Sedím sama. Sama schovaná  za barikádou z polštářů, snů a vzpomínek. Záda mi chladí hrbolatá zeď.

            Tak jako všichni i Andělé nám vcházejí do života, chvilku, nebo o trochu déle, se zdrží a pak jednoho dne (občas bez rozloučení) zmizí.

            Měl tmavé vlasy a čokoládově hnědé oči. Uměl se zvonivě smát a uměl mě lehce rozesmát. Každé ráno, které jsem se vedle něho probudila, se stalo kouzelným. Jeho doteky ve mě způsobovaly to, čemu se říká vnitřní napětí. Šeptala jsem mu, že je můj andílek. Že je to nejkrásnější, co mě mohlo potkat. Myslela jsem to vážně. Opravdu vážně!

            Čas plyne a věci stárnou. Čas plyne a lidé/andělé odcházejí k jiným rodinám...

            Měla bílé vlasy a v oku pomalu pohasínající jiskru. Nebyla mou babičkou a já nebyla její vnučkou. Jednoho dne jsme se prostě potkaly. Smála se očima, ale rozesmát jsem ji musela já. Pokaždé, když jsem ji navštívila, seděla v křesle, přikrytá dekou a koukala z okna. Brávala jsem ji za ruku a můj stisk ji zahříval u srdce. Říkala mi ty můj andílku. Myslela to vážně. Opravdu vážně!

            Čas plyne a věci stárnou. Čas plyne a lidé umírají...