IV. Zpověď před plesem

Havranka Dita vypráví dál:

    Neměla jsem tehdy daleko k tomu, abych zešílela nad ztrátou své přítelky, kterou jsem tolik milovala. Týden jsem křičela ze spaní v horečce. Nikdo mi ani přes úpěnlivé prosby nepomohl, a tak jsem jednoho podzimního rána před úsvitem, sama osamocená přicválala mlžným oparem na své havraní klisně zpátky do Vyšněbrodů. Listí padalo ze stromů na cestu a já nesena v záplavách šustícího bronzu, každým cvalovým skokem blíž a blíž, vstříc další kapitole svého života, přijížděla dobrovolně zkřížit mládím slaboučké, leč už od počátku neochvějně jisté síly logického rozumu, s tisíci bodavými a sekajícími sudlicemi dogmat a mýtů víry. Šedý Vestverk klášterního chrámu na mou troufalost zíral prázdnými očními důlky románských oken s pískovcovými sloupky. Nahoře ve výšce, kde hranol západního průčelí přechází ve dvě nízké okrouhlé věže, krouží mých patnáct havranů. „Hledejte havránci, najděte mi mou přítelku!“ Z hůry se téměř okamžitě nese odpověď: „Krá, krá! Havranko, tvá přítelka právě vchází do kapitulní síně.“ „Ukažte cestu!“ „Nemáš-li křídla, nedostaneš se dovnitř! Krá!“ Klášter je obehnán kolem dokola vysokou zdí. Svou vranou klisnu ženu již po páté kolem dokola a marně hledám kudy se dostat dovnitř. Třpyt odrazu prvního ze slunečních paprsků na tabulce skla mi ukazuje na pootevřené okno v prvním patře jižního křídla. Stavím se oběma střevíci na sedlo a natahuji se co nejvíce do výšky. Prsty se zachytávám na pískovcové římse. Přitahuji se, už dostávám na římsu lokty, pak jedno koleno, po něm i druhé, a nakonec se pomalounku stavím na nohy přitisknuta ke zdi. Protahuji se oknem dovnitř. Nikde ani živáčka. Sbíhám po širokém schodišti dolů do křížové chodby.

    „Říkala jsem ti, že přijde sama a z vlastní vůle: A hle, tu ji máme! Jen pojď dál holubičko, co klášterní zdi pohltí, to již nikdy nikomu zpět nevydají.“ Stará jeptiška s hlasem třepotavé můry se otáčí na mým neočekávaným příchodem překvapenou abatyši. „Jen aby se ty vaše klášterní zdi nepřežraly a neudávily pro ně nestravitelným soustem.“ Polohlasně odsekávám místo pozdravu. „No, pro začátek postačí, když mě pospolu s několika již natrávenými dívkami zase vyzvrací…“ Jeptiška na mě hledí vnitřním zrakem skrze bílou plísní zcela zastřené oslepené zřítelnice. Vedle ní stojí má přítelka, ze které si udělala své nové, zdravé a mladé, oči. „Stůj!“ Tady zůstaneš!“ Mladé dívčí předloktí se navzdory zatnutým pařátům krkavice vytrhává ze sevření. „Pusťte mě!“ Lucka se ke mně rozbíhá. „Dito!“ Padáme si do náruče. „Dostaň mě prosím ven, chci pryč!“ Hlas mé přítelce přeskakuje vzrušením a vzlykotem. „Pryč odtud Dito, dřív než mě tu zahubí!“ Abatyše sbírá křídlatý škrobený čepec bílý jak rubáš, co Lucce spadl z hlavy. „Moc církve sahá dál, než za tyto zdi. Neutečete!“ „Lucko, když nemůžeš ty ven, zůstanu tedy s tebou zde, uvnitř!“  „Ne, to nemůžeš, nesmíš! Nepřežila bys to co já…“

    Vranka čeká pod oknem do pozdního večera, a když se nedočkává návratu své jezdkyně, odchází sama zpátky k opuštěné tvrzi. S neskrývanou škodolibostí svlékají ze mě šaty a stříhají mé havraní vlasy. Ještě že jsem si předtím sama ostříhala své předlouhé a těžké, žhavým železem nakroucené lokny. Nyní se směju při vzpomínce, jak jsem stála před zrcadlem a plakala, při každém stříhnutí mě píchlo u srdce. Tu radost ze zhanobení jeptiškám ale v žádném případě nedopřeju!

    Navenek dobrovolně, s dovedně předstíranou samozřejmostí, se podřizuji reguli. Řád má tisíce a tisíce předchozích zkušeností a zná mnoho způsobů, některé zákeřné a nenápadně vlezlé, jiné zas týravě násilné, jak zlomit a přetvořit živá a čistá dívčí srdce. Byla to má nejstrašnější a nejdelší prožitá zima. Sníh a mráz pokrývá krajinu zimní nehybností, jako jsme my, nevinné uvězněné dívky, svírány a dušeny uvnitř v srdci i vně po těle, ve dne v noci, neustále pořád dokola, všemi projevy vštěpované víry, tuhé jako led.

    Jsou zde i snesitelnější chvíle: zpíváme s dívkami ve sboru. Sbormistra chválí abatyši můj vynikající hlas. Ta však nechce povolit, abych byť na chvíli, zastoupila věčně churavějící, stávající předzpěvačku – kantorku. Holku s dávno vyhaslýma a vybledlýma očima hledící pokaždé odevzdaně kamsi mimo. A tak se s několika dalšími děvčaty bavím po svém: Na chóru vestverku se tyčí dutými sloupy a krápníky píšťal velké varhany. Vybírám napoprvé tu nejsvižnější z Bachových fug, na které si lámou prsty i nejzkušenější varhaníci. Což záleží na tom, že se mé končetiny při hře nedotýkají kláves čtvera manuálů a dvou pedálů? Kdyby to viděly ty dole, rozsápaly by mě jako kacířskou čarodějku.

    Už po několika týdnech nacházím několik dívek, které se rovněž vzpírají svým zdravým rozumem a přirozeným citem proti těm hrůzám, ve kterých nás tady koupou. Naneštěstí jsou ještě proti vládnoucímu systému nejméně o řád slabší a o dva řády bezmocnější, než já. Stavím se v jejich čelo. Dokud budeme držet pospolu, nemohou nad námi úplně zvítězit. Běda však, jak by některá z nás podlehla lstivému vábení a zradila své družky!

    V refektáři jíme beztvarou kaši a jsme samy sebe nuceny trestat důtkami za všechny tělesné projevy hladovění. Přitom se musíme dívat na všechny ty lahůdky z klášterní kuchyně, co tak vábně voní, jak mizí v úporně žvýkajících tučných tlamách jeptišek i některých našich spolužaček, co se snížily k udávání a pilně slouží, za zisk potravy a kapičky převahy moci, zosobněnému zlu v černobílých můřích hábitech.

    Budívají nás hluboko v noci. Z dormitáře vede noční schodiště přímo k chórovým lavicím v chrámu. „Co to je?“ Vřískavě syčí jedna z jeptišek a ukazuje vzteky prstem, na zkrvavené ještě teplé prostěradlo. Mladičká Evička, v zepředu i zezadu dole krví nasáklé noční košilce, se celá třese, tisknouc útlounká stehna k sobě. Snaží se seč může v zoufalství a studu ukrýt projevy domnělého hříchu. Naprosto netuší, co se to s jejím tělem přes noc stalo, a proč krvácí. „Coby to bylo?“ Prosmýkávám se těsně kolem: „Přece Bůh řekl, jak nám neustále vštěpujete, že ženy smyjí své hříchy vlastní krví… A Eva to za nás všechny ukecala na měsíční splátky.“ Ostatní starší probuzené dívky se porůznu chápavě i tu a tam škodolibě usmívají. „Pojď Evko, pomůžu ti se umýt a převlíknout postel.“ Se s dívenkou vytrácím dřív, než se na nás obě strhává bouře.

    „Co nejde po dobrém, půjde po zlém, zkrotly jinačí dračice!“ Míní abatyše. Nebýt mých havránků, pomřely bychom hlady při věčných půstech. Takhle jsme nepohrdly v celách ani syrovou, toliko ve voleti natrávenou všemožnou havětí, tvořící havraní stravu. Hřejí naše zkřehlá těla vlastními křídly. Musíme do zblbnutí opakovat, švihány štípajícími růženci ostrými jak hloží, mozek vymývající a umrtvující motlitby. Tisíce všemožných naschválů a kousavé šikany prší ze všech stran. Štvou nás jednu proti druhé. Futrují do nás usilovně víru, jako se hůlkou pěchuje zrní do husího volete. Napínáme všechny síly, abychom vydržely aspoň do jara. „Jaký je nejcennější Boží dar holčičky?“ „Rozum, ty můro jeptiščí!“ „Nerouhej se!“ „Ty se rouháš, když ho zatracuješ a vědomě vraždíš svou vírou!“ „Tiše Markéto!“ Obezřetně varuji jednu ze svých  přítelek spolubojovnic, vězněnou ve vedlejší cele. „Jen jí nech Havranice, však ona se pokoří, až jí inkvizitor za ty její kacířské rouhačské řeči vytrhne jazyk a prsty na rukou ucvakne jeden po druhém kleštěmi, aby ani psát nemohla.“ A tak se to tu točí pořád dokola. Jsme tady zaživa zazděné v klášteře víry.

    Při studiu a výkladech Písma Svatého, zůstává rozum stát nad tou nesourodou slátaninou přetvořených pohanských mýtů a svědectvích o životě samozvaného proroka, kde si jedna věta protiřečí a vyvrací druhou a obě pospolu svorně popírají veškeré přírodní zákony i pozorované jevy. Je pošetilé a nebezpečné poukazovat logikou rozumu na tragickou a iracionální směšnost víry v trojjediného Boha obklopena jeho oddanými a ke všemu odhodlanými nohsledy. Zahnána v houfec organizovaně a plánovitě znásilňovaných dívek. Ze všech stran k nám našeptávají podbízivými hlasy: „Nevíš o co přicházíš, když zavíráš své srdce, pyšné idealizovaným rozumem, před nekonečnou Boží milostí a láskou!“ Zrovna když přišla na hospitaci sama matka představená v doprovodu svých společnic z okolních klášterů, vstávám v lavici a říkám nahlas: „Ano, jsme ve své bezbožnosti ochuzeny o strach před něčím, co nebylo nikdy prokázáno, že vůbec existuje, a o radost, že bůh alias trojbůh si zasebevraždil nesmrtelnou třetinu sebe sama, ve formě jím v rozporu s jeho přikázáními zplozeného nemanželského syna, coby vykoupení lidí ze svého výrobního omylu a potrestal se tak za nekvalitní výrobu svých klonů.“ Jeptiška brunátní vzteky nad Havrančiným rouháním: „Vysmíváš se snad ukřižování?!“ „Nikoliv,“ hovořím jasným zvonivým živým hlasem: „Ukřižování směšné není. Směšné je věřit, že tím aktem bylo, něco nebo někdo, z čehosi, co teprve nastane a do budoucna vykoupeno. Takový handl je opravdu k smíchu. Zvlášť, když je i z notně iluminacemi podbarvených evangelií zřejmé, jak se tomu dle tehdejších zákonů kacíř a samozvaný třetinobůh snažil vyhnout… Směšné je věřit, že přibití na kříž v souladu s tehdy platným právem vztahujícím se na falešné proroky co svoji „božskost“ nedokázali dostatečně prokázat, bylo nespravedlivé, když sám ukřižovaný k podobnému vyzýval (…ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte a přede mnou je pobijte!)  a také v jeho jménu vzniklo mnohem víc utrpení než si prožil on. Najmě, když věděl, že je nesmrtelný a jako bůh si jistě dopřál anestezii.“ Kolem dokola mne se rozestupuje mlčící ticho, a tak pokračuji vesele dál: „Trojbůh co si nechá vraždit nesmrtelnou třetinu a vydává to za oběť, a ne za neschopnost ji vybavit důkazním materiálem, nemá u žádného rozumného a myslícího tvora šanci. A to vůbec nehovořím o mnoha původně pohanských a barbarských, mnohdy značně nechutných rituálech: Předkové katolíků věřili, že snězením srdeční i končetinové svaloviny oběti znásobují své síly a zhltnutím mozku se do jejich hlav přenášejí skrz trávicí soustavu znalosti sežraného! A že už dnes jejich potomci pojídají jen syna člověka alias třetinu boha vtěleného do sušenky a konkláví zvolený jedinec z jejich středu to pak zapíjí krví milovaného. Všichni zapíjet nemohou, upírství by se moc rozšířilo. Že (prý) jde o žádoucí upírství? O takovou transfúzi, při které se přenáší „dobro prozření ve víře“, mešní svěcenou krví přímo do žaludku? A navrch ještě drze plácáte, že bychom bez té transfúze plnohodnotně nežily? I oběti upírů si nepřipadají jako Nemrtví, a jsou, obvykle až již pro ně samotné není návratu do světa živých, dárci svého utrpení a prokletí vděčné!“ Všechny nevěsty Kristovy na mě vytřeštěně zírají, jako by se co nevidět měla rozestoupit nade mnou nebesa a sežehnout mou troufalost strašným trestem. „Boj se božího hněvu!“ Chrčí sborově jeptišky zpod svých plachetek sivých jak křídla bekyně mnišky. Přidrzle namítám zadržujíc smích i pláč nad jejich zvrácenou ubohostí: „Proč bych se ostatně měla bát Hospodina, který ačkoliv za šest dní údajně stvořil na přeskáčku celý vesmír, si najednou dle Písma nemůže podrobit vzpurné obyvatele dolin, anžto a jen pro to, že mají železné vozy?“ Nic se neděje. (Pročpak asi?) Do třídy svítí sluníčko a hřeje mě na srdci v té okolní mrazivé plískanici. „Na hranici se mnou? Nadrženému Inkvizitorovi do pelechu? Aby do hloubi mého panenského lůna nastříkal jed zžíravě palčivého spermatu víry svaté? …Vaši souvěrci vírou v takové nesmysly způsobily krveprolití a utrpení tolik, že nějaký tesař, přihřebíkovaný na kříž, je proti tomu zcela zanedbatelný.“ Křižují se: „Pozor, pryč od ní, je posedlá!“ „Neříkejte! Mě se zase zdají posedlí (a nebezpeční) lidé, věřící, úporně a navzdory všem víru vyvracejícím faktům, v nelogické nesmysly jako trojbůh, který si vraždí třetinu sebe sama a Vy to označujete za jakési "vykoupení" z hříchů. Hřích je to co tak označil onen trojbůh za hřích, a přitom sám vesele a bez výčitek hřeší až se práší, ba co víc, svou vůlí zatvrzuje srdce faraonů, aby je vzápětí za to trestal i na nevinných dětech jejich dětí!  Při tom před oním tyátrem popravy nesmrtelného se nesmělo hřešit stejně jako potom. Hlavním důsledkem je slib štěstí v jakémsi hypotetickém ráji za poslušnost k feudální vrchnosti.“ „Dost!“ Vykřikuje pisklavým hláskem abatyše. „Ale copak, proč se bojíte? Hlodá vás ve vašem nitru, přímo v srdci víry zoubeček řezáček věčně pochybujícího rozumu?“ „Přestaň Dito!“ „Nekydej světskou špínu pyšného rozumu na nejsvětější svátost!“ „Hm, kydat špínu na masového vraha provozujícího genocidu dětí i zvířat? To ještě Abatyše jde? Kydat špínu na někoho kdo v Novém i Starém zákoně propaguje pomstu na nevinných dětech, vnucích i pravnucích? A co ty biblické výzvy Hospodinovy k prznění panen z vybraných porobených národů? Nenávist mezi příbuznými deklarovanou zbožštělým nevzdělancem, vydávajícím se za třetinu trojboha, vraždění, krádeže, lhaní - viz bible svatá - takové věci tu nabízíte všem uvěřivším na absurditu vraždy syna pro potěšení otce, který celý ten zločin zosnovoval, prý pro vykoupení nás ze hříchu, který nám dal sám při údajném našem stvoření do vínku a do kterého nás jakožto i naše prapředky sám nepřímo navedl a vehnal? Pokud člověk nemá nasazeny koňské klapky a chomout slepé víry, může se tomu skutečně jen smát…. A největší nadutost je věřit, že vírou v tesaře se člověk stane nesmrtelným a druzí jsou chudáci, za něž se akorát může modlit.“ „Ano! Modli se, vyznej ze smrtelných hříchů, neb v milosti Boží neunikneš spravedlivému božímu trestu!“ „Mno, pěkné, když chybí argumenty, přijde motlitba. Oni katolíci vůbec všechny milují a pro jejich dobro je občas mučí, vraždí a upalují, když zrovna můžou…“

    Jsem to všechno prostě musela ze sebe naráz a před všemi vyklopit. Z okamžitého rozsápání vymýtačkami ďábla a následného upálení na hranici, mě zachraňuje náhlý příjezd průvodu jeho eminence. Kardinál Lavrentio Decoalcone-Pacelli, jinak jednoduchý a bezpáteřný, snadno přizpůsobivý jakékoliv vítězné straně, ctižádostivý, arogantní sobec, ustavičně se opájející rychle a snadno nabytou mocí, obdrženou výměnou za olizování svých předchůdců na patřičných intimních místech, oděn v zářivě červeném rouchu, kráčí doprovázen klopýtající abatyší přímo do kapitulní síně. Střapce na jeho klobouku se kývají do rytmu kroků. Jakoby náhodou abatyšina oblíbená a protěžovaná kantorka náhle ochraptí, a tak jsem místo na hranici nahnána na kůr. Najednou jsem jim dobrá pro záchranu sboru a pověsti kláštera. Já a můj prostořeký avšak takřka andělský hlas, který ještě před chvílí chtěly zaživa vypálit z mého hrdla žhavým železem. Můj hlas se nese vysoko nad a před ostatními chórovou ozvěnou. Jeho eminence se ptá: „Která z panen tak krásně a čistě zpívá? Ukažte mi, kterou z vašich svěřenkyň obdařil Bůh tak nadpozemsky čistým, neváhám říci andělským hlasem?“ Kantorka Havranka je pro krásu svého hlasu předvolávána. Abatyše kláštera varuje: „Pozor vaše eminence, je to ďáblice!“ „Ďáblice? Neříkejte. Tady ve vašem klášteře? Spíše dle hlasu Andělice. Krásná a živoucí. Zbožňuji takové. Rád se kochám půvaby Božího stvoření.“

    Teď nebo nikdy! Za varhany mí havránci ukryli azurové hedvábné šaty. Ve tmě úzkého schodiště strhávám ze sebe šedý školní úbor, a nahá se rychle za pomoci děvčat soukám do oslnivě krásných těžkých šatů. Havraní lokny mi opět padají do tváře. Varovný hlas abatyše Vyšněbrodského kláštera hřímá z kazatelny: „Diaboli est similia dei!“ A naopak váš Bůh je podoben vašemu ďáblu, jak jsem vám dnes dokázala skrz vaše Písmo svaté! Vracím zpět logickou symetrii rovnosti nahoru na kazatelnu. Okraj mramorového zábradlí je rozrýván nehty vzteklé sípající abatyše. Středem mezi chórovými lavicemi kráčí překrásná dívka, ponořena ve vlnky volánků modří a azurů svých šustivých šatů s postranním rozparkem sukně až k pasu. Jarní sílící sluneční záře, pronikající skrz různobarevné vitráže ve vysokých úzkých oknech kněžiště, jí zahaluje svými ochrannými a hřejícími paprsky. Dívka, nevědomky odhalujíc své panenské lýtko, v pokoře pokleká před zlatem vytkaným širokým křížem posázeným rudými a modrými hlazenými drahokamy, co září na červeni kardinálova ornátu. „Rogato confessi tua emminentia!“  „Hic et nunc?“ A kde jinde mě chceš asi zpovídat? V mučírně Svaté Inkvizice, kam mě po mši nechá abatyše odvléct? „Ita naturaliter!“ „Qua propter ego..?“ Proč zrovna ty? Protože: „Tua vestrum est auditore eandem ipsam ob causam, ergo quod cardinale ecclesiae praepositii atque abbonis aut abbatisa auditoribus est…“ Už ti to došlo kozle, vyšplhavší se ve své pilné a vytrvalé ctižádosti jeden jediný krok pod samý vrchol vírou kluzké skály církve? Nebo si dál stojíš na vedení? „Age…“ Tfuj tajfl, to se mi ulevilo, že souhlasíš. Abatyše v tu chvíli udělala svou první velkou chybu. Nechala mě v kapli o samotě s kardinálem. „Quii oneris tua cor mollestum este mea puella?“  Vyjma víry svaté, co vůkol mě znásilňuje a vraždí nevinné i vše rozumné, mě tíží to, jak jejím drápům a z jejího chřtánu uniknout a poslat jí tam, kam po zásluze patří, pospolu se všemi jejími služebníky… Místo abych řekla, z očí do očí, nahlas předchozí slova táhnoucí mi hlavou, jako by v hluboké pokoře, hledajíc spásu u autority církve, odříkávám úvodní frázi: „Eminentissime, labia mea aperies et os meum annuntiabit laudem dei,“  a mé panenské pevné ňadro mi vyklouzává z hnízdečka dekoltu, jak se skláním. Ve vyžilostí fosforeskujících očích toho chlípného chlíváka defilují přede mnou tisíce zlých skutků stojící ve své zvrácenosti a zdegenerovanosti proti nevinnosti, rozumu a životu: „ cum sua cuique deus fit oira cupido.“ Následky tohoto římského rčení znáš nejspíš velmi dobře co? Otroku svých nízkých chtíčů! Nejsi první stárnoucí chlap, a ani nebudeš posledním, který chřtánem svého chtíče hltá nastražený háček s neodolatelnou návnadou pubertální šťavnaté roštěnky. Havranka Dita vytahuje ze záňadří svazeček předepsaných pergamenů. „Per deum fidem!“ Jen to hned hezky podškrábni svým drápem, kocourku! Dřív než zaschne inkoust, ponesou tyto propouštěcí listy mí havránci ven z kláštera. Každá šelma má v přírodě své predátory. „Consolationis gratia, requiscant a laboribus vitae suis“  To víš, že si pak odpočinu, až vás všechny smeteme zpět do žumpy víry, ze které neustále znovu a znovu vylézáte jako švábi, lační po našich životech. Tak ještě rozhřešení, pac a pusu. Haleká Havranka Dita vesele. Snad pomoc přispěchá rychleji, než se zítřejší Jitřenka ukryje ve sluneční záři. Pro nás, nepokořené dívky to bude jisto jistě dlouhé čekání…

    Průvod jeho Eminence vyjíždí z brány kláštera. Jeptišky mě vlekou zatuchlou kryptou, a hází do jakési kobky. Přivádějí novicky i žákyňky, a nutí je pro výstrahu se dívat, jak končí svobodná dívčí vůle a hrdý rozum, tvrdošíjně odmítající se nechat zlomit, znásilnit a zneužít. Ve tmě kolem dokola prskají neviditelné hladové a vzteklé kočky, chtivé mě rozsápat a pozřít. Kousíček po kousíčku, z mého ještě žijícího a zoufale o přežití bojujícího těla, budou škrábat svými drápky cáry tkání. Trnu svíravou hrůzou, až v hloubi morku svých kostí, při blížící se jistotě, olizující mě právě zkoumavě svými studenými čumáky, že co nevidět budou mé tělo, kousek po kousku, trávit zpola zaživa kocouří žaludeční šťávy, a já se budu muset vytřeštěnýma očima celé hodiny či snad dokonce dny dívat, jak mě pomalu ohlodávají. Pokud mi nejdřív vyškrábou a vysají mé černé oči, bude můj konec ještě hrůznější, neb představy štvaného mozku jitřeného neuzřenou příčinou bolestí často překonávají veškeré viditelné hrůzy. Dlouhá chrámová svíčka, upuštěná jednou z děvčátek, propadá skrz stropní mříž. Chvatně se po ní sápu a třesoucí dlaní uchraňuji skomírající plamínek knotu, znamenající pro mě v tu chvíli prodloužení a ochranu holého života. Šelmičky, jejichž síla spočívá v jejich množství, za vřískotu zatahují kolem mě kruh. Polévám roztaveným voskem kus látky z mé sukně. „Snad se ty potvory bojí ohně!“ Po několika hodinách, kdy se u mých podrápaných nohou svíjí pár ubitých a vlastnoručně uškrcených koček, posléze roztrhaných a sežraných jejich družkami, co stále přilézají odevšad z děr, přivádějí mé společnice. Polonahé dívky oblečené toliko ve lněných rubáškách, klopýtají bosky po studené a vlhké podlaze posypané roztříštěnými skleněnými střepy. „Rychle sem, ke mě holky!“ Volám na přítelky ochromené prvotním zděšením. „Nesmí nás ty potvory rozdělit od sebe! Popálila jsem je trochu svíčkou, ale ze stěn vylézají další divoké kočky, jako masožraví červi stahující se v podzemí kláštera na krvavé hody…“

    Pro povětšinou více méně nedobrovolné herce zpravidla jistě smrtící, pro mnohé diváky však právě pro to o poznání přitažlivější a chytlavější představení, velmi podobné těm, co se odehrávala kdysi v oválných arénách, vyrostlých jako houby po dešti porůznu na území celého Římského Impéria právě vrcholí: Z povrchových ran, způsobených škrábajícími drápky a kousanci kocouřích zoubků ostrých jako břitvy, nám prýští praménky krve. Vtíravé a neodbytné kočky pod našima nohama hltavě za hlasitého mlaskání chlemtají naši krev, jako by byla výživným mlékem. Držíme se v kruhu, mladičkou Evičku uprostřed. Chráníme si oči a tváře a navzájem si strháváme vřískající kočky ze zad. Ty potvory skáčou odevšad, včetně stropu, mezi jehož mřížovím na nás slintavě civí ďábelsky šklebící se tlamy zvrácených jeptišek. Neodolatelná chuť horké panenské krve dráždí kočičí žaludky a tak se na nás houfně vrhají. Klášter víry svaté je předstupeň smrti člověčího rozumu a bude co nevidět i poslední předkomorou fyzické smrti pro nás, dívky, z posledního zbytečku svých rychle ubývajících sil  vzdorujících přesile sápajících se hrůz.Ve chvíli, kdy dohořívá poslední plamínek živený látkou mých na cáry natrhaných a postupně spalovaných šatů, a my tu stojíme téměř nahé, jako svíce zářící bělostí do tmy a přilákávající svou nevinností dravé šelmy, vydány napospas divokým kočkám, duní chodbou neodbytné rány klepadla.

    „Vytáhněte je!“ „Proč? Ještě pár chvil a bude po všem.“ „Neslyšíš?“ „Přicházejí pozdě.“ „Je to rozkaz! Nechci mít pro pár holek potíže!“ Abatyše přikazuje: „Trochu je upravte a přiveďte do parlatoria. Hrabě a textilní baron čekají. „A mají propouštěcí listy podepsané jeho eminencí, které nedají z ruky. Pro Havranici Ditu, Lucii, Evu, Markétu, Vendulu a Ágnes!

    Je jaro. Mezi pukajícími pupeny na stromech si ptáci stavějí hnízda. Dávno již rozkvetly magnólie a u potoků odkvétají poslední koberce bílých sněženek a bledulí. A my utíkáme z vězení víry, z něhož se vracejí zpět do života jen nemnozí. Kočár s hraběcím erbem nás odváží pryč. Vyšší dívčí škola nás očekává. Sice se na chvíli dostáváme z deště pod okap, ale hrabě si nedovolí nás zavléct svým feudálním právem první noci do své ložnice na zámku. Netuší, která z nás je zemanské, a které jen sedlácké poddanské krve, a nechce riskovat.

    V barokním sále hraběcího sídla, pod obrovskými lustry z foukaného skla proslulých skláren na ostrově Murano, začíná letního večera velký ples. Jsme pozvána všechna děvčata z vyšší dívčí školy. Já a mých pět přítelkyň jsme se oblékly do vlastnoručně šitých, zářivě purpurových šatů s chrpově modrou podšívkou. Hluboká sytě jasná modř lemovaná širokým meandrem, co po stranách odvážných rozparků sukní a zpod vrchního korzetku přesahuje přes purpur, krásně ladí s téměř stejnými barvami lustrů nad námi. Střih našich renesančních šatů se  vzory z antických váz vyjadřuje naše malé vítězství rozumu nad vírou. Ve škole se nám líbí, učí nás poznávat a využívat přírodu i dál rozvíjet a zdokonalovat techniku pro tvořivý život. Všichni nás považují, díky shodným barvám a materiálu šatů, přinejmenším za sestřenice.

    Přichází ke mně spolužák z pěveckého sboru. Má překrásný, dopředu vyklenutý hrudník a pevné pozadí s rovnýma hbitýma nohama. Jeho rty jsou přesně takové, jaké mě pokaždé líbají v mých horkých a vlhkých snách prožívaných nejen na půdě špýcharu. A ty chrpové oči, po kterých jsem vždy tak toužívala… Mé dlaně zapadají do jeho. Já, Havranka Dita, vzdorující vůlí svého rozumu, vytrvale a srdnatě po celou právě přestálou klášterní zimu nástrahám, se pojednou nechávám zcela bez odporu vést krok za krokem, tanec za tancem tam, odkud nebývá návratu. Stojím na prahu ženství, a líbám se na venkovním schodišti pod nebeskou bání posetou mihotavými body hvězd, s mladým mužem, který mě objímá ve své náruči. Nad našimi hlavami prolétají netopýři, kteří tu a tam uloví velkého lišaje. Mezi probouzenou vášní, skrz stále se prohlubující polibky, něžně divokým mazlením poznávám mužské tělo i jeho vůlí nezvladatelné reakce na těsnou ženskou blízkost. On i já jsme navzájem zmámeni vůní toho druhého. Střídavě se kousavě líbáme jazyky od úst přes krk až na prsa. Jeho ruce mě objímají kolem pasu, a nebýt uvězněni v šatech, již dávno by se naše těla spojila na pár dlouhých okamihů v jedno jediné. Pod kouzlem plesu se rozpukává nejedno dívčí poupátko v ohnivý květ sytě rudých odstínů, jak vlhké prokrvené rty po vášnivém líbání. Vzrušuji se o jeho nohu, odvážně proniklou rozparkem sukně mezi má stehna. Drží mě za zadeček a tiskne k žíhanému mramoru schodiště. Prostřihem z boku dekoltu se dostává k mým ňadrům, a zatímco levé tiskne a svírá jeho překrásná ruka, pravé mi líže skrze jeho smyslné plné rty hřející a hladící touhou. Po předlouhé chvíli stupňujících se rozkoší můj miláček střídá stranu a mé druhé ňadro poznává horké a vlhké dráždící polibky, zatímco moje první odpočívá v objetí jeho dlaně. Je to moc krásné, a chci aby to nikdy nepřestalo.

    Kantorka Havranka, předzpěvačka školního sboru vyšší dívčí školy, celá rozzářená právě poznavšími zážitky dlouhé předehry milování, zpívá sólo. Do jejího krásného jasného hlasu, měkkého a zároveň pevného, podobného příboji i zvonům, letícího a přecházejícího po všech tóninách, se vplétá probuzená rozkoš, stále živená a rozněcovaná vůní jejího miláčka, ulpělou všude po jejím těle i pažích. Když dozpívá, všichni přítomní zapomínají v úžasu tleskat, zcela uchváceni chytlavostí tak čistého hlasu. 

    Končí náš školní rok a my se již nevracíme do školy, nýbrž přímo z plesu nás odváží kočár letní nocí na venkov. Čtyřspřeží se žene střídavě klusem a střídavě cvalem letní nocí, a v kuželech silného světla dvou lamp svítících přes hřívy koní se míhají můry. Prázdniny prožíváme pospolu na Křepenické tvrzi, která po dlouhém tichu ožívá dívčím hlaholem a rozpustilým smíchem bezstarostného dospívání. Večer na pahorku před tvrzí zapalujeme oheň a opékáme špekáčky. Občas kluci z nedaleké vesnice přitáhnou na rožnění nakládaného berana a to se pak táborák protahuje až do rána.

    Za severní stranou tvrze se rozprostírá celý háj morušovníků. Sbíráváme tam velmi chutné padající moruše i zámotky bourců. Slunce se kloní k západu, a my opouštíme plné košíky nasbíraných hedvábných kokonů, i bledě červených plodů podobných malinám. Svlékáme své venkovské šaty a skáčeme jedna po druhé z hráze do rybníka. Na druhém břehu kluci z hřebčína právě plaví koně. Žíznivá a vedrem rozpálená zvířata se rochní ve vodě, blahem pofrkávají a hrabou kopyty. Plaveme proti sobě, dívky od tvrze vstříc klukům z hřebčína, a setkáváme se uprostřed na hloubce. Rozpustile dovádíme, jako když jsme bývali děti. Po chvíli se dospívající hoši počínají k nám dívkám chovat divočeji, a příliš nápadně často se chtivě a zkoumavě dotýkají našich dívčích půvabů. Zprvu nevinná hra přestává být hrou. Shlukujeme se a snažíme se před kluky utéct. Prchající dívky je však vzrušují snad ještě víc. Dva kluci na koních obstupují Evičku hlídající naše šaty. Stydíme se nahé vyběhnout z vody, ale také nechceme zůstat v rybníce do večera. Utíkáme abychom nebyly polapeny, ale v hloubi svého nitra si přejeme být chyceny. Navzájem si prohlížíme svá těla, lišící se rok od roku víc a víc, jak oni dospívají v muže a my děvčata v ženy. Jeden z kluků mě drží zezadu za ňadra, druhý se potápí a chytá za nohy. Snažím se vysmeknout, ale moc se mi to nedaří. Neříkám, že by mi byly doteky nějak obzvlášť nepříjemné. Spíše je to strach z nepoznaného a obava z následků chvilkového podlehnutí pocitům.

    Markéta několika ráznými tempy plave přímo mezi plavené koně. Zezadu strhává jednoho z jezdců. Kluk nečekal takovou srdnatost od vysoké plavovlásky, a tak bez odporu letí dolů ze hřbetu. Markéta se zmocňuje otěží velkého hřebce, a silou svých předlouhých nohou těsně objímá jeho obrovský hrudník. Podrobuje si ryzáka svým pobídkám, a roztáčí ho kolem dokola, a v mžiku rozhání ze všech stran na ní dotírající kluky. Ve sprškách vody stříkající od kopyt vycválává s hřebcem na břeh. Kluci stojí jako zkoprnělí a zírají s otevřenými ústy na vysokou nahou dívku mistrně zvládající jednoho z nejbujnějších plemeníků z místního hřebčína. „Seskoč! Shodí tě!“ Volá za Markétou jeho jezdec, sbíraje se z vody. Plavovláska držíc se jednou rukou otěží i hřívy se sklání přes plec k jeho předním nohám, a ve cvalu sbírá opodál odložené klučičí šaty. Přiklusajíc ke dvěma jezdcům u Evy je vyměňuje za naše. Přitom si rukou kryje před zraky kluků svá krásná ňadra. Haleká vítězně a rozpustile, oblékajíc si kostkovanou flanelovou košili jednoho z kluků: „Pro tohohle krasavce co mám pod sebou si přijďte před tvrz! Dřív vám ho nevrátím.“ Statečná a odvážná Markétka! Já s Luckou se na rozdíl od Markéty koní bojíme a tak se držíme zpátky, dál od kopyt. Jsme tak vydány, stejně jako Ágnes s Vendulou, napospas houfci mezi sebou navzájem soupeřících dotírajících kluků. Markéta nám přijíždí naproti s našimi šaty. „Holky, vyskočte a pojďte se rychle obléct, než vás ti nadrženci uženou!“  Jeden z jezdců, snaže se odříznout v ostré zatáčce naší zachránkyni, padá pod kopyta svého koně brodícího se vodou. Kůň se leká, sráží s jiným co vybíhá bez jezdce z vody a oba vbíhají mezi nás. V nastanuvším zmatku jsou koně i lidi jeden chumel. Kluci nás nechávají být a chytají své příliš rozdováděné klisny a hřebce. Ve víru kopyt stržen v hlubinu zůstává jeden z kluků. Mizí pod hrabajícími kopyty plavajících plavených koní.

    Rozkoplé koleno a ostrou podkovou po délce natržené stehno je dost vysokou cenou za pár vybojovaných a vynucených doteků dívčího těla. Vytahujeme ho zpola bezvládného z vody a oblékáme se. Vendulka s Ágnes kluka podpírají, každá za jedno rameno, já klečím před ním a pokouším se jej ošetřit. Kluk zatíná bolestí zuby, a zároveň je stále vzrušován holčičí blízkostí. Jak přichází k sobě, je v rozpacích, jestli se má v přesile děvčat stydět, nebo být naopak pyšný na své nahé, vcelku dobře rostlé tělo. „Teď už si ho držet nemusíš, my tě nekousneme!“ Odtahuju mu ruku z jeho vzpínající se mužské krásy. Vytrhává se nám a snaží  se utéct. Po několika vratkých krocích padá za přidušeného výkřiku zkroucen bolestí do trávy. Stahujeme mu ránu na stehně, aby nekrvácela. Naražené koleno rychle otéká. Kluci přicházejí pro svého zraněného druha. Štěstí, že naše zprvu nevinné dovádění nedopadlo hůř. Rozcházíme se. Dívky k tvrzi, kluci k hřebčínu.

    Sléváme ranní mléko s večerním. Pod kotli udržujeme za míchání mírný oheň. Přisypávám syřidlo z rozemletých telecích žaludků. Odléváme syrovátku a rotujícími sýrařskými harfami hnanými vodním kolem necháme krájet vysráženou tuhnoucí hmotu.  Zrno pěchujeme do plachetek a lisujeme kola sýra, necháváme několik dní odkapávat. Namočeny v solance získávají sýry kůru, zatímco již hotové bochníky, potažené voskovou slupkou, budou zrát do zimy v sýrovém sklepě.

        Havranka Dita, držící se jako netopýřice hlavou dolů na doškách střechy hřebčína, ani nedutá, jen upřeně pozoruje scénu odehrávající se dole pod ní. Zvědavost přímo čiší z jejích černých očí. Copak to jen ti kluci dělají? Tady za zdí, kam nikdo nechodí. Tuším, co asi, a místo, abych se neslyšně vytratila přes hřeben střechy pryč, jak by každá slušně vychovaná dívka jistě na mém místě udělala, naopak zůstávám a nestydatě zírám na scénu spějící zrychlujícím se tempem k svým vrcholům. Z do půl těla vysvlečených mladých, ještě napůl klukovských štíhlých těl, voní práce, koně a seno smíšené z mužským pachem, tolik dráždícím mé chřípí. Slunce svítí z bezmračného nebe, a ze dvora hřebčína sem doléhá tlumené řehtání koní žvýkajících seno. Najednou mezi obvyklé, mě důvěrně známé vůně léta prýští dlouhými tepavými výstřiky nová, pronikavě syrová, jakou vonívají v květnu lepkavé svíčky květenství vstavačů vzpřímivších se do výše z cibulek ukrytých v lučních travinách. Vzpomínám si, že přesně takovou vůní vonívají klisny odváděné od připouštění. Na balících slámy se rozstřikují bílé perličky a stékají po stéblech. Čekám, až se všichni kluci vrátí zpět do stínu maštale, a dávám zvědavým dívkám vykukujícím z vikýře znamení. Spouštíme se ze střechy a propátráváme místo, kam dopadla vystříkaná bílá tekutina. „To je zvláštní… Co holky?“ V podřepu jí sbírám do dlaní, a zvedám se ukázat svůj nález ostatním. „Táhne se to a lepí.. Fuj, dej to pryč Dito!“ Ještě chvíli se zkoumavě kochám lepícím se živoucím životodárným mlékem. Pak stydlivě otírám ruce o trávu a dobíhám své přítelky.

    Dráhy našich životů, tak pevně v nebezpečí navzájem do sebe zkované v jednu jedinou, se rozcházejí a zase sbíhají. Tu na delší, tu na kratší čas. Znovu se vracíme ke svým dívčím láskám, co září jak létavice na srpnovém večerním nebi. Den se střídá s nocí a stíny pomalu prodlužují. Tvrz jednoho dne osiří, a já Havranka tu zůstanu zas sama se svými havrany.

   Poněkud strohé severní průčelí, uprostřed přerušené válcem točitého schodiště napůl vystupujícím z delší strany budovy, se pne nad vodním příkopem kol dokola svírajícího tvrz. Ve výšce nad arkýři je pouze několik větších oken třetího podstřešního patra. Z jednoho z nich se dívám dolů. Lucie ani její milenec, ze kterým se líbá pod nejbližším vzrostlým morušovníkem mne nemohou vidět ve stínu kamenného okenního rámu. V dáli ruku v ruce kráčí dvě dvojice zabrané do sebe okouzleny letními vzplanutími lásky.

    Přijíždí můj miláček ze sboru. Utíkám mu vstříc naproti. Setkáváme se na nádvoří před mlýnicí. Je nedočkavý. Vkrádám se do komory, kde se koupe, a zezadu hladím mořskou houbou jeho pružné tělo. Líbáme se jako před půldruhým měsícem na plese. Jeho vzpínající se nedočkavost útočí na můj slábnoucí odpor máčený třpytivými kapkami rosy v poupátku rozevírajícího se do očekávajícího květu. „Pojď, ukážu ti své nové šaty!“ Táhnu jej za sebou komnatami. Bosky to klouže na voskovaných parketách. Svlékám se, abych si před svým miláčkem oblékla krásné purpurové šaty s rozparkem jdoucím z pravého boku pod břichem k levému kotníku. „Podívej na ten krásný hedvábný pás s vytkávanými proplétanými kalichy květů lilií…“ Vykasávám sukni, ale on se dívá úplně někam jinam, mimo předváděný pás lemující šaty, i třpytivý z řetízků pospojovaný široký opasek s velkou zlatem a rubíny vykládanou okrouhlou sponou, na který jsem tak pyšná. „Jsou překrásné viď?“ „Ty mě vůbec neposloucháš miláčku…“  Šaty už nestíhám doobléknout. Stojíme v zrcadlové síni a díváme se na své do nekonečna zmnožované obrazy v zrcadlech, jakoby měly zrcadla znásobit právě prožívané rozkoše. Líbáme se navzájem, na šíjích, na hrudi, na břiše, ve slabinách. V odrazech zrcadel pozoruji mladou dívku, rozechvěnou neskrývanou lačností a toužící se stát ženou, schoulenou v objetí mladého muže zahrnující jí všemožnými něžnostmi. Ta dívka hledí neobvykle rozšířenými zornicemi svých velkých černých očí přímo v mé nitro. V mé tlukoucí srdce přetékající něžnou a citlivou láskou. Klesáme na podlahu a já cítím, že se to blíží. Odtrhávajíc pohled od k prvnímu hlubokému milování rychle spějící dvojice, kterou vidím všude okolo sebe v zrcadlech,  pojednou jasně vidím v patře nad námi skrze strop Koraktor ukrytý ve skrýši za trámem krovu. Z vazby knihy Koraktoru trčí varující havraní pařát.

    Bolestivé píchnutí v brance mě vytrhává z vzrušivého opojení. Mimoděk sebou škubám snažíc se sevřít stehna k sobě. Můj miláček znehybní. Hledíme si navzájem do očí: „Vyber si,“ Přerývavě říkám, hlas rozechvěný vzrušením: „buďto teď prorazíš skrz mou nevinnost, a už mě nikdy nespatříš, nebo budeš rozumný a možná mě pak získáš napořád, a ta moje nevinnost, po které tolik toužíš, ti stejně neunikne…“ První výstřik skrápí mé líčko. Druhý ňadra a třetí až pátý bříško. Běloučké mléko, tekoucí proudem z tuhé tepající dlouhé krásy troucí se celou svou délkou v údolí mého Venušina pahorku o naběhlý poštěváček, mi stéká s břicha po bocích. V pupíku mi zůstává velké živé jezírko. Zvláštní pocit z něj prosakuje skrz mou pokožku a rozlévá se do každého kousku mého vzrušeného zachvívajícího se těla. Miláček se skládá vedle mě. Rozšířeným chřípím vdechujeme oba zrychleným dechem vůni milování naplňující ovzduší zrcadlové komnaty syrovou vášní.

    Vidím do jeho snů, jak jsem se už dávno naučila z Koraktoru. V příštím týdnu ho načapám, jak se miluje s jinou dívkou ze sboru.

příští a závěrečná kapitola:
V. Učitelův jinoch