Rozhodl jsem se s vámi, ctěnými čtenáři, podělit o fantasy příběhy, plné mágů, magie, skřetů, démonů, drápalů a jiných známých či méně známých fantasy postav, jakožto i nesmírné statečnosti, hrdinství, ale i podlosti, zrady, a nakonec i prostinkého pohledu na divy světa a dětské naivity a výsledné kombinace toho všeho. Které nesou název: Příběh princezny Siomary. Omluvte prosím, že jednotlivé příběhy na sebe nenavazují, stejně tak se omlouvám, že děj nejde chronologicky po sobě. Píši tak, jak si postupně ve své rozhárané mysli vybavuji celou tu strastiplnou cestu. Jediné, co mohu zaručit, je pravdivost mých slov a čistota mých myšlenek. Neb jsem měl tu čest princeznu Siomaru, jako jeden z členů její početné družiny, doprovázet.

Nefritová brána

Princezna Siomara stála před posledním ze stupňů zasvěcení. Celkem jich bylo čtyřicet tři, tak jestli dobře počítám, měla jich za sebou už úmorných čtyřicet dva. Snad právě proto v její zarputilé, ale překrásné tváři, lemované nádherně vlnitými kadeři v barvě zralé pšenice se zračila zvědavost malého dítěte. Přestože věděla, že ani tato úroveň se nebude od těch předchozích lišit, těšila se na poslední bránu tak moc, až radostně zatleskala.

Nejdřív ji ale čekal nesmiřitelný boj na život a na smrt. Neboť vždy jakmile proplula vířícím kotoučem vstupu, vyřítilo se na ní dvanáct, někdy výjimečně i tucet skřetů.

Postupovali jako vždy naprosto neorganizovaně. Spíš bych se odvážil říct, že až živelně, než se na princeznu za strašlivého řevu vrhli. Prostě jako čuníci na porážku.

Pro princeznu se z toho už dávno stala obehraná rutina. Svým Langmesserem bodla toho prvního do nechráněného boku. Ten druhý o něj jako vždy zakopl, pak stačilo ukročit a useknout mu tu jeho odpornou hlavu. Vzápětí hbitě ukročila levou nohou a na pravé trochu podřepla, (Skřeti byli až na jednu výjimku menšího vzrůstu, a tak kdyby nepodřepla, mohlo se stát, že by místo probodnutí srdce, překvapila protivníka nechtěným poraněním krku, a to by jí asi moc nepoděkoval. Co hůř mohla zranit i jeho soudruha za ním. A můžete věřit, že by to princeznu Siomaru rozhodně vyhodilo z rytmu.) vzápětí s mečem v podpaží, zády k útočníkům, efektně proklála hruď dalšího skřeta. Hned na to se otočila kolem své osy čelem k dalšímu útoku.

Vidím to jako dnes, v hlavě si zpomaleně přehrávám tyto okamžiky, jak se nejdřív zúží oči, její zlaté vlasy ve víru tančí kolem hlavy, za ní se otáčí její lepé tělo, z hrotu meče zazáří okolo princezny rudý vějíř kapek skřetí krve v bledém svitu měsíce. Suknice se odstředivou silou rozprostře a odhalí její dokonalé nohy až… ale co to?

Těsně pod zadečkem se objevil malý faldík. Ihned jsem si tyto zpomalené záběry zakázal.

Přesto, ještě aspoň jednou… Suknice se odstředivou silou rozprostře a odhalí její dokonalé nohy až… Áno…

Ale, to stačí, rychle dál.

Tímto bylo to jednodušší za námi. Následovala improvizace, kdy vždy podle momentální nálady, buď sekala jejich ohyzdné hlavy, nebo proklála jejich proradná srdce.

Jenom jednou obě tyto metody zkombinovala, a to si velmi dobře pamatuji. Bylo to ve dvacátém druhém stupni zasvěcení. Ale jinak to nemělo žádný význam.

Ale odpusťme princezně…, je to přece dívka, rozdováděné kůzle, které si nemohlo v daném okamžiku vybrat způsob zabíjení.

No, co hledíte, to se přece v tomto věku může stát každému…

Zatím co si tady tak pěkně povídáme, princezna zrovna skončila. Poslední skřet padl a konečně se otevřela Nefritová brána k Prameni věčného mládí.

Jen upřesním, tentokrát princezna sekala hlavy.

Pomalu překračovala padlé a jako bohyně války Enýó* akorát byla daleko krásnější.

S mečem stále ve své drobné ručce, se blížila k cíli své dlouhé strastiplné cesty. Jak pomalu kráčela k bráně, uvědomovala si ten rozdíl. Před bránou zem rozpraskaná suchem, při chůzi doslova šustila pod jejíma úžasnýma, souměrnýma, rovnýma, jak z alabastru tvarovanýma nožkama.

Za bránou byl nádherný svět, nad kterým se klenula úchvatná duha. Pramen věčného mládí přetékal démantovou vodou. Na listech roztodivných květů a čarokrásných rostlin se třpytili krůpěje vody, které jako mlžný jiskřivý závoj, neustále padal z oblohy na vlahou zem. Princezna rozzářenýma, mandlovýma očima pohladila tu krásu za branou, a pak… se pomalu otočila. K překvapení mě i všech svých společníků rozhodným krokem kráčela zpátky do ležení.

Ne, nemohla vstoupit do této čarokrásné země.

Nemohla smočit své růžové rtíky v té zázračné vodě.

Ne, nemohla udělat ten poslední krok.

Ne a ne a ne.

Neb právě dnes ráno si dala hodně záležet na svém účesu, a celé hodiny strávila před zrcadlem, než se jí konečně podařilo své zlaté vlasy natočit do tak úchvatných lokýnek…

Že si prostě nemohla ten výtvor jemným, i když úchvatným, jiskřivým mrholením …zničit.

 (*bohyně války, sestra boha války Area, kterého doprovází do bitev. Je stejně krutá jako Ares, čímž se liší od bojovné, avšak vznešené bohyně Pallas Athény.)