mám od narození obě ruce nohy taky bych měla mít radost proč ne vždyť to je dobré proběhnout se po cestě k lesu mám i oči sice občas je musím přimhouřit ale slouží denodenně slyším hudbu bušit pak i  houslisty a nejen ty stojím sedím poslouchám někdy vypnu jen z rozmaru taky mohu vnímat jiný lidi jejich pozdravy úsměvy tanečky kolem horké kaše ublížení bolest nechci potkat je to ale nemožné jsem velký sobec myslím především na sebe blýsknout se to všechno vyrostlo z holky která se umí tvářit dospěle ale nejraději by šla na faru doma v Hrušovanech a s pláčem se vyžalovala faráři řekla by že život není vůbec kočka ale jeden velkej pes že to bije nebo by mohla přejít silnici v Hraběticích a sáhnout po klice zabušit malou pěstí  na dveře otevřela by slečna Zita a ucítila bych znovu tu nádhernou vůni skořice a jablek seděla u stolu pila čaj klátila nohama a jedla ten výbornej štrůdl všechno okolo by bylo jako v nemocnici neošahané čisté a za dveřmi do pokoje přes sklo byl stál krásný klavír to každou neděli odpoledne kolem druhé hodiny tu hráli karty moji prarodiče a Zita s farářem mastili kanastu o peníze dívala jsem se na ně a poslouchala jejich řeči hltala ten namodralý krásný kouř co jedině moje babička uměla tak nádherně vyfukovat nosem byla tak krásná i tehdy děda elegantně odklepával popel byl vtipný pilo se kafe i babiččina griotka na závěr si vždycky sedla Zita ke klavíru hrála moc divoce tam jsem poprvé uslyšela Bugatti třásly se skleničky ve skleníku  byla trochu při těle a nádherně se smála ten strejda co mu hospodařila ji musel milovat ale to jsem pochopila až teď vrátila bych se tam alespoň na chvíli nechat se slečnou hladit po vlasech koukat s respektem na pana faráře listovat knihou s obrázky všude byla Marie když jsem byla hodná odnášela jsem si domů natištěný svatý obrázek mohla jsem ho vymalovat měla jsem v tu chvíli jistotu že jsem opravdu byla na všechny hodná pan farář se nikdy nepletl i když se tomu dnes lehce směju tak a světe div se pořád ještě stojím nevím proč možná bych konečně měla vstoupit do toho pěveckého sboru a jed do Klicperova divadla vím že mě vysvobodí umění nic mu nedám dá mi naději jen to vědět tak přesně i zítra udělat ten krok sama sebe pomalu zlomit rozlámat na malé kousky strčit si je do kapsy začít klidně pískat když budu míjet večerní výklady v Hradci a koukat na obaly knih pomalu tím táhlým kopečkem vstupovat na Staré náměstí kde i v pravé poledne vám pod nosem ukradnou auto je to divný ale je ráno a já ztrácím nit.. .