z povídky PATERO PERUTÍ Z HAVRANČINA KŘÍDLA
kapitola třetí

III. Ohnivý potok

Havrančin havran se ujímá slova:

    Mlýnské složení stoupy jelo na plné obrátky šest dní a nocí. Dita se jej neodvažovala zastavit. Havrani přilétají před soumrakem. Za krákání krouží nad dvorem. Havranka se sekerou v ruce vleče ke špalku škopek plný oškubaných, kočkami zadávených a potrhaných pávů. „Krá krá! Havrani, dnes večer si nacpeme volata k prasknutí!“ volá hejno a snáší se za pleskotu perutí křídel na nádvoří tvrze. „Krá krá, bude hostina!“ Znovu padá sníh a bílé vločky poplašeně víří ve vzduchu mezi černočernými křídly. Klapot ostří a chrupot sekaného masa je přerušován třením sekery o špalek, když Dita shrabuje nasekaný kus paví hlavy, pařátů a hrudního koše ze špalku, aby mohla havranům naporcovat další. Množství pávů, které kočky podávily, vystačí ještě na další týden. Křídlo mě už tolik nebolí, a kosti v něm začínají pomalu srůstat. Mám peří celé prosáklé kostivalovou tinkturou a dvakrát denně musím polykat vyjma teplého hovězího vývaru ještě navíc i drcené skořápky rozmíchané v mléce.

    Sedmého dne za úsvitu se horní mlýnský kámen vysmekl z prasklého ložiska a prolétl dveřmi až na nádvoří. V letu odrazil kus ostění a roztříštil se na několik kusů. Odlehčená řemenice vylétla prudce do otáček, zatímco zbytek stoupy se hroutil dovnitř. Kovové střepiny z pahýlů kyselinami prožraných rotujících nožů se zasekaly porůznu do stěn. Dívky se obě naráz probudily. „Co to bylo?“ Vykvikla Lucie. Dita bleskurychle vyskočila z podušek a nahýbala se polonahá přes kamennou předpršeň arkýře. „Jsme zdá se domlely.. Půjdu se podívat.“ „Dávej na sebe prosím pozor…“ Dita se ohlíží na Lucku a sbíhá po točitých schodech dolů do sálu, navléká okované škorně a vychází na nádvoří. „Vida, aspoň nemusím otvírat dveře.“ Pronáší když se protahuje otvorem, který prorazil mlýnský kámen. Zevnitř mlýnice průvan již dávno vyvál všechen prach a výpary. Na rotující řemenici pleskají o sebe uvolněné hovězí řemeny. Havranka se vyhýbá zčernalým namokvaným skvrnám zažraným hluboko v podlaze. Na ochoze točíc šroubovým kolem zavírá stavidlo. Lopatkové kolo naposledy zasténá v ložiskách. Tvrzí se pojednou rozhostí až nepřirozené ticho. 

    Napadlo tolik sněhu, že třešňovkou vzhůru k tvrzi neprojede ani čtyřspřežení. Dívky si však vystačí zdá se samy. Nahoře ve druhém patře budovy pod vysokými kazetovými stropy vyřezávanými z akátového dřeva, rozkládají po perských kobercích vzácné látky, a křídou na ně obkreslují střihy. Den po dni, týden za týdnem se víc a víc přesněji rýsují na kostrách překrásné šaty. Nejprve podšívky, na nich nosné korpusy, rukávce, dekolty a sukně. Poté děvčata jako pavoučice opřádají svrchní vrstvy tkanivem do něhož vevazují pečlivě poskládané a předvázané snopečky pavích per. Pírko po pírku. Od droboučkých sotva několik milimetrů velkých duhových peříček po střední krajové perutě. Vlečky a límce ponesou ty největší a nejkrásnější nadocasní pera. „Pověz havránku, sluší mi?“ Dita se přede mnou naparuje jako pyšný páv. Okolo krku si zezadu zkouší vějířovitý límec převyšující jí nejméně o dvě hlavy. „Jako pávice, jako pyšný páv!“ Skřehotám. „Jen dávej pozor na kočičí drápy Havranko!“

    „Huš na tyč!“ Jako každé pondělí, se i dnes my všichni Havrančini havrani shromažďujeme ve třetím patře tvrze. Nejvyšší patro není rozděleno, a tak prostorný sál protíná toliko několik komínů. Padesát pět havranů, rozdělených do pěti tříd, se rozsazuje na svá vyhrazená místa po trámech vazby krovu a čeká, až Havranka Dita na čtecím pultíku rozevře velkou a těžkou knihu v kované vazbě a začne předčítat z Koraktoru. Její přítelka o patro níž dál skládá paví peříčka na šaty poseté živými šimrajícími nadýchanými drahokamy. Lucie raději nechce nic vědět, o tom, co se všechno odehrává pod těžkým trámovím krovu budovy tvrze. Zrovna vprostřed čtení, šerem plískanice probleskávají plameny pochodní a z dálky se nese halekání. Havran sedící na kamenném rámu jižního okna se spouští přes nádvoří a střechu špýcharu dolů a letí vypátrat původ těch sílících hlasů.

    Havranka pokračuje dál v předčítání, když tu se vrací Havraní křídlo a skřehotá o překot: „Krá! Táhnou k naší tvrzi, jdou sem!“ Havranka pozvedne hlavu od svící spoře osvětlených zašlých pergamenových stránek a ptá se chvatně: „Kolik?“ „Všichni, celá vesnice… Už jsou u třešňovky. Vede je Křtínský probošt.“ „Vzhůru havránci, vpřed k obraně našich životů!“ Havranka Dita, naše vůdkyně, zaklapává Koraktor, zapíná zlaté přezky na vazbě a ukládá jej do kožené schrány. Tu schovává do připravené skrýše za trám pozednice. V lustru sestaveného z lidských kostí a lebek svižně zháší hořící svíce. Jako jedna z nás, letí v černých hedvábných šatech s rukávy střihu havraních křídel, dolů po schodech. „Lucko, rychle, jsou tu!“ „Kdo?“ Místo odpovědi se nádvořím od špýcharu rozléhá dutá rána beranidla. A po ní další a další. „Krá, krá, pospěšte, pokoušejí se vyrazit vrata!“

    Dita otvírá jednu z vyřezávaných barokních skříní z ořechové kořenovice a vyndává z ní velkorážnou terčovnici. Se slovy: „Střílet umíš docela obstojně, tak se snaž, nebo nás rozsápou zaživa!“ vtiskává své přítelce dvojrannou o něco lehčí pušku. Každá z dívek si přehazuje pás se střelivem a párem dlouhých jezdeckých pistolí zasunutých v holstrách z teletiny přes rameno. Obtíženy zbraněmi těžce klopýtají přes čeledník a špýchar. Z jihozápadní rohové věžice tvrze je vidět jak na bránu, tak směrem k lopatkovému kolu a ústí klenuté stoky horního náhonu. „Ta proradná Kristova šelma zverbovala celou vesnici.“ Zasykne Dita. „Se rojí jako vosy!“ Pacholci se moří s beranidlem, zatímco statkáři postávají vychytrale opodál. Navzájem se povzbuzují výkřiky. „Tak vylezte vy děvky!“ Řvou pologramotní synáčci sedláků jeden přes druhého. „Jen se ukažte! Narazíme si vás za živa na kůly!“ Vlna smíchu nad dvojsmyslnou, sadistickou a oplzlou narážkou natřásá duchovenstvem. Přítomný klér, vyžraný jak stádo sviní tučnými desátky vydřených feudálním řádem z věčně hladovějících poddaných, vede a štve dav prostoduchých rolníků proti tvrzi, chránící ve svých zdech dvě panensky čisté dívky, odmítající se toliko sklonit pod jho víry a odevzdat jí v plen svůj rozum. Celý špýchar se co chvíli zachvěje v základech dutými ranami. „Vrata jsou okovaná a něco vydrží. Slyšíš jak hlava beranidla jim co chvíli sklouzává do stran po kalených ostrých hřebech a ruší pacholkům rytmus?“ Dita chlácholí poděšenou Lucku. „Proč, proč nás tolik nenávidí?!“ Ptá se naivně dívka. „Protože vlastníme, a co víc, my čteme knihy!“ Havranka sype do hlavně terčovnice střelný prach, „Ti kdo čtou církví svatou neopravované a nepřepsané knihy a zkoumají toliko svým rozumem oproštěným od cenzora víry přírodu, zpravidla užívají v poznávání zákonitostí a podstaty světa svůj rozum, logiku…“ Pak filcovou ucpávku a na ní zatlouká plnou hrst sekaného olova a ocelových špon ze soustruhu ostrých jako břitva. „A rozum, rozum je milá Lucie největším nepřítelem, potíratelem a vyvratitelem jakékoliv víry v cokoliv.“ Dita nakročuje střevícem na zárubeň střílny. „Smrt člověka nastává tehdy, když pozbývá nějakou příčinou zvídavého rozumu a odevzdává se v poraženecké pokoře tupé nerozumné víře.“ Pažba terčovnice, tisknuta útlými dívčími pažemi naší Havranky, se přestává chvět. „Pak už je z něj něco jako Nemrtvý.“ Hlaveň ve střílně hledá cíl. „Nosferatu…“ Zašeptá Lucie svými pootevřenými rty. „Ano, věřící se chovají často jako upíři. Hnáni touhou infikovat tou hroznou nemocí slepé víry strhávají tu lstí, tu násilím další a další oběti do svého rozrůstajícího se stáda. Mnohdy ještě nevinné a bezbranné děti, u nichž se nemohl přes jejich krátký věk doposud rozum plně rozvinout.“ Velký zlatý kříž posázený třpytivými drahokamy, co třímá v ruce sám Křtínský probošt je v šerosvitu loučí výtečným terčem na první ránu. Dita vydechujíc tiskne spoušť.

    Zášleh na pár okamžiků oslepí obě dívky. „Auvajs! Tfuj, ta kope.“ Přidušeně vykřikne Dita a již stojí u střílny. Lucka si všímá, jak je ve tváři kropenatá od spáleného střelného prachu. Kostnatá pazoura pokorného služebníky Víry Svaté, která po dlouhá léta křtila, žehnala i prznila (a nejen novice v semináři) se rozprskává v zakrvavené kousky, co chrupou pod dřeváky selského sprostého davu. Vysvěcený kříž, stále sevřený několika žilnatými prsty s přerostlými žlutými nehty, letí obloukem vzduchem a dopadá opodál do bahna. Ryčivý řev zasaženého samozvaného inkvizitora zaniká v hulákání jím poštvaného davu: „Vypalte to hnízdo bezbožnosti!“ Tři, čtyři z nejodvážnějších sedláků házejí louče na střechu tvrze. Ty však sklouzávají po naprosto nehořlavých bobrovkách a padají na tenký led vodního příkopu. „Jo tak, upalovat nevěřící osamělé vlčice se křesťanům zachtělo?!“ Dita se z hnusem odvrací od křičícího davu věřících, lačných chlemtat kacířskou panenskou krev. „Pozor Havranko! Oni mají taky pušky! A všechny je nezvládnete samy dvě..“ Desítky rozběsněných kristových poddaných touží vyvléct dívky na mučidla, žhavými kleštěmi jim vytrhávat kousek po kousku jejich prostořeké bezbožné jazyky a kochat se vítězoslavnými pohledy na vírou skrze světskou moc znásilněná a pokořená, zmučená těla dívek, vržená po nekonečném utrpení do plamenů. Když víra nemůže zahubit v lidstvu rozum, alespoň skrze své služebníky oddělí od stáda a usmrtí každého z jeho nositelů. Spálí je na hranici i se všemi plody svobodného a nepokořitelného rozumu, stojícího pouze a jen na logice, stavu a povaze vesmíru.

Odtud vypráví opět Havranka Dita:

    Naše postavení opravdu nevypadá dobře. Proti takové přesile se dlouho neudržíme. „Pojď Lucí,“ táhnu bezvládnou přítelku dolů do sklepa. V jejích vytřeštěných očích se již odrážejí vše stravující plameny hranice, už už chtivě olizující naše živá těla. „No tak, Lucko, pomoz mi tady s tím demižonem!“ Živočišný strach před všemožnými hrůzami katolické mučírny Svaté Inkvizice vlévá nadlidskou sílu do našich obvykle mnohem slabších dívčích paží, když vlečeme, schod po schodu, velký skleněný balon ze sklepení nahoru po příkrém schodišti k bráně. „Co chceš dělat?“ Lucka rozžehává v temném klenutém průjezdu lampu, zrovna když se chystám povalit koš s balonem plným čiré bezbarvé prchavé tekutiny.  „Pozor s tím ohněm!“ Dlaní zadusím plamínek. „Snad nás obě nechceš upálit jako čarodějnice?!“ Ranou sekery v rozmachu urážím hrdlo. „A teď rychle pryč!“ Táhnu v běhu klopýtající Lucii za sebou. Vrata se dál otřásají pod monotónními ranami beranidla. Z roztříštěného balonu se řine proud omamně vonícího diethyletheru. Jako potok protéká škvírou pod křídly vrat. Pacholci v něm čvachtají po kotníky. Ještě jsme nedoběhly ani do půli dvora, když tu jeden ze statkářů pohánějící čeládku hodil louč na špýchar. Ta se odrazila a pomalu padala dolů. Sotva byla vzdálena tak na píď od země, přeskočil z ní jeden jediný, téměř neznatelný modravý plamínek na rozlévající se stolitrové jezero éteru.

    „Vhauf, Baf!“ Ohnivá řeka v mžiku pohlcuje všechny, kteří se dobývají do naší tvrze a nachomítají se poblíž brány. Koule jasně žlutých plamenů pomalu stoupá vzhůru k nebi a mění se v šedý dohasínající popelavě šedý hřib. Z ustávajícího hukotu a zvířeného popela neskutečně nelidsky řvou hořící lidské pochodně se spálenými plícemi, co se rozbíhají křížem krážem do všech stran, podobny splašenému stádu zešílevších zvířat. Hrůzná scéna jako vystřižená z Apokalypsy se okolostojícím vrývá navždy do paměti.

    Horká vlna, co vylétá z náhle jasným světlem prosvíceného průjezdu, nás obě sráží na dláždění nádvoří. O chvíli později stojíme opět v nárožní okrouhlé věžici a díváme se, samy nezpozorovány, jak se řádsky pocuchaná a popálená lůza i klér vytrácí podobny zpráskaným prašivým psům, přes pole zpátky do svých doupat, táhnouce za sebou na žebřiňácích své ještě doutnající umírající i mrtvé souvěrce. Nářky spáleného lidského masa mne nechávají dočista chladnou. „Aspoň teď poznali na vlastní kůži, jaké je to být za živa upalován.“ Luciino srdce je z prožitků posledních dnů zcela podrásáno. „Pojď Dito, utečeme odtud…“ „A proč? Proč bychom měly utíkat? Bránily jsme jen své holé životy, svůj domov..“ „Nikdy nás nenechají v klidu. A nakonec nás přece jen uštvou.“ Rameno mě bolí, jako by mi do něho kopl kůň. Nemám již sil u sebe držet svou přítelku. Vím, že ta chvíle, kdy se naše cesty rozejdou, se neúprosně blíží.

    Když nám bylo patnáct let, vytrhla jsem Lucii ze spárů církve. Ve škole při odpolední hodině náboženství si vynikající žákyně ihned povšimnul náhončí katolické církve, co prováděl pod rouškou slibu vytříbeného vzdělání lov nevinných a učenlivých panenských duší s výtečným prospěchem. Nic netušící naivní dívenka byla následujícího dne za tichého souhlasu rodičů odvedena do přísné klášterní školy. Toho sychravého rána jsem na Lucii čekala marně. Nepřišla. Ve škole jsem sama usedla do naší společné lavice. Já se pravidelně ulévala z nenáviděné věrouky a pomáhávala na střídačku našemu oblíbenému fyzikáři a přírodopisáři v jejich kabinetech, a tak jsem se o Lucčině přemístění doslechla teprve až byla dávno pryč. Hned jsem utíkala za ní, div si neuhnala zápal plic. Po předlouhém bušení klepadlem na černou bránu Vyšněbrodského kláštera, jsem byla chladně a úsečně odbyta svraštělou a skřehotavou jeptiškou, příjemnou jak polednice, a odehnána jako osamělá vlčice od stáda ovcí. Marně jsem se dožadovala, alespoň na pár okamžiků, spatřit svou přítelku.

   Teprve až po dlouhých dvou měsících, stojíc ukryta ve stínu postranní lodi chrámu, jsem  Lucii odchytla přes kovanou železnou mříž oddělující chór od lodi, když procházela kolem v hloučku svých nových spolužaček. Už při prvních slovech jsem měla neodbytný pocit, že dívkám v klášterní škole vysávají mozek z hlavy. Lucie byla jako vyměněná. „To jsem přeci Já!“ Třesu s bezvládnou přítelkou, která nic neříká,  jen nepřítomně zírá kamsi skrz mě. „Já, tvoje Dita, copak mě nepoznáváš?!“ Studený kov mříže, jenž nás teď odděluje, mi zanechává tmavé šrámy na předloktí. „Poznávám. No a?“ Lucčin hlas zní chladně a neosobně. „Co ti to Lucko ty fúrie udělaly?!“ „Co by mě kdo měl co dělat? Připadáš mi divná Dito.“ „LUCIE,“ hlas se mi láme v zoufalém výkřiku, a proto dál jen tiše šeptám se staženým hrdlem, zalykajícím se návalem slz marnosti: „prober se z té zlé klášterní můry… Přikazuji ti všemi silami: buď prosím zas jako dřív!“  Nic. Vůbec nic. Jen ukřižovanec z oltáře nad námi se vítězoslavně dál šklebí nad další svou obětí, infikovanou jím lidstvu zjevenou, pro rozum a život tak smrtelně zhoubnou vírou. Pod klenbou kostela, v ovzduší prosyceném ubíjejícími modlitbami v pokoře škemrajících živých mrtvol, stojím tu vůči drtivé přesile bez jediného spojence a zcela bezmocná. Jak může mladičká, teprve patnáctiletá Havranka, nejen sama  samotná vzdorovat, ale i navíc zachránit aspoň jednu jedinou dívku, před zprzněním jejího Já? Všímám si, ztrácejíc svou přítelku odváděnou sborem stejně vírou znásilněných dívek, že v Luciiných, kdysi tak živě zelených očích, se na pár niterných okamžiků znovu rozhoří plamínky života.

    Abatyše si nechává ihned mou přítelku předvolat: „Co to bylo za dívku Lucie?“ Ostřížímu zraku jejích všudypřítomných udavaček jsem nemohla uniknout. „Jakou dívku?“ Klopí Lucka oči. „Ta, se kterou jsi právě hovořila!“ Přísný hlas abatyše zní, jako když ostří jedem napuštěné dýky drhne o sklo: „A s pravdou ven! Víš, že nesnáším vytáčky!“ Lucka neví kudy kam a tak nejistě trne na místě, jako přimražená k podlaze. „Všechno už jsem vám řekla, matko představená..“

    „Nevidíš mě!“ Kráknu přidušeně přímo mezi oči jeptišky střežící vchod do klausury. Ejhle, funguje to! Prolétne mi radostně hlavou, když vidím, že učení se z Koraktoru se přeci jen občas hodí. Rychlými a ráznými kroky přicházím obloukem zezadu k Abatyši dál vyslýchající mou nalomenou přítelku. Okolostojící novicky ani nedýchají nad mou troufalostí. Jen dvě či tři nejstarší a nejotrslejší, tiše závidí moje třešňově červené šaty, se špičatými nárameníky a plným dekoltem, co po stranách prostřižen odhaluje můj hrudník na bocích v místech, kde mi rostou ňadra, jakožto i nahé slabiny a boky břicha. Odhazujíc ze své tváře na stranu stočený pramen havraních kadeří, zabodávám pohled svých černých očí, cvičených desítkami hodin prozíraných do zrcadla, do proradných mrtvolně těkavých oček církevní důstojnice. Můj pevný a přidrzle posměšně vyzývavý hlas protíná okolní nepřátelské prostředí jako skleněná benátská dýka: „Máte na mysli Havranku Ditu z Křepenické tvrze?!“ Při těch slovech sotva znatelným posunkem proti uřknutí napřahuji svou ruku. Neviditelný blesk se vbodne přímo až po jílec vprostřed nitro abatyše. „Jo tu? Tak to jsem já!“ Čepel z ostrého skla jí zalamuji hluboko v ráně. Jen se svíjej potvoro! Čím víc se budeš kroutit bolestí a vzteky, tím víc v sobě sama rozlámeš skleněný břit mé dýky v ostré tříštivé jehly, co ti budou řezat vnitřnosti a přetínat žíly a tepny při tvém každém dalším pohybu, až do chvíle, kdy zdechneš! Máš to marný, Lucku jen tak snadno nedostaneš!

    Abatyše je zkušená a prohnaná stará kocouřice. Stojí za ní všechny mocné síly církve svaté. Riskovala bych svůj život, kdybych zůstala jen o vteřinu déle. Zvenčí sem k nám doléhá zvuk několikerých kročejů. „Povídej holčičko, copak tu hledáš?“ „Svou přítelku, co Vy jste mi zákeřně ukradla a vysáváte z ní jako ze všech ostatních dívek tady život, doušek po doušku, až se promění v beztvaré a jedem víry oslizlé ropuchy s rosolovitými, beztvarými, vodnatými mozky navlečené v hábitech jeptišek!“ Abatyše se směje, jako když se na hřbitově mrouskají kočky. „Tak si jí vem! Odveď si jí, pokud to svedeš!“ Kroky se blíží. Abatyše si naplno vychutnává své ubohé vítězství nad nezkušeným havraním mládětem. „Měj neustále strach, že si jí jednoho dne odvedu!“ Kroky se zastavují přede dveřmi. Předcházím je o zlomek kyvu kyvadla a prorážím skrz houfec shlukujících se jeptišek. Kostry jejich proměněných duší, chřestících pod pergamenovitě tenkou vysušenou kůží posekanou nesčetnými vráskami, mě osahávají svými chladnými vlezlými prsty. „Střez se dalšího setkání se mnou! Budu si tě pamatovat!“ Dýchá mi na záda smrdutý dech Vyšněbrodské abatyše.

    V úprku se zastavím až venku v záplavě hřejících životodárných slunečních paprsků. Při posledních krocích si rozpouštím sepnuté vlasy. Strhávám vrch svých šatů z hrudi i ramen a točím se v rozpažení v kole, aby ze všech záhybů vyvanul pryč ten vtíravý kostelní puch promodlené zatuchliny, co do nich tam uvnitř nalezl. Pláču zoufalstvím. Slzy mi máčí odhalená ňadra a padají mezi purpurové kvítky na sluncem vyhřátou a srpy jeptišek přepečlivě posekanou mez. Je mi nad slunce jasné, že tuhle bitvu jsem prohrála na celé čáře. V korunách prastarých červených buků, ukrytí v ševelícím listí, štěbetají ptáci. Všude okolo kypí život, jen z morového kláštera se roztahují do okolí tenké bílé nitky podhoubí šedé plísně smrti. Sotva ve své rozpínavosti narazí podhoubí plíživé víry na zachvěvší se nervové vlákno tepajícího života, obalí živoucí nerv pevným hlenem a dusí ho a saje i poté, co již dávno odumře. Daleko za mnou, v jednom z početných zákoutí sivého šera toho církevního vředu, se k abatyši sklání jedna z nejstarších jeptišek: „Nech ji, sama a ráda si přijde pro chomout, přilákána bláhovou světskou láskou k přítelce… Vzpurné klisničce přistřihne se hříva…“

příští kapitola:
IV. Zpověď před plesem