V. Učitelův jinoch

Havranka Dita pokračuje:

    Střevíce mi kloužou na ledu vodního příkopu. Mrazivý vzduch mi proniká do plic. Zvedám vyhaslou louč, která měla zapálit tvrz, avšak místo mé střechy nad hlavou zažehla oheň sežehnuvší čeládku chtivou, podle věku a síly tu znásilňování tu už jen mučení a upalování kacířek a hlavně drancování. V zamrzlém ledu se třpytí v paprscích jasného zimního slunce rubín, vypadnuvší z kříže Křtínského probošta. Popel a zčernalé oharky nasládle páchnoucí po připečených bramborách již rozvál vítr po polích.

    K tvrzi přichází hlouček vandrujícího tovaryšstva. Všechno jsou to mladí kluci bez domova a příjmení, pro něž společnost nemá místa, kde by se usadili a založili rodinu. Vítám je stojíc v bráně sama. Lucka už není u mne v tvrzi. Její pečlivě ustlané lůžko zůstává v následujících dnech chladné a opuštěné. „Dole v síni se ohřejte a usušte u krbu.“ Říkám místo pozdravu. „Vedle v kuchyni stojí kotle s horkou polévkou a hovězím gulášem. Nahoře v čeledníku naleznete přikrývky a čisté šatstvo, vykoupat se můžete všichni dohromady v té velké kádi, voda je ještě teplá.“ Tovaryši jsou překvapeni pohostinností osamocené dívky z tvrze. „Zítra vás čeká těžká práce, tak se dobře posilněte a vyspěte!“  Polévka je příjemně hřeje v útrobách a do hladových krků kloužou rozkousané kusy masa z guláše. Přikusují čerstvě upečený, ještě teplý chléb. Netuší, co je v příštích dnech čeká. Kdyby tak věděli, jaké hrůzy se před pár dny odehrávaly v mlýnici, a čeho všeho se zítra budou dotýkat jejich ruce, třebas chráněné silnými koženými pracovními rukavicemi, vzali by jisto jistě nohy na ramena a zdrhali by raději zpět do mrazivých pustin sněhem zavátých polí. Pozoruji je stojíc v klenutém nadokenním oblouku silné zdi tvrze. Po jídle přistupuji k tomu z tovaryšů, který se usadil v čelo stolu a zadávám první úkol. „Zítra za úsvitu začnete!“ Po rozdělení příkazů odcházím k točitému schodišti a zavírám za sebou dveře na závoru. Tovaryšstvo vstává od stolu a v osamění se rozhlíží po příšeří síně.

    „Tak se hned podíváme do mlýnice!“ Opouští své ranečky složené v koutě u dveří, a jdou přes dvůr k vyvráceným dveřím. Pozoruji je z okna arkýře své komnaty. „Fíha!“ Hvízdají v úžasu, „to je spoušť! Copak se tu stalo? A co tu tak strašně páchne?“ „Je to tu kluci ňáký divný.“ „Máš recht, holka, sama v celý tvrzi… Co kdybychom ji…“ „Nech toho! To nezkoušej!“ „Neodvažuj se na to ani pomyslet!“ „Proč?“ „Nevím přesně proč, ale je to tu všechno nějaký takový uhranutý. A vzpomeňte, co nám říkali ve vesnici.“

    Přesně za úsvitu mě probouzí hlomoz přesouvaných předmětů a duté rány sekerou. Tovaryšstvo bourá stoupu a vyklizuje mlýnici. Uprostřed na nádvoří stojí žebřiňák, na který nakládají trosky. Vychrtlý zrzavý kluk s kudrnatou čupřinou přivádí okšírované koně a připřahá je k oji. Vyvážejí první várku ven, daleko pryč do hluboké strže poblíž Křtína, kam nikdy nezasvítí slunce.

    Svlékám se a vstupuji do napěněné ranní koupele vonící jasmínovou silicí. Při prohlídce své pokožky si všímám několika zarudlých míst a hnisavých škrábanců s tu a tam nalévajícím se bílým puchýřem. Po celém těle, na stehnech, pažích i prsou mě pálivě svědí. V noci jsem se málem uškrábala. „Ale to ne!“ Vykřikuji v hrůzách. Pár kapek jedu zřejmě přece jen prosáklo vrstvami látky mých plesových šatů a prožírá se mi hlouběji a hlouběji skrz pokožku do těla. Musím urychleně jednat a vytáhnout jed z ran, nebo ho alespoň léčivy rozložit v tkáních na nejedovaté substance. Pokud nedostanu jed ven z mého těla, prožere se mi do útrob a já zchřadnu a umřu! Zmrzačená a zohavená pomalou, ale o to víc jistou smrtí. Po koupeli scházím v županu o patro níž do knihovny. Ležím v knihách až do poledního. Hledám předpis pro lék na svá poranění. Hladová scházím do kuchyně a odnáším si nahoru kotlík paprikáše podlévaného tokajským vínem. Přihřátý ohněm v krbu mě zasytí, než najdu co hledám. Po psacím stole se šuplíčky, po stranách se soustruženými sloupovitými nohami, mám rozloženou spoustu přírodovědných knih v masivních hovězí kůží potažených vazbách. Do západní části prvního patra prosvítá vysokým oknem slunce sklánějící se k obzoru. Planoucí zář se tříští na namrzajících okenních tabulkách, pokrytých roztodivnými krajkami mého dechu sraženého v drobné vločky. Oheň v krbu dohasíná a v komnatu táhne pode dveřmi zezdola chlad. Chvěji se. Zespoda z mlýnice duní rány a skřípot páčených fošen. Zkřehlými prsty pravačky, kterou sotva svírám čerstvě přiříznutý husí brk, dopisuji poslední položky do mých výpisků. Zavírám kalamář.

    Sbíhám v kostkovaných šatech z knihovny úzkou chodbičkou po strmých schodech, kde jsme se s přítelkou tak vyděsily, dolů do mlýnice. „Tak jak vám to jde?“ Ptám se vesele tovaryšů chystajících se k rozebrání vnitřního ústrojí zhroucené stoupy. „Co se tady příšerného drtilo?“ Ptá se porůznu jejich předák. „Co hrůzného mlelo? Všechno je rozežráno jakousi podivnou rzí. Dokonce i mosazné části…“ „Na to, co se tu mlelo, se už nikdy, nikdy více, a za žádných okolností nikoho neptej!“ Upírám v jeho oči svůj vážný kamenný zrak. „Vůbec zapomeň, že jsi se na něco takového vůbec kdy tázal!“ Po krátké odmlce pokračuji: „Dýchejte vždy přes tady ty šátky a vezměte si rukavice. Nerada bych měla z vaší lehkovážnosti vaše mladé životy na svědomí.“ Tovaryši se podřizují příkazům. Jejich představivost zdá se pracuje na plné obrátky. Zvlášť potom, co ve spáře podél mlýnských kamenů nacházejí hrstě zevnitř kyselinou vyžraných, tenkých skořápek skloviny z kočičích zoubků. „Žádné další otázky? Tak tedy pokračujte. A dávejte bedlivě pozor na třísky. Jednu jedinou si zadřete pod kůži a je po vás veta.“ 

    V knihovně, z jedné z klenutých barokních skříní, mající po stranách šroubovitě točité sloupy soustružené z tvrdého jasanového dřeva, vytahuji zlatý kalich ukrytý za řadou knih. Prolézám tvrz od půdy po sklepy, od budovy přes kuchyň po špýchar a snáším dózy ze všemožnými substancemi. Do poháru kalicha nechávám překapávat vylouhované šťávy. Nakrátko se vzdaluji do hřebčína, kde nad mým požadavkem sprásknou kluci ruce. Nakonec lezu do kurníku a vytahuji z něj ráno před úsvitem kropenatého kohouta. Svírám ho mezi koleny, tisknu k zemi dlaněmi držíc pevně jeho hlavu i zobák a tahem ostrého nože zařezávám. Ostruhy kohoutích hrabavých pařátů se za skřípavých zvuků smýkají v posledním tažení o kamennou dlažbu. Prýštící krev schytávám do misky. „Nate, oškubejte ho někdo!“ Volám do hloučku přihlížejících tovaryšů a házím mezi ně v letu ještě se třepotajícího bezhlavého kohouta. Pihovatý čahoun ho obratně zachytává a pokleknuvše z jeho krku trhá zkrvavené peří. Já pospíchám nahoru do budovy tvrze. Chvátám tak roztěkaně, že zakopávám na schodech. Pak mi zajede noha v kroku pod náhodou (?) shrnutou vlnku koberce, zatímco si ho druhou přišlapávám. Odřené lokty zachraňují drahocennou tekutinu v misce. Vlévám jí do kalichu a mísím s již shromážděnými substancemi na bílo třešňově červený, narůžovělý krém. Potírám si s ním pod šaty urychleně své tělo a přikládám na rány obklady.

    Uplynulo patnáct dní od příchodu tovaryšů, a na hospodářských staveních tvrze jsou, kam oko pohlédne, vidět výsledky jejich práce. Mlýnice je vyklizená a čistě do posledního koutečku vymetená a připravená. Druhého dne z rána po ukončení prací, si nechávám osedlat svou vranku a odjíždím z tvrze směrem k východu, do blízkých Třešňovic. Předákovi tovaryšů kladu na srdce: „Můžete vstupovat do všech prostor tvrze, tedy pokud jsou otevřeny. Do zamčených komor, špýcharu a sklepů i nahoru do pater budovy tvrze je vám vstup odepřen. Mám pro to své vážné důvody.“ Klapot kopyt mé vrané klisny se nese klenbou průjezdu špýcharu. V třešňovce se ohlížím na sluneční září zalitou tvrz.  Z výklenku se neslyšně spouští sova a letí ke hřbitovu na pahorku, kde usedá na jednoho z kamenných andělů opírajících se o náhrobky. Cvalem, zkratkou přes pole, mě nese má vranka k prvním Třešňovickým domům.

    Přijíždím do Třešňovic. Vystupuji po školním schodišti prodírajíc se houfci hlučícího žactva a klepu na dveře kabinetu. Dveře, které jsem tak důvěrně znala a často za nimi pobývala až do večera. Náš milovaný učitel je otočen zády ke mně, zcela zabrán do seřizování jakési vyučovací pomůcky. Pomáhá mu jinoch, přesně s takovou oddaností a zájmem, jako jsem mu bývala k ruce před osmi lety já. „Vidím, že jste si za mě našel náhradu.“ Učitel sebou trhá poznavše známý hlas a prudce se otáčí. Jeho šedé oči na mě hledí v úžasu: „Dito, Dito, to není možné… Jste to opravdu vy?“ Vstává zapomnivše na svou práci a vykračuje mi v ústrety. „Jsem to já, vaše žákyně. Která jiná bych měla být?“ „Co tu děláte? Pojďte dál, posaďte se prosím. Nečekal jsem vás. Je tomu tak dlouho co… Jak jste se měla po celou tu dobu?“ Otázky jeho rozvážného hlasu, vyvedeného trošku z míry nenadálou, avšak viditelně milou a příjemnou mojí návštěvou jen prší. I já jsem ráda opět v jeho přítomnosti vlévající v mé pocuchané nitro hřející paprsky. Odpovídám vesele: „Střídavě oblačno, občas bouřka s kroupy a sněhem, ale pokaždé zas vysvitlo sluníčko..“ „Jsem nesmírně šťasten, že jste si vzpomněla na starého učitele a udělala si čas jej navštívit. Slyšel jsem o vás divné věci… Jsem rád, že jste se zachránila. Že jste přežila ve zdraví a ubránila se sama, i ty nebohé dívky.“ „Však boj za prosazení a konečné vítězství rozumu a pokroku proti všem zpátečnickým silám ještě pořád trvá.“ „A vyrostla za ta léta do krásy.“ Učitel je zmaten, dočista zapomněl na svého mladičkého pomocníka. „Ani mi nepředstavíte svého nového žáka a jistě bystrého, zvídavého a učenlivého budoucího mladého vědce a inženýra?“ „Ach ano!“ „Filipe, to je Dita. Říkali jsme jí Havranka Dita. Jedna z mých nejlepších a nejoddanějších žákyň.“ „Přeháníte. Zdaleka jsem nebyla nejlepší. Ani ve třídě. Třeba Lucka měla samé jedničky…“ „Jak se to vezme Dito. Často na vás vzpomínám. Podívejte, zde ve skříních a po stěnách stále zůstává na vaši přítomnost několik památek.“ „Ano,“ přitakávám, „tady ve vašem kabinetu se jakoby zastavil čas.“ „Možná. Jenom mé maličkosti stále neúprosně ubíhá.“ Učitel má pravdu. Všímám si, že za ta léta jeho ruce pokrylo mnoho nových vrásek, stejně jako jeho rozjasněnou tvář nahoře s korunkou rozčepýřené čupřiny. „Víte proč přicházím?“ „To netuším děvče.“ „Potřebuji vás. Potřebuji pomoc vaší i zde, vašeho Filipa.“ „Povídejte Dito. Rádi uděláme vše co bude v našich silách, vše co vám na očích uvidíme. Viď Filipe?“ Chlapec klopě své modrošedé oči přikyvuje nadšeně v souhlas.

    „A co tedy vidíte v mých očích?“ Ptám se škádlivě zpod svých předlouhých bohatých řas. „Ohníčky mládí a života Dito. Světla planoucí do temna okolní černi noci.“ Mrkajíc přitakávám: „Vidíte, kvůli tomu světlu přicházím za vámi, ke svému učiteli fyziky. Světlu a síle.“ Filip nám skáče do rozhovoru: „Myslíte elektřinu slečno?“ Dívám se na hocha. Začíná mě stále víc zajímat. Teprve nyní mě napadá, že již od první chvíle, co jsem ho uviděla. „Máte velmi nadaného žáka. Víte o tom?“ Jinoch je zmaten pochvalou. Já rychle pokračuji v rozvíjení svých myšlenek: „Světlo žárovek a síla elektromotorů proti temnotě víry a poutům církve svaté. Třešňovice bývaly vždy pokrokovým městečkem. Ne? Vždyť skrze ně vede železnice… A rovněž parní stroje, první v kraji, převzaly z pod chomoutů koňskou dřinu. No a stavidly soustavy rybníků nad Křepenickou tvrzí protéká spousta vody. Více méně bez užitku. Já obstarám generátor, vedení a trafostanice s rozvodnou. Na vás a ostatním pokrokovém učitelském sboru zůstává přesvědčit lidi o prospěšnosti a užitečnosti elektřiny. O všech jejích výhodách. Díky dřívější školní přípravě všech Třešňovických dítek, nyní vyrostlých v dospělé svobodné občany hrdé na svůj rozum a plody tvořivé práce svých mozků i rukou, vám to půjde jistě snadno. Třešňovičtí nikdá přec nebyli a snad nikdy nebudou pokorní poddaní, věřící sklonění pod tížícím chomoutem víry, sžíraní ve svém vědomí lží o prvotním dědičném hříchu, jakými jsou a vždy bývali kupříkladu Křtínští.“

    Slézá a taje sníh. Nastává jarní obleva. Ptáci v dosud bezlistých korunách stromů a keřů trylkují příchodem jara. Vzhůru po silnici pomalu kráčí dlouhý průvod směrem k tvrzi. Jedenáct těžkých a mohutných tažných koní táhne valník s nastojato podélně uloženým statorem alternátoru. Skrz prstenec, kterým by se protáhlo i hříbě, září slunce svými každý den sílícími jarními paprsky.

    Od Třešňovic se táhne v pravidelných rozestupech řada čerstvě vykopaných jam. Do prvních z nich ukládají dělníci sloup nahoře s břevnem a porcelánovými izolátory. Na kopci, u rozcestí se přijíždějíc od Křtína zastavuje panský kočár. Z okna vykukuje cíp církevního roucha. „U všech svatých!“  „Co to tam Třešňovičtí neznabozi stavějí za kalvárii?“ Chraptivě syčí proboštův hlas. „Prý vedení pro elektrický proud Vaše Velebnosti…“ Odpovídá tiše zakřiknutý hlásek mladičkého ministranta. „Tfuj! Ďáblovo dílo!“ Křižuje se Křtínský probošt svým zmrzačeným pařátem. „Že by to byl nápad Havranice z Křepenické tvrze? Vypadá to tak! Ta nikdy neměla opustit kryptu Vyšněbrodského kláštera. Měly jí tam zaživa zazdít. A ejhle, támhle je, a poletuje okolo nich jako vrána.“

    Na své vrané klisně krokem kráčím podél valníku a těším se, až se ve statoru naindukují první kmity elektrického proudu, které rozsvítí žárovky a roztočí elektromotory. Světlo a síla zažene tmu i slabost a bude hnát lidský pokrok vpřed. Z Tvrze vybíhají tovaryši. Jedenáctispřeží vtahuje valník do brány. Museli rozebrat dláždění průjezdu a odkopat půl metru do hloubky, a stejně stator svým vrškem těsně škrtá o klenáky. Na nádvoří stojí, sroubené z trámoví, bytelné lešení. Stator je zdvižen kladkostroji taženými dvěma páry čerstvých koní, a pomalu je sunut tahem další soustavy kladkostrojů vraty dovnitř mlýnice. Jedenáctispřeží se vrací do Třešňovic. Usazování na bloky základů trvalo celý den. Z ochozu mlýnice pozoruji hemžení řemeslníků vedené inženýrem. Vedle mě se o trám zábradlí opírá učitel s Filipem. Jsou nyní ubytováni v předsálí mé komnaty. Jinoch je nadšený. Radostí mu září oči. Beru ho nenápadně kol ramen a stojíc za ním se na něj tisknu. Cítím, jak jeho dospívající tělo odpovídá na mé doteky, avšak jeho mladická mysl je okouzlena technikou. Filip sbíhá dolů a nakukuje pod ruku technikům hned tam a zas tuhle. Nejvíc se však drží inženýra řídícího montáž. Nosí mu jeho výkresy a měřítka. Pozoruji chlapce, jak mu inženýr vysvětluje princip vycentrovávání ložisek. O pět dní později Jedenáctispřeží přiváží rotor alternátoru. Stejně jako stator je nyní i hřídel s magnetovým kolem se třiceti dvěma vyniklými póly vyzdvižena kladkostrojem a dopravena do mlýnice. Centimetr po centimetru je za halekání techniků opatrně vsouván rotor do statoru. Inženýr nechává chlapce kontrolovat velikost obvodové štěrbiny mezi vyniklými póly a plechy statoru. „Chytrý a navzdory svému věku neobvykle vysoce vzdělaný hoch.“ Chválí ho učiteli. „Vystudovat vyšší technickou školu bude pro něj snadné. Vždyť již dnes umí více, než leckterý z mých techniků…“ Poté osmispřeží přiváží pomocný a hlavní budič. Letmo dynama nasazují na konec hřídele. Na druhý konec montují spojku a přes novou řemenici soustrojí alternátoru spojují s hřídelí tovaryši rovněž opraveného lopatkového kola.

    Na východní straně tvrze rozkvétají magnólie a na vysychajících ranním táním rozmokřených loukách dokvétají petrklíče. Jaro je v plném proudu. Veškeré ptactvo v nepředstavitelném shonu, jako každý rok, si staví nová hnízda, nebo opravuje ta, která nesrazil z větví zimní severák. V mlýnici se skví vonící tovární novotou smontovaný třífázový alternátor s budičem. V zadní komoře zřídili technici transformátorovnu. Na průčelí tvrze jsou ve výšce přizděné tři bílé porcelánové talíře izolátorů trojfázového vedení. V dálce na poli natahují na stožáry poslední dráty. Zítra po snídani spustíme stroj a pak se uvidí, co všechno dokáže síla elektrického proudu. Už zítra.

    „Já sama!“ Říkám inženýrovi. Ušila jsem si pro tuhle slavnostní chvíli jasně žlutooranžové přiléhavé šaty. Látku jsme barvily šafránem sbíraným po několik jar za tvrzí. „Dobrá, tedy nejprve otevřete stavidlo slečno.“ Stojím na ochozu přední komory mlýnice a točím hladce promazaným kolem. Záklopka štoly klenutého krytého náhonu se otevírá a proud vody naráží na lopatkové kolo. Kolo sebou trhá. Přistupuji k páce, tentokrát nezapomínám sešlápnout pojistku, a tahem za ní odbržďuji kolo. Hřídel lopatkového kola, usazená v nových nevyběhaných ložiskách, se pozvolna rozbíhá a řemenice přenáší klínovými řemeny plynule tah vody, padající shora na lopatky kola, na spojku. Alternátor se roztáčí. Již při prvním pohybu rotoru na kontrolním panelu se svorně pohnou tři ručky měřící napětí na všech třech větvích vinutí statoru. Když se ručka otáčkoměru blíží k rysce, inženýr nechává Filipa pohnout regulátorem budiče. V cívkách rotoru nyní protéká nejvyšší možný stejnosměrný proud hlavního budicího dynama a magnetuje póly. Ve vinutí statoru prudce stoupá střídavé indukované napětí až na deklarovaných 6300 Voltů. V zadní komoře je mimo transformátoru na vysoké napětí ještě uložen jeden menší, co transformuje napětí zas dolů z vysokého na nízké 380/220 voltů pro rozvod elektřiny po tvrzi. Síla elektrického světla rozsvítivšího se nad našimi hlavami přezařuje vycházející slunce. 

    Pojednou prudce vzrůstá odebíraný proud, kolísavě a nestejnoměrně přes všechny tři fáze. Napětí poklesává a bzukot alternátoru padá v přetížení do nižších tónů. Přitom budicí dynamo dodává maximální proud, který je schopno indukovat. „Kraťas!“ Podotýká technik stojící u kontrolní desky. „Někde nám to jde do zkratu.“ Nikdo z přítomných nemůže tušit, co se dál odtud odehrává v baráku stojícím na okraji Třešňovic.

    Podivný oltář. Jistě satanovo obětiště. Součást zvrhlých bezbožných rejdů pyšného a vzpurného rozumu. „A ten podivný zápach a bzukot pekelných sil, velebnosti…“ Křtínský probošt, za doprovodu svých nohsledů ve víře vloupavších se do trafostanice, nahlas odříkává modlitby pro zažehnání satana a napřahuje levačku třímající zlatý kříž, mezi jehož kameny chybí velký rubín. Nohama čvachtá ve svěcené vodě rozlité z kropenek ministrantů. Ještě než se dotýká vedení, přeskakuje jasná prskavá jiskra, od jakýchsi silných kovových provazců vedoucích k těm vyšším izolátorům co ční z transformátoru, na vysvěcený kříž třpytící se  zlatem a drahokamy. Vytahuje zářící oblouk nabírající zelenkavý nádech pálené mědi z drátů. Probošt, na místě proměněný v ohnivý sloup, prská jako vzteklý slintavý kocour, jak po něm sjíždí elektrické výboje. Vyšněbrodská abatyše stojící těsně za ním mu přispěchává na pomoc. Po několik okamžiků, než se oba hroutí k zemi sežehnutí bleskem indukovaným v trojfázovém vinutí Havrančina alternátoru, se třesou a kroutí v smrtelné svalové křeči. Bludné proudy podráží nohy všem, co stojí poblíž. Na podlahu transformátorovny padají s tupým žuchnutím jak pytle dvě zuhelnatělá těla v zlatem a stříbrem protkávaných ornátech. Nasládlý pach škvířícího se sádla se šíří do okolí. Dav pobožných svíčkařů při pohledu na konec svých vůdců propadá panice. Ven z baráku se vypotácí pouze několik dětí zneužitých církví. Rozzuření sedláci se pokoušejí vyvrátit sloupy vedení, když tu přibíhají Třešňovičtí a obracejí Křtínské na útěk.

    Ručky všech tří voltmetrů a ampérmetrů na kontrolní desce alternátoru se znovu vracejí na své normální hodnoty. Alternátor zpívá opět ve své obvyklé tónině. „Už je to dobrý..“ Hlásí technik. „Co to asi bylo?“ Ptá se inženýr. „Těžko říct.“ „Otáčky se drží v přípustných odchylkách, napětí rovněž v normě.“ Vyšlete posla, že mohou připojit motory!“ „Posel vyslán.“ Jezdec, jeden z kluků z hřebčína, vyráží tryskem k Třešňovicím. Již z dálky mává šátkem. „Spusťte stroje!“ Alternátor má přebytek výkonu nejen pro celé Třešňovice, a tak proudový náraz těch několika elektromotorů přádelny lnu a pily s truhlárnou i kovárnou a dílnami je sotva znatelný a pokles tónu postřehne pouze cvičený sluch. Postupně se večer co večer rozsvěcují Třešňovice stále víc a víc, jak přibývá přípojek elektřiny, zatímco Křtín a Vyšněbrody se dál utápí v černočerné tmě, ze které chabě a mdle prosvěcují tu a tam svěcené svíčky v kostelích a kapličkách, či čadící louče na statcích sedláků. Ani zář stovek voskovic v sálech honosných sídel feudálního panstva nemůže přezářit elektrické světlo. Natožpak ani všichni sedláčtí tažní, i panští kočároví koně se nevyrovnají svými spojenými silami ani na jednu jedinou chvilku výkonu Havrančina třífázového alternátoru.

    Alternátor běží celou noc bez jediného zakolísání či poruchy. Ráno se inženýr s techniky loučí a tovaryši rovněž vyrážejí na cestu dál, vstříc novým dílům. V podvečer mezi posledními odchází i pan učitel. Najednou jsem s Filipem v tvrzi sama.

    První noc hoch probděl celou u monotónně zpívajícího alternátoru. Nenechal se odtrhnout od přístrojů. Přináším mu večeři: čerstvě chycené pstruhy pečené na másle. S vynikající tatarskou omáčkou. V obavě, aby nezhltl nějakou kost a nezapíchla se mu v krku, je radši předem vykosťuji.

    Druhou noc nacházím Filipa spát schouleného na podlaze pod přístroji. Jednotvárný chod alternátoru ho ukolébal ke spánku. Poklekám nad ním. Pěkný hoch. K zulíbání. Vzrušuje mě. Moc. Ponořen ve snách oddechuje skrz pootevřené rty. Pomalu a opatrně podsouvám ruce pod jeho trup a beru si svého vytouženého miláčka do náruče. Jeho dech mi čechrá mé havraní vlasy spadlé do tváře. Líbám ho. Nejprv lehce. Vtažena úchvatnou krásnou prvních polibků jej pokládám na podlahu a vášnivě líbám dál. Mé rty zasypávají krásné spící tělo polibky a všemi něžnostmi, jichž je schopen pátravě chtivý jazyk roztoužené dívky. Filip se probouzí. Zprvu nechápe, co s mými ústy, a co to vlastně skloněna nad ním dělám. Otvírá oči. „Psst!“ Šeptám mezi polibky. „Nic neříkej prosím…“ Vím, že mu nejsem zdaleka tak lhostejná, jak předstírá. Jen mi neumí vyznat lásku. Ani se nedivím, vzhledem k Filipově útlému a kostnatému takřka přes noc vytáhlého mládí.

    Třetího večera snáším ze svých komnat prachové podušky dolů do mlýnice. „Když nechceš spát nahoře, jednu noc tu budu s tebou. Pak mi ale slíbíš, že budeš zas spát se mnou v komnatě.“ „Ale jo. Tohle bude tedy moje poslední noc tady dole?“ „Doufám že poslední.“ Říkám mateřsky, avšak ve svém srdci třesoucím se nedočkavostí se těším, že nastávající noc bude jeho poslední, ale nikoliv zde dole, nýbrž setrvaná v panické nevinnosti. Převlékám se do krátké krajkové noční košilky. Jinoch klopí oči, ale když se otočím a shýbám, urovnávajíc své složené šaty, vím, že si prohlíží křivky mého těla. „A teď převlíct a šup do postele!“ Svlékám z něj košili. Protestuje, ale nebrání se. Líbám jej na vnitřní strany obou stehen, i slabin, břicho, boky, hruď i krk. Beru jeho paže a ovíjím si je kol těla. „Objímej mě. Takhle…“ Učím ho, jak se mazlit s dívkou. Jak brát do ruky její ňadro i jak jí dráždit v údolíčku Venušina pahorku. „Vidíš,“ chválím jej, „jde ti to přinejmenším tak dobře, jako fyzika.“  Uléháme bok po boku v prvním milostném obětí.

    Hluboko v noci se probouzím svou rozdrážděnou horkostí. Vedle přerývaně oddechuje můj miláček. Stahuju si noční košilku a nahá vklouzávám v jeho náruč. Cítím, jak se jeho tělo v polospánku vzrušuje mojí mazlící a troucí se blízkostí. Jsem nyní pevně rozhodnuta. Nahého si Filipa obracím na sebe a vášnivou nedočkavostí tisknu a laskám. Jazykem pronikám hluboko do jeho úst. Hladím svého miláčka po bocích, pozadí i po slabinách. V dlaních držím jeho vztyčenou sotva dospívající krásu, a vzrušuji si s ní vchod branky, aby se moje poupátko naplno rozevřelo v květ. Vím že to bude bolet, ale první milování si jednou musí přetrpět každá dívka. S Filipem to bude krásná bolest. „Teď! Jo!“ Už známé píchnutí v brance projíždí mým podbřiškem. Vydrž holka! Tisknu si Filipa do sebe. Ať je co nejdřív celou délkou uvnitř. Naříkám zrůzněná ostrou bolestí pronikající skrz doposud nikým neprotrženou blanku, do lůna mých vzrušených dívčích rozkoší. Jinoch neumí v první chvíli ještě přirážet, jen se tiskne v mou pochvu. Vzpínaje se nade mnou nabývá vrchu.

    Probouzíme se oba zároveň. „Cos to se mnou prováděla lásko?“ Ptá se mezi polibky. „Bolelo to moc? Naříkalas..“ Usmívajíc opětuji něžnosti. Všichni tví spolužáci ti budou závidět. Nestává se tak často, aby jinoch hned napoprvé poznal slast svých prvních výstřiků přímo v lůně ještě před několika okamžiky panenského děvčete.