I. Mlýnice Havrančin havran vypráví:
Havranka Dita vracejíc se z plesu nechala zastavit kočár na rozcestí hlavní cesty. Nechtěla, jako ostatně pokaždé, aby jí zavezli až k jejímu mlýnu. Na střechu černého kočáru s oprýskaným erbem jsem dosedl zrovna ve chvíli, kdy se její nožky zabořily až po kotníky do čerstvě napadaného sněhu. „Jujky, to studí!“ Vyjekla. „Vidíte Dito, jaké máte nerozumné nápady..“ Zvonivě jasný a nesmlouvavě pevný hlas mé Havranky přetíná nedokončenou větu: „Ne, děkuji Vám. Takhle je to lepší, nemusíte mít o mne strach, jsem zvyklá a zvládnu dojít domů sama..“ Přidávám se: „Krá, krááá, sama, se svým havranem k havranům..!“ Kočár sebou nečekaně škube a mě podjíždí pařáty. Několikerým máchnutím svých křídel vzlétám do výše a kroužím nad svou paní. Hlasitým krákoráním přivolávám své druhy z tvrze. Havranka se rozbíhá vzhůru alejí starých třešní. Bělost jejích šatů splývá se sněhovou přikrývkou. „Vidíš, vidíš, zatímco jsi bezstarostně tančila a dováděla na plese, v barokním sále s freskami vyhřátém plameny stovek voskovic a ohni planoucích v mramorových krbech, ostatní svět okolo tebe má drahá Dituško zapadal bílým labutím peřím, které tolik mrazí..“ „I ty moje havraní kecko!“ Před námi, na konci dlouhé aleje vystupují z bílé tmy divoce vířících vloček temné obrysy tvrze. Z vysokých oken neprobleskuje ani světélko a na komínech jsou nasazeny nadýchané bílé čapky. Není nikoho, kdo by udržoval hřející oheň.
Náhle a nečekaně vzduch ožívá tlukotem desítek křídel ve všech odstínech černě čerstvě narubaného uhlí. Havraní křik pronikající tmou věští nebezpečí. Havranka od pasu svých šatů loví třesoucí se rukou klíč. Její velké černé oči nemohou vidět, co těsně u jejích nohou, pod sebou ukrývá sotva znatelný kopeček sněhu, nepatrně vystupující z jinak větrem hladce umetené závěje. Z roztrhaného havraního tělíčka, ležícího na samém okraji oblouku mostíku přes vodní příkop, vyprchal život již před několika hodinami. Zpod podkroví budovy vylétají další a další havrani. Kroužíme tu všichni nade dvorem tvrze a nikdo z nás se neodvažuje byť na okamžik snést níž. „Ne to ne!“ Havrančin naříkavý šepot proniká naším hlasitým krákotem: „Ne, moje paví kuřátka, nebojte se, máma už bude u vás…“ Útlé dívčí paže se vší silou opírají do špičatými hřeby okovaných vrat. Na smetanově bílé látce, jejích vysokých u ramen do špic šitých odstávajících rukávců, ulpívá zrzavá rez. Z hora se nese náš sborový křik: „Pozdě havranko, pozdě přicházíš!“ Dívka v šatech jiskřících běloskvoucím se hedvábím tápe ve tmě průjezdu. Nic nedbá na své nové šaty dosud vonící nádherou prožitého plesového večera a rozbíhá se vpřed ke kurníku. Celý dvůr je zapadaný sněhem do půli lýtek. Po několika krocích pod Ditiným střevícem něco chroupne a ona padá tváří do závěje. Svírající mrazivé poznání protíná jako blesk závoj posledních pochyb a dýchá svou neodbytnou a neodvolatelnou přítomností přímo v havrančino hrůzou a bezmocností svírající se nitro. Strachy se bojí pohnout. Do jejího horkého a živoucího těla nelítostný a krutý mráz bodá tisíci drobných jehel ostrých jako nabroušené řeznické nože. „Kráá, krá, Havranko! Nic už nezměníš!“ Dívka pláče. Slzy jí namrzají na tvářích. Ví že musí svojí rukou prohrábnout sníh, aby se ujistila, že pod drobnými kopečky ledabyle rozesetých po nádvoří tvrze leží její pávi. „Ptáčátka… moje pipinky..,“ dívčí vzlykot drásá naše, jinak lidskému žalu zcela lhostejná, havraní srdce, „kdo vás zadávil?“ „Kráá, kráá, kdo?!“ Havraní hlasy prořezávají ticho obklopující plačící Havranku. „KDO, KDO JEN MOHL..?“ Sněhové vločky namrzají na Ditiny dlouhé řasy. „Havránci moji, povězte mi, kdo tak zle a nenávistně roztrhal mé krásné pávy?“ „Vstávej Havranko!“ Krákorá sbor havranů a snáší se níž. „Kdo jim vytrhal vnitřnosti z útrob a roztahal je po dláždění dvora?“ „Vstávej Havranko, nebo zmrzneš!“ Dívka třesoucí se chladem, poslušna havraních hlasů, se pomalu zvedá ze země. Zpod závěje vytahuje první zohavené tělíčko, na jehož duhové peří již namrzl původně živočišným teplem roztátý sníh. Ve dveřích špýcharu se blýskne dvojice uhrančivých očí žhnoucích do tmy jak řežavé uhlí. A pak další a další. Kočky. „Kráá kráá kočky!“ Oblétáváme svojí paní, stojící uprostřed dvora nad největším kopečkem skrývající pod sebou velkého pavího kohouta. Hrabavé nohy trčí vzhůru k nebi pokroucené posledním záchvěvem smrtelné křeče. Mráz uchovává doposud čerstvý pach smrti. Blesky nenávisti k tomu, co nosí nespravedlivou a zákeřnou smrt vytryskávají do všech stran z Havrančina nitra. Prozařují skrze její šat zabodávajíc se v plíživé stíny, co se hemží v pootevřených vratech špýcharu. Kočky! Při obratu ve vzduchu zahlédnu, jak se Dita pode mnou přikrčuje. Před několika okamžiky prošlehnuvší neviditelné blesky se prosmýkávají skrz jasně modré štěrbiny a prostoupivše mezi prostřihávanými bílými véčky dekoltu mizí zpátky v dívčině nitru, přikryty křídly její vůle. Řežu ostrou zatáčku a za máchnutí oběma křídly vpřed usedám na její paži. Snažím se svou paní neškrábnout ostrými drápy svých pařátů. „Kočky!“ šeptá. „Jak až sem se jen ty potvory dostaly?“ „Krá krá, poslové plíživého zla proniknou všude!“ Několik mých druhů usedá Havrance na rameno a druhou paži. Dita odhodlaná ke všemu, nevnímajíc své věrné druhy na svém těle, vykročí vpřed. „Čičí… no tak pojďte čičiny…“ Šeptá přesladce rty rozhryzanými do krve. Její paže napnuté ve střehu jako tětivy luků se pod našimi pařáty ani nezachvějí. Neznatelně nás setřásá, říkajíc svými pohyby: „tohle musím vyřídit sama, samotinká mí havránci. Je to moc nebezpečné,“ a svýma přehlubokýma černýma očima upřeně sleduje špýchar. Rozlétáme se do výše. Náhle všichni zmlknuvše, se usazujeme na římsách oken všech čtvera stran nádvoří tvrze. Srdnatá Havranka, sama a bez pomoci rychle kráčí k jedněm z nízkých vchodů do přízemí špýcharu. Ještě než dozní ozvěna skřípotu pootevíraných dveří, mizí střelhbitě uvnitř. Jen pojďte kocourci, nebojte se mě, však dostanete své mlíčko! My všichni Havrančini havrani jsme znehybněli a upřeně hledíme černýma zřítelnicema do černočerného neznáma před námi. Nikdo z nás po celou dobu, co byla Havranka mezi dravými kočkami, ani nedýchal. Vyšla až po vteřině věčnosti, právě když v dáli hodiny odbíjely tři čtvrti na jednu hodinu v noci. V ruce třímajíc plný džbán mléka a uzlíček špeku si to vykračovala napříč dvorem k portálu mlýnice. Nespěchala, jako by nevěděla kudy kam, obklopena houfcem odporně se lísajících mlsných koček, šla téměř přirozeně rozverným plesovým krokem, vyhýbajíc se obratně mrtvým tělíčkům pávů. Padesát pět párů havraních očí sledovalo dívku, jak se zády opírá do jasanových dveří, tisknuvše loktem kovanou mosaznou kliku. Kočky se drápaly po jejích šatech, snažíce se dostat k dobrotám. Jedna druhou za vřískotu a prskání srážely navzájem, trhajíc přitom drahou doposud neporušenou látku. Dívka nedbala zničených šatů. K západnímu oknu mlýnice jsem přilétl první a zrovna ve chvíli, kdy za naší Havrankou zaklapla západka dveří. Skrze zaprášenou okenní tabulku nahlížím dovnitř. V mlýnici se rozžehává jedno jediné slaboučké světýlko. Zvedá se vítr. V několika poryvech sráží z korun stromů rostoucích na hrázi náhonu i ze střechy mlýnice nad námi nasněžené chomáče. Naše paní i všechny kočky jsou uvnitř. My venku. Vydavše se napospas a milost či nemilost těm proradným tvorům, kterých se tolik štítí a zároveň jichž se nevýslovně bojí, Havranka přistupuje k papírenské stoupě, odkládá na truhlu násypky džbán, a otvírá víka kryjící soustrojí uvnitř. „Tu máte čumáčci, jen si lízněte!“ Doléhá k nám Ditin hlas: „Dobrá smetánka, a ten špek jak voní..“ Mlsné kočky drážděné na svých jazýčcích neodolatelně lahodnou chutí tučného, čerstvého, dnešního večera nadojeného mléka se stahují kol Dity. „Jejda!“ Loket s kratičkou vlečkou, uchycenou na ramínku a na zápěstí, jakoby náhodou sráží džbán do stoupy. Mléko se rozstřikuje uvnitř v tisíce bílých chutných a slaďoučkých perliček. „Džbán jsem zachránila,“ říká Havranka, „ale mlíčko si budete muset slízat odkud tam, kam se všude rozlilo..“ Nic netušící kočky skáčou na pažení a kocouří drápy zasekávající se do zpráchnivělých fošen stoupy vydávají skřípavé zvuky při nichž trnou zuby. „Notak, hupky za mlíčkem..!“ Dita jim pomáhá dovnitř. Přemáhajíc odpor si kočky odtrhává ze šatů, sundává z ramene a jednu po druhé hází do temných útrob mlčící stoupy. „To jste už všichni?“ Táže se sama sebe. První kočky zbystřily lest, nechávají žrádlo žrádlem a pokoušejí se vyskočit ven. Dita přibouchává víko. Vzteklý vřískot vyderuvší se současně z desítek kočičích hrdel prořezává ticho. Záklapka nejde zalígrovat, poněvadž třem nebo čtyřem kočkám co prohlédly lest, v chvatu přibouchla přední tlapky. Přizvednutí víka by znamenalo, že některá z koček se přeci jenom dostane ven. Havranka dobře ví, že jedna jediná kočka, by jí zaživa vyškrábala oči. A zatímco by se jí pokoušela setřást, ostatní kočky by se vyřítily ven zpod víka stoupy jako vřeštící, škrábající a kousající klubko lačné po pomstě na nevinné dívce. Havranka by jisto jistě neušla osudu svých pávů. Žhnoucí kočičí oči svítí do přítmí mlýnice a pracky šmejdí štěrbinou pod nedovřeným víkem. Dita v zoufalství naléhá celičkou svou vahou na víko. „Střevíc!“ Probleskává jí hlavou. Rychle rozepíná třesoucí se rukou svůj vysoký střevíček a strhává si ho z nožky. „Tu máš potvoro, tu máš!“ Jako vzteklá zatlouká podpatkem kočičí pracky a čenichy zpět dovnitř. Vřískot sílí. Statečná Havranka se vyšplhává na víko a skáče po něm. Při každém skoku křupne pár drcených kočičích drápů a lámaných záprstních kůstek. Náhle víko zapraská. Stačí málo, a propadlo by se a Dita by spadla do stoupy za kočkama. Brr! I pro nejotrlejšího Havrana mrchožrouta poněkud přespříliš hrůzná představa. Při pomyšlení na to, jaký by byl příšerný a děsuplný pohled na Havrančino krásné dívčí tělo rozsápané na cáry desítkami vzteklých koček, nám všem, havranům tísnících se u malých oken mlýnice, chladne krev. Naštěstí Havranka si ví rady a na víko všemi svými silami přetahuje horní mlýnský kámen žernov, co leží opodál. „Snad jsou tam všechny čičiny..“ Šeptá si pro sebe třesouc se strachem. Ano Dito, doufej, že jsi na žádnou nezapomněla, to by byla tvá smrt! Říká Vnitřní hlas. Jako štvaná laň Havranka obíhá kol dokola papírenskou stoupu a přibouchává všechny kryty a dvířka. Z truhly, o kterou zakopává, vytahuje těžkou palici a hrsť kovaných hřebů. Jak je sehnutá a hřebík po hřebíku přitlouká víko poskakující pod stále více sladěnými údery desítek rozvzteklených koček, nevšímá si plížícího se stínu za svými zády. Já a ostatních padesát čtvero havranů se snažíme varovným krákoráním přehlušit pekelný vřískot satanových služebníků. Dovnitř mlýnice však navzdory našemu úsilí neproniká ani hlásek. „Havranko! Havranko otoč se!“ Nic. Marná snaha. „Krá, krá! Pozor Havranko…, za tebou!“ Pozdě. Před zlou temnotou, vtělenou do starého černého kocoura se srstí jako drátěný kartáč, již nemůže Havranka uniknout. I světlo měsíce v úplňku doposud ozařující mlýnici ustupuje před ní, stejně jako pavouci křižáci probraní ze zimního spánku vřískotem drásajícím kostní dřeň, zalézají v němé bázni zpět do hloubi svých pavučinou vystlaných děr. Plíží se nahoře po trámu a tak uniká Havrančiným zrakům pátrajícím po mlýnici. Vnitřním zrakem Dita tuší blízkost Zla. Ztuhlá strachem zatíná nehty, až jí zbělela původně růžová lůžka, do topora palice. Už je nad ní. Opatrně našlapuje jako starý prašivý leč ostřílený lišák plížící se k ptačímu hnízdu. Ani zrnko z padesátileté vrstvy prachu nespadne dolů, aby prozradilo Havrance blížící se její smrt. Marně se snaží padesát pět havraních zobáků proklovat skrze neviditelnou stěnu hranice Temnoty, jenž obestřela jemným neprostupným a lepivě houževnatým tkanivem Havranku Ditu. Můžeme si vykrákat hlasivky, zpřelámat všechna pera, jak zběsile tlučeme do okenních tabulek, drápy našich pařátů se marně zarývají do sklenářského kytu. Ne, Ta dívka je již mrtva. Není pomoci, neboť není takové síly. Síly, která by zvrátila chod následujících událostí. A přeci, musím se pokusit… Vzlétám vzhůru nad střechu mlýnice. Ve větrném víru, točícího se nikoliv náhodou přímo nad mlýnicí, snadno nabírám výšku. Kocour se chystá k neslyšnému skoku na naší Havranku. Skrze v sílícím vichru divoce vířící sněhové vločky rozeznávám svůj cíl: Jedno z vysokých francouzských oken rozdělené žlábkovaným kamenným sloupkem a nahoře dvěma příčkami, ve druhém patře budovy jižního průčelí tvrze. Přimykám křídla k tělu a vrhám se střemhlav dolů. Bez přikrčení kocour skáče dolů z trámu. Okenní tabule Havrančiny komnaty se blíží neskutečně rychle. V okamžiku, kdy kocour zatíná drápy do Havrančiných šatů, můj zobák proniká sklem. Havranka bez výkřiku klesá k zemi, jako ostrou kosou podťaté stéblo trávy při letní senoseči. Rána. Dopadáme na podlahu současně. Černý beztvarý chuchvalec skočivší na Ditina záda obchází svou na zem sraženou nedýchající kořist. Dívka ochromena hrůzou se nemůže pohnout. Posledními zbytečky sil se v polovědomí snaží vzdorovat. Probírám se na koberci. Ostrá bolest v křídle mi pulzuje tělem do rytmu úderů mého srdíčka. Hlava mi po nárazu třeští a v zobáku zachroupá sklo. Touha po životě je však silnější než bolest. Naše Havranka právě svádí opodál, v jiné části potemnělé tvrze, sama a bez pomoci svůj boj se smrtí. Vzpomínka na ní mne nutí za příšerných bolestí vzlétnout k relikviáři z foukaného benátského skla, ukrývající bílé žíně z hřívy jednorožce, které Havranka jako maličká holka našla zapletené v trnkovém keři. V zobáku sklo nohy vpuklé vysoké číše skřípe o střepy z okenního skla. Sykajíc bolestí se drápu zoufalými přískoky kousek po kousku zpět k oknu. Dole ve mlýnici se zatím kocour usazuje Havrance na ňadrech a za blaženého vítězoslavného vrnění z bezmocné dívky vysává život. Kapku po kapce. V jeho uhrančivých zlých očí svítí žhnoucí peklo. Okraje rozbitého okna řežou jako břitva a v ráně zanechávají drobné střípky. Z posledních sil napůl slétám, napůl padám se zlomeným křídlem dolů do hlubiny dvora posetého mrtvými, kočkami rozsápanými, pavími těly, v tuto chvíli již ztuhlými na kost. Za pomoci svých havraních druhů a družek vhazujeme relikviář děravým stropem dovnitř mlýnice. Tříští se na podlaze v tisíc střepů. Úder vichru sráží ze střechy několik tašek. Pramínek z jednorožčí hřívy osvobozen z nehybného ticha relikviáře v němž doposud tkvěl, se mění v paprsek jasného nadpozemského světla. Ditino oživlé srdce v mohutných úderech žene krev do tepen. Ruce v plesových rukavicích sahajících přes předloktí a navazující na dělené pásovité nárameníky odhazují štítivě prskající černočerný chuchvalec ze své hrudi. Havranka utíká do kouta mlýnice. Nad ní se opět rozevírá temnota. Dravec se lehce nevzdává jednou již uchvácené kořisti. Příšera se obezřetně vyhýbá velkým obloukem svazečku žíní z hřívy posvátného symbolu Nevinnosti a opět se plíží k Havrance třesoucí se v koutě. Několik havranů vlétá do mlýnice a snaží se pomoci své paní. Po chvíli se jich několik válí v moučném a lněném prachu, zle pocucháni smrtícími drápy zdivočelých koček. Drápy, co v životě škrábnou obvykle pouze jednou… Již je u ní, již jenom skok, jeden jediný skok. Havrančiny dlaně nahmatávají násadu nějakého těžkého nářadí co stojí opřeno v koutě za jejími zády. „Tu máš potvoro!“ Havranka vší silou máchne krumpáčem. Takové ráně nelze uhnout. A přeci jen, hrot krumpáče nezasáhl páteř, pouze projel kocouřími vnitřnostmi a zastavil se až hluboko v podlaze. „Nevytrhávej krumpáč, Havranko, nevytrrháávej!“ Krákoráme jeden přes druhého, až se naše hlasy mění v jeden jediný, sborový. Kocour se kroutí jak žížala nabodnutá na rybářský háček. Havranka se shýbá pro železnou tyč a několika ranami zpřeráží snad všechny kosti v kocouřím těle. „Tak, jako ty mým pávím pipinkám!“ Zasykne nenávistí. Páčidlem, se zahnutým hrotem rozeklaným jak hadí jazyk, dál cupuje chuchvalec na cáry ještě živého masa chvějícího se v křečích. Vřískot přechází v přidušený sykavý chropot. Po další ráně pak v tiché přerývavé bublání a pískání, až posléze utichá. Vytřeštěné kocouří bulvy vyhřezlé z očních důlků zírají na vlastní krev se žlučí, vystříklou skrze hltan i průdušnici a rozmazanou dívčiným střevícem po podlaze. „Tak tu pěkně počkej kocourku!“ Havranka se rozbíhá nahoru na ochoz pozorována desítkami kočičích očí zírajících mezi škvírami fošnoví stoupy. „A dívej se na své kočičky!“ „Co proti nim podnikneš Havranice?!“ „Povozím je na kolotoči!“ Havranka mizí v průchodišti do přední komory mlýnice, kde lomcuje kolem, které zdvihá stavidlo náhonu. Za skřípotu zrezlého, dávno nepoužívaného mechanismu, dovnitř mlýnice proniká vzdálené sílící zurčení vody deroucí se do koryta. Věčné a úporné šátrání uvězněných koček rázem utichá. „Zpozorněly jste co čičinky..?“ Shora se přihrnuvší vodní stěna se tříští o lopatky velkého dřevěného vodního kola. Hřídel s sebou v ložiskách trhne, avšak naráz zase znehybní. Prověšené hovězí na dlaň široké řemeny transmise přenášející kroutivou sílu z hřídele na řemenici drtiče stoupy se rázem napínají. Z celého mlýnského soustrojí nadskakuje prach do nehybného ovzduší mlýnice ozařované toliko mihotavým plamínkem lampičky stojící na stole uprostřed. Síní zavrní zlomyslně škodolibý kocouří skřek: „Copak copak? Zaseklo se ti to, co krasavice!“ Dita se vrhá k páce brzdy a snaží se jí uvolnit. „Ne nadlouho kocourku!“ „Páčku,“ krákorám z výšky, „ta páka má dole pojistku Dito!“ Dívka jí tiskne střevícem. Vzápětí Havranku náraz uvolněné páky odhazuje přes prkennou podlahu. Celé soukolí se v záběru otřásá prvním škubnutím tahu řemenů a roztáčí se na plnou rychlost. Dovnitř nevidí nikdo z nás, ale přesto z vřískotu desítek koček zalézajícího skrz kořínky zježených vlasů až do morku kostí, tušíme, co se v stoupě odehrává. Rašplovým řezem zdrsněné kovové válce servávají zaživa kousek po kousku kočičí kožíšky z živého mázdřitého podkoží. Lámou a drtí za tupého chroupotu kočičí kosti, ostrouhajíc z nich předtím svalovinu i s blanami. Rotující nože sekají svými břity kočičí těla a namotávají vnitřnosti praskající pod vnitřním tlakem za živa sežraných pavích jater a před chviličkou vychlemtaného mléka. Nakonec protiběžné mlýnské kameny rozemílají mezi sebou na vazkou kaši, co ještě zbývá. Dita se pomalu sbírá z podlahy, nedbajíc zadřených třísek a naříkajíc kulhá pryč, ven z mlýnice. Rachot a vrzavý skřípot půl století nepoužívaného chodu otřásá celou tvrzí. Nad střechou se točí za táhlého trýznivého skučení temný vzdušný vír. Dita ví, že se nesmí dívat nahoru, napravo ani nalevo a cestou do sklepení špýcharu zakopává o dvě, tři mrtvá paví těla. Bosá nožka jí zebe na náledí a střevíc na druhé se co chvíli zvrtává. Přináší do mlýnice dva malé skleněné demižony, pečlivě uložené v železných koších vycpaných hoblinami. „Je libo vitriol nebo snad dává jeho kocouří výsost přednost lučavce královské?“ Několikero mladších havranů vlétlo do mlýnice. Ptáčecí zvědavost u nich překonala hrůzu ze zákeřných a nevypočitatelných bezpáteřných dravců. Jeden přes druhého nahlížejí škvírami do stoupy, jak pracují stroje. „Ty potvory!“ Hrozen několika nejhouževnatějších koček se zachytil zuby a drápky ze spodní strany víka a odmítá se pustit. Havranka od pasu potrhaných a urousaných plesových šatů vytahuje dlouhé kovářské kleště, které sebrala u výhně cestou ze sklepa. Dva, tři havrani jí usedají na ramena. Láme si nehty na uzávěru prvního z demižonů. Zátka s rozlomenou pečetí se po chvilce netrpělivého úsilí kutálí do kouta. Jak dívka vleče demižon po podlaze, z hrdla stoupá štiplavý bělavý dým. Několik kapek tekutiny, vystříknuvší ven, rozežírá před očima na padrť hoblovačky, kterou je skleněná báň demižonu pečlivě obložena. Při zatajeném dechu Havranka vší silou vzpírá demižon a naráz ho převrací do násypky. Sotva stačí uskočit před výronem žíravých kysličníků síry z vitriolu. Těžká dýmající sirupovitě olejovitá tekutina vytéká, líně jako by se jí nechtělo, přímo na hrozen kočičích těl. Nenasytná žíravost vitriolu pohlcuje při doteku zježenou kočičí srst. Ze stoupy proniká k našim uším sykot a prskavé bublání přehlušující na chvíli i rachot soustrojí stoupy jedoucí stále na plný záběr. Havranka nepřítomně odšpuntovává druhý demižon s lučavkou královskou a tmavě červenou kapalinou polévá podlahu v místech, kde se připíchnuté krumpáčem, ještě poškubává kocouří tělo Havrančiny smrti. Kalené kované železo se kupodivu rozpouští za mohutného vývinu hnědočervených plynů kysličníků dusíku dřív, než houževnaté hned žloutnoucí, hned zase černající kočičí tkáně. Krumpáč se uvolňuje z podlahy a tupou ranou se pokládá na fošny podlahy. Dita kleštěmi sbírá kousek po kousku žíravinou mokvající a dýmající vyhřezlé vnitřnosti. Drží si kleště co nejdál od těla, ví že jedna jediná kapka ukápnuvší na holou pokožku by vyleptala nehojící se hlubokou ránu. Hedvábí plesových šatů je kyselinou zkalenou rozpuštěnými organickými zbytky bleskurychle prožíráno skrz na skrz. Havrančina jemná panenská pokožka prosvítá propálenou tkaninou. Dívka přistupuje ke stoupě. Levačkou shazuje poloprázdný demižon vitriolu a pravačkou setřásá z čelistí kleští smrtelně jedovaté zbytky satanova služebníka, dýšící smrdutým plíce rozežírajícím pachem, dovnitř útrob hladové všežravé papírenské stoupy. V louži lučavky, slévající se z vitriolem z kutálejícího se prasklého demižonu, pukají s tupým mlasknutím vytřeštěné kocouří oční bulvy. Okamžik před tím se zlo zračící se v doširoka rozevřených kočičích zřítelnicích, tiše vytrácí skrze strop mlýnice, spojujíc se ve výšce s temným mračnem vířícím v ovzduší. Plíce opět nabírají plnými doušky čerstvý vzduch. Dita se v poryvech sněhové vánice třese jak čerstvě vylíhlé ptáče. Do jejích zad pronikají, skrz zavřené dveře o které se opírá, zevnitř mlýnice vibrace soustrojí. Bojí se pohnout z místa a je u konce svých sil. „Dito, Dituško naše…“ Dva mí druzi mne vlečou k vikýři. Bolest vystřelující ze zlomeného křídla prořezává mé polovědomí. Půda se plní směsicí žíravých plynů a par vířených oběžnými koly a řemenicemi. Dole v mlýnici už není vidět na krok. Musíme pryč, sic zahyneme. |
kouzelná_květinka 
Wiki 