A jsou tu další vzpomínky na poštovní realitu poloviny 90. let 20. století.

První týdny na poště jsem prožil ve znamení šoků, při kterých mi došlo, že jsem se ocitl v zaměstnání, kde vládne totální zmatek. Tím chaosem jsem začal proplouvat a velice brzo jsem vypozoroval, že mnohým zaměstnancům tahle situace vyhovuje. Přístup některých jednotlivců k pracovním povinnostem, by se mohl nazvat předstíráním práce. Viděl jsem, jak někteří poštáci doslova hází zásilky do dodávek, ne moc velký počet doručí, zbytek oznámí na poštu a pak hurá domů. A to bez ohledu na to, jestli jim skončila pracovní doba nebo ne.
 Záhy mi došlo, že vedoucí jsou jen do počtu a chod pošty nedokážou ovlivnit. Tohle zjištění mne přivedlo v úžas, ale bylo bohužel pravdivé. Vzpomínám si, jak jedna hlavní vedoucí pošty dost často po ránu zavolala nějakého zaměstnance, aby jí koupil lahvové pivo. A pokud se něco na poště nesemlelo, tak tahle vedoucí nebyla vůbec k vidění, protože se zdržovala jen ve své kanceláři. Je vám asi jasné, že když jí skončila pracovní doba, tak s lehce nejistým krokem a červeným obličejem odkráčela z pošty.
 Co mne hlavně šokovalo, byla ta skutečnost, že se najdou jedinci, kteří dost často přicházejí do práce pod vlivem alkoholu. A někteří kvůli němu nedorazili opakovaně vůbec. Vedoucí pošty sám dost často také popíjel a nebyl problém ho občas potkat v podnapilém stavu brzo ráno nebo k večeru. Dokážete si představit, že by vás hlavní vedoucí vrávoral v sedm hodin ráno u vašeho pracoviště a měl spoustu keců? Anebo by odpoledne červený v obličeji na vás žebral peníze na hrací automaty?
 Říká se-Jaký pán, takový krám. Tohle lidové rčení by se dalo upravit na- Jaký pan vedoucí, takový zaměstnanci. A tak nebylo divu, že určitá skupina pošťáků si neděla hlavu s tím, jestli bude v práci střízlivá či do práce bude vůbec schopná dorazit.
 Známý se stal telefonát jednoho pošťáka vedoucí do kanceláře. Ve sluchátku bylo slyšet funění a nesrozumitelnou řeč. Teprve po čase vedoucí poznala, že jí volá jeden zaměstnanec, co byl známý svým pitím. Za nějaký čas mu porozuměla, co jí sděluje. To, co jí s námahou řekl, by se dalo shrnout do následující věty: „Jsem totálně na šrot, nevím, kde jsem a dneska do práce nepřijdu."
 Jindy došla vedoucímu trpělivost a rozjel se za jednou zaměstnankyní, která byla též proslulá svým pitím. Zanedlouho zuřivě zvonil u domečku, ve kterém bydlela, ale nemohl se na ní dozvonit. Po chvíli jí však spatřil, jak vrávorá střídavě v oknech za záclonami. Asi se nebudete divit, že mu neotevřela.
 Hodně komické bylo, když stejný vedoucí ráno vyrazil shánět jednoho svého podřízeného, který se nedostavil do práce. Protože věděl, že se bude nacházet v jednom nonstop baru, tak do něho vletěl jako ta dělová koule. Ten dotyčný se však schoval a z bezpečného úkrytu pozoroval, jak vedoucí rozčíleně běhá sem a tam a vyptává se na něho. Nic se nedozvěděl a odkráčel naštvaně pryč. Dokážete si opět představit, že by váš vedoucí sháněl opilé podřízené po městě?
 A na závěr jedna historka, co se stala při třídění zásilek. Dva zaměstnance zaujal demižón a napadla je ta šílená věc, že ochutnají jeho obsah. A tak kamery brzo zachytily dvojici opíjejících se pošťáků, kteří zažili okamžitý vyhazov v ovíněném stavu.