej tah. Jak jsou totiž obě ty poloviny propojený, tak vždycky při mým dopadu ji ta její strana vyhodila do luftu a ona udělala hlasitý "E!"

Pak se převalila a bylo konečně ticho.

"Fakt?" divil jsem se a štrachal se z pelechu.

"Jo jo," pokyvovala Máňa, "zemětřesení. Hrozný. Buď rád, žes chrněl."

Teprve po prvním kafi mi docvaklo, o čem to vlastně mluví.

"No vidíš to, jaký máš na starý kolena zážitky, Máňo" pokyvoval jsem vážně, "ale teď mi dej jeden včerejší rohlík, pudu za starým Veselkou na náves."

"Včerejší jsou na strouhanku. Vem si ten kus, cos ho nedojed."

"Dobře."

"Ale řekni Veselkovi, co se stalo, možná to ani neví."

"Jo, neboj," ujistil jsem ji, "řeknu."