Tam někde snad,
když přikryla jsi mě svým stínem
ve visutých zahradách
plných zakázaného ovoce,
tak divoce
pocítil jsem
už tenkrát smutky příštích osamnění
i v tomo zurčení potůčku
zregulovaném,
aby tony jeho bublání
nevybočily z toniny,
co předepsal dirigen ČAS.
Tam někde snad
a v nás
i bubny ztrácely jeden beat
při Nedokončené
v necemlollu
a dolů
padaly trylky
co měly jít do jiných směrů.
V tom podvečeru
co přes sliby nocí
s měsícem stydlavým
z úpln'ku přešel do srpu
tak rychle,
že se dech zastavil
poznáním.... |
|
Seregil 