Na velkém kopci stáli dva muži a hleděli před sebe do krajiny, na níž se v dálce pohybovalo velké množství jezdců.
„To je předvoj Navarů. Hodlají určitě obsadit průsmyk,“ mínil Asim.
„Za nimi jdou obrovské zástupy vojáků a koně táhnou spousty katapulty. Takovou ohromnou armádu jsem ještě nikdy neviděl,“ řekl Imar.
„Kdyby se nám nějak podařilo zavalit průsmyk, museli by hory vobcházet a to by jim trvalo spoustu dní. Za tu dobu by se naše země na ně dokonale připravila.“
„Podle pověsti před dávnými lety zavalil nejužší část průsmyku obrovský kámen a tehdejší nájezdníci jím neprošli.“
„Škoda, že tam ten kámen nezůstal.“
„Je to asi jen pověst.“
Oba poté nasedli na koně a tryskem se z něho rozjeli směrem k průsmyku, ve kterém se mezitím připravovali vojáci z pohraniční pevnosti k zoufalé a předem prohrané bitvě.
„Vše připraveno veliteli!“ hlásil Asimovi jeden z vojáků, když dojeli do průsmyku.
„Dobře,“ řekl on a vylezl na velký výstupek skály, načež nahlas pronesl:
„Blíží se Navarové a jejich velká přesila. Jedině co můžeme udělat, je co nejvíce je tady zdržet. Ať jsou nám bohové nakloněni! Ve jménu krále, do boje!“
„Krále nezklameme!“ zaburácelo mnohonásobně mezi stěnami skal a on přehlédl všechny bojovníky. Jeho zrak poté spočinul v místě, kde cesta v průsmyku se stáčela do strany. Pak se zadíval na vrchol stráně, na níž se nacházel obrovský balvan. Hned si uvědomil, že kdyby se skutálel dolů, tak by se dokutálel přímo do míst, kde je cesta tak úzká, že po ní projede s obtížemi povoz.
„Třeba ta pověst je pravdivá,“ vytrhl ho ze zamyšlení Imar.
„Není však síly, která by jej svalila dolů.“
„Třeba je.“
„Kéž by. Vylez tam nahoru a …“
„A pokus se najít něco, co by ho shodilo dolů,“ řekl s úsměvem.
„Jo. Tady nám vopravdu pomůže jenom nějaký zázrak.“
Imar se vzápětí rozeběhl k oné stráni a začal zakrátko po ní lézt. Asim jej chvíli pozoroval a pak si uvědomil, že po něm chce úplný nesmysl.
„Veliteli, Navarové jsou už před průsmykem,“ sdělil mu vzápětí jeden z vojáků.
„Tak je tedy přivítáme!“ pronesl a rozeběhl se rychle k ústí průsmyku.
Na otevřené krajině už z dálky bylo vidět desítky cválajících jezdců, za nimiž se vytvářely chuchvalce prachu, v němž se ztrácely další bojovníci na koních.
Navarové před průsmykem zvolnili tempo, ale jeli stále blíž a blíž. Asim zpoza kamenů upřeně hleděl na první vojáky na koních a zalícil kuš na toho jezdce, jenž svíral v ruce bojovou zástavu. Koutkem oka postřehl, že i ostatní obránci jsou připraveni ke střelbě.
Když první jezdci vjeli do průsmyku, tak Asim stiskl spoušť kuše. Muž s bojovou zástavou chraplavě vykřikl a se šípem zabodnutým v krku se sesul na zem. Ve stejný okamžik šípy zasáhly další jezdce, jenž se také zhroutili ze sedel. Průsmykem poté běželo několik splašených koní, přičemž se ostatní Navarové počali krýt štíty. Současně však z vrchu skal na ně začaly dopadat kameny, které házeli obránci. A tak se další muži ocitli na zemi ve zvířeném prachu a někteří i se svými koňmi. Do průsmyku se ale brzo vřítilo velké množství bojovníků, které šípy s kameny nedokázaly zastavit.
Asim před sebou uviděl dva nepřátelské bojovníky na koních. Na jednoho vystřelil z kuše a k druhému se rozeběhl s mečem v ruce. První jezdec se za výkřiku zhroutil ze sedla a kůň ho počal táhnout v běhu za sebou. Druhý na něho vypálil šíp, ale Asim nastaveným štítem jej zastavil a poté se jedním skokem ocitl u něho. Oba hned zkřížili za řinkotu čepelí své zbraně, on však byl úspěšnější a sekl mečem protivníka do boku. Ten se prudce v sedle nahnul na stranu, z ruky mu vypadl meč, načež dopadl bezvládně na zem.
Kolem Asima ve stejný okamžik proběhli další obránci průsmyku, kteří se vrhli na blížící se Navary na koních. Řinkot zbraní, létající šípy, padající kameny, křik bojovníků, to vše se naplno rozpoutalo a smrt si začala vybírat své oběti.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI