"Pojďte za mnou", řekl mi Honza, zatímco jsme se procházeli tmavými uličkami. Zavedl mě do malého řeznictví a ukázal na mincer. "Toto je nůž, kterým se prosekává maso," vysvětlil mi s úsměvem. Přemýšlel jsem, proč mě tam přivedl, když tu se ozval zvláštní zvuk.

Za rohem jsme zahlédli muže se sekyrkou. "To musí být Sekáček," řekl jsem Honzovi a on se usmál. "Je to dobrý chlap, ale nechte ho radši o samotě," varoval mě.

Přišli jsme ke stolu, kde ležel Bůček, obrovský kus masa. "To je něco pro tebe, Jirko," řekl Honza a ukázal na mě. Vtom jsme uslyšeli zvuk z druhé strany místnosti. "To je Kostěj," řekl Honza a podíval se na mě. "Není moc rozumný, ale umí s nožem."

Uprostřed místnosti stála Svíčková a představila se. "Jsem kvalitní kousek masa," řekla a ukázala nám svou dokonalou strukturu. "Přála bych si, abyste si mě koupili."

Obrátili jsme se k Plecku a Kotletě, kteří stáli vedle sebe. "Jsme tady dlouho," řekli současně. "Myslíme, že už je náš čas."

Najednou se dveře otevřely a dovnitř vstoupil Martin. "Mám nápad," řekl Martin s chytrým úsměvem. "Co kdybychom všechno tohle maso smíchali dohromady a vytvořili z něj něco opravdu speciálního?"

Honza se na všechny podíval s tajemným pohledem a já jsem věděl, že se chystá něco neuvěřitelně divokého.

Začali jsme pracovat a vytvořili jsme obrovskou klobásu, plnou všech těchto masových kousků. Ale když jsme ji načali, zjistili jsme, že uvnitř je něco hrozného.

Řízek, jedna z postav, se podívala dovnitř a vykřikla hrůzou. Uvnitř bylo něco zvláštního, co jsme nikdy předtím neviděli. Bylo to maso, ale něco se s ním dělo. Začalo se pohybovat a něco z něj vylezlo ven.

Byli jsme ohromeni hrůzou, když jsme zjistili, že z té klobásy se vylíhla nějaká bestie. Vypadala to jako divoké zvíře s mohutnými drápy a ostrými zuby. Otočila se a začala se na nás sápat.

Martin, který stál nejblíže, se chopil nože, aby se bránil, ale zvíře bylo příliš rychlé. Začal se dusit, když se mu zvíře vrhlo na krk a začalo ho kousat. 

Kostěj a Sekáček byli v tu chvíli zcela zbyteční, ale Svíčková se ukázala jako nečekaně užitečná. Roztrhla několik pytlů s pepřem a obklíčila zvíře. Zvíře začalo hlasitě funět a vyplivovat krev, když se snažilo bránit před útoky.

Postupně jsme se dostali k východu z místnosti, ale zvíře nás stále pronásledovalo. Museli jsme se skrýt v jedné z komor, zatímco zvíře bezmocně drhlo čumákem u dveří. Nakonec se zdálo, že se zklidnilo a odešlo pryč.

Když jsme se vrátili, byla tam jenom krvavá spoušť a kusy masa, které tvor nechal za sebou. Martin už bohužel nežil a naše sny o masu se proměnily v noční můru.

Od té doby jsme se z řeznického prostředí rychle stáhli a nikdy jsme se tam nevrátili. Ale ten zvuk, který jsme slyšeli, když jsme vešli do místnosti s mincerem, nám zůstal v hlavách až do dnešního dne.