praskají kaštany v mých dlaních a na zápěstí ladím struny. slyším město, slyším jak ze střechy padá listí, slyším řeku. zástupy lidí přebíhají silnici, slyším otvírat okna někde na pavlači. kupuji pomeranče a černý tabák. nejsem žena. tisíce hlasů a tisíce rozespalých milenců otevírají okna. na neděli propálené šaty a studenou dlažbu kostela. v davu tančí Carmen. slyším pohyby jejích paží. biblický Israel šumí a vztahuje k ní ruce. nejsem žena, na stropě jsou otisky něčích úst. chytám za ruku malého chlapce, není můj. chlapec má v kapse zakrslou holubici a jmenuje se Hospodin. odcházíme a on líbá malou sošku u dveří. země je poseta malými černými kameny a mé nohy pomalu vrůstají do země. díváme se oba nahoru. ruce spletené z větví vyšeptalého stromu nám žehnají, dnes naposledy. stojím, slyším dosedat ptáky na železniční most. já nejsem žena, biblický Israel šumí. Carmen má na sobě propálené šaty a vybíhá z kostela. míjíme se. mé tělo praská a vrůstá do země. stojím. chlapec jménem Hospodin vedle mě pokleknul a mne si zaprášené dlaně. stojím. tisíce let tu stojím. rozespalí milenci kupují v krámku na rohu pomeranče a černý tabák. nejsem žena. stojím.

a nebe pomalu zapomíná moje jméno