schována na seně

milovala ses s kohoutí hlavou

na zpěněném oceánu písku a prachu

amfory plavou   poslové se zprávami

psanými jazykem pobožného strachu

řádky o konci světa

záplavami krve a potu

vyzdobil sis noční bdění

řevem mutujících lykantropů

ilustrovals mrskání se ze studu

dokud Tě kuropění

nevyhnalo k modlitbám

až poklekneš ze zvyku před oltářem

možná té Komedii i zatleskám

a ty přežiješ tu  ostudu,

přiznat Bohu

žes zkřivil ústa smíchem.

proč jen nemohu

vyzradit Ti že

radost není hříchem..

již dávno bys měl vědět, mladý Adso

že jen Ti nejslepější pojídají knihy

a příčinou zrad jsou

nepodloženosti hrdosti a pýchy..

že, nejvíce jedu skrývají

ty řádky jež si nebudeš moci nikdy přečíst

a jestli se někdy budeš potají

plížit mezi iknivizitorskými ohni a meči

pochopíš že pravda dá najít za každým prahem bolesti

a pokud se Ti poštěstí protančit

až na cíl cesty

věz, že dojdeš na rozcestí

s plameny za zády

když krevsající cikády rozcuchají Ti vlasy

poznáš jak se polohlasy z pod stínu kuten

domlouvají

jak se pod kříži a ve svatyních

tak blízko ráji

intriky vonící po myrtě kují..

pochopíš že nejčernější koťata zahřívají

to lůžko kde spí sám Bernardo Gui..