Pískat a to nejen na hřišti se dá různě. Někdy až z toho bolí uši.

Největší slávou u nás na vsi bylo, když nepřijel delegovaný sudí.To jsme věděli, že bude pískat Kulík, a když píská Kulík, nikdy neprohrajeme. Všude v okolí měl výbornou pověst. Třikrát ho hnali z okolních vesnic a někdy mu i hubu rozbili. Ale u soudu nikdy nebyl. A fotbal, ten začal tak, že když se kterýkoliv hostující hráč rozběhl směrem k naší brance, už pískal náběh na hráče jako faul a vysvětloval soupeři, co se mohlo stát, kdyby pokračoval. Za deset minut nevěděli hosté, kterým směrem mají vlastně hrát - to věděl jenom Kulík. A tak při vzájemném derby naší a sousední vesnice stará Vomáčková (72 let), zuřivá fanynka hostujících, tuhle hanbu obvykle nevydržela, vlétla na hřiště a deštníkem, který používala jako hůl, protože už špatně chodila, začala sudího Kulíka zběsile tlouci přes hlavu, zatímco on vytrvale pískal a ukazoval jí rukou ven. Ani domácí, ani hosté sudímu nepomohli a pobaveně čekali, jak to dopadne. Pískaje jí vytlačil ze hřiště oběma rukama a bába ho neustále tloukla. Teprve potom se místní občan, příslušník policie, odhodlal rozčilenou Vomáčkovou uklidnit. Přitom taky jednu slíznul, protože byl v civilu a ty, jak pokřikovala, za…tracený civilisti, tady nemají co dělat. Na hřišti byl opět pánem Kulík.

            Rozčilená bába pak s nadávkami: “Když to píská tenhle blbec, tak je jasný, jak to dopadne“. Odcházela do hospody a cestou si mumlala:“ To je hrozný, jakýho vola si to ta moje nejmladší Anička vzala“, s tím, že si bude stěžovat. Hostující tupě rezignovali, zápas jsme pak vyhráli pět nula. Ale bába Vomáčková si nikdy nestěžovala.

* * *

V hospodě ve vsi, kam občas chodím, sedával jeden člověk, vzezřením spíše bezdomovec. Ve starším tmavém božíhodovém  obleku, místo košile černobílé pruhované tričko. Štrukny rozhodčího přetažené přes kalhoty a fotbalové tenisky se špunty. Když jsem se s ním setkal poprvé, seděl jsem s přáteli  na pivě a najednou ke mně přistoupil a před očima se mi objevila žlutá karta. Nechápavě jsem se zeptal o co jde.

„Já fotbal nehraju“, řekl jsem a pokrčil rameny.

Na jeho pohledu jsem okamžitě viděl: To mám před sebou pěknýho vola.

A okamžitě jsem měl před obličejem kartu červenou. Všichni se mi smáli, povstali a pili pivo do dna.Jen já jsem seděl jako pitomec a nechápal.

„Ty to neznáš? To je tady zavedený zvyk. To je přece – drž hubu a pij.“ A červená, okamžitě doplnili – všichni pijou. Vyprávěli mi sportovní osud tohoto člověka, který nikdy nepískal více nežli místní utkání. Když už ani na dospělé neměl, pískal žáky. A když už i žáci si z něho dělali legraci pro jeho pochybnou stabilitu na hřišti, na konci své fotbalové kariéry pískal jen staré proti mladým o sud.

Z celých fotbalových pravidel mu pak zůstala a stačila jen dvě vážná rozhodnutí - Drž hubu a pij a Všichni pijou. O trestném kopu nebo penaltě se vždy vzájemně hráči dohodli.

Jeho tragický skon (zapálil si cigaretu ve stohu, kde cestou z hospody přespával) byl jen vyvrcholením jeho tragického osudu.

Dej mu Pán Bůh věčnou fotbalovou slávu.

* * *

V našem podniku si nás svolali na poradu. Měla být výhradně pro nejvyšší vedoucí. Když jsem vstoupil do zasedačky a rozhlédl se, pomyslel jsem si, to bude nějaká kulišárna. Protože jsme tam všichni byli zástupci zástupců. Nejprve dlouho nebylo možno pustit promítání a při prvních záběrech jsem pochopil. Takovou hovadinu a za takový peníze by jeden nevymyslel, to museli vymyslet nejméně tři. Dva by se určitě pohádali. Na základě analýzy provedené renomovanou světovou agenturou s ohledem na zlepšení pracovního ducha v našem celosvětovém koncernu správní rada rozhodla… no v podstatě naši vedoucí na nás řvou a za tímto účelem budou rozdány všem zaměstnancům žluté karty a jako ve fotbale, když s tím nebudu spokojen, dostane ten blbec žlutou ani nemrkne. Zřejmě si při průzkumu někdo na někoho stěžoval a už to bylo.

Již první agitační záběry zdůvodňující toto rozhodnutí vyvolaly prudkou odezvu v zasedačce. Na záběru Čechům dobře známí rozhodčí, Collina uděluje na mistrovství světa žlutou kartu... a už bylo vymalováno.

Dále již nebylo potřeba nic zdůvodňovat. O osudu závažného a drahého opatření bylo rozhodnuto. Na většinu pracovišť  karty nedorazily. Prý se někde ztratily nebo je někdo ukradl a nikdo neví proč.

* * *

Pořád mi vrtá hlavou, jestli bychom u soudu s fotbalovými rozhodčími místo rozsudku neměli používat karty. Představte si vrchního soudce, jak zdvihá nejdříve několikrát pro obžalovaného sudího žlutou, a když už se mu nechce ty řeči poslouchat, zdvihne červenou.

Činnost k barvě si prosím už laskavě přiřaďte sami.