Dalším bobříkem, co jsem měl ulovit, byl bobřík odvahy. Což o to, odvahu na jeho ulovení jsem měl, ale strach také. A tak jsem si jeho lov přetrénoval na jistých přechodech. I když svítila chodcům zelená, tak automobily občas stejně jezdily. Uskakování mi celkem šlo a dokonce jsem si zaskákal na kapotě jednoho vozidla. Poté mi došlo, že tohle není příliš bezpečné, a tak bylo mou snahou nalézt vhodnější místa.
  Za městem se nacházel starobylý hrad, o němž se říkalo, že vněm straší. Kastelán byl můj známý a měl pro můj nápad pochopený. Sice mi řekl, že na hradě budu strašit akorát tak já, ale ani to mne neodradilo o přespání na něm.
Noc byla temná a já jsem podlehl atmosféře, načež mi neunikla ta skutečnost, že se nalézám rozklepaný pod postelí. Za čas mi došlo, že takhle bobříka odvahy nesplním, a tak jsem se zmužil.
„Strašidla přeci neexistují!“ řekl jsem si. A pak jsem dostal nápad, že bych si mohl zahrát na strašidlo. V prostěradle jsem udělal otvory pro oči a vydal jsem se strašit. Na chodbě díky tmě následoval náraz do brnění a já jsem vykřikl z plných plic. Pak jsem vrávoral s naraženou helmicí na hlavě po chodbě a dalo mi dost práce jí z hlavy sundat. Od strašení mě to však neodradilo, akorát jsem se rozhodl jej provozovat s baterkou.
  Zanedlouho jsem tedy chodil chodbami hradu a vydával jsem ze sebe strašidelné skřeky a přitom jsem všelijak pohyboval baterkou.
„Húúúúú…strašidlo jsem já, kdo mne potká, toho polekám!“ křičel jsem občas. A tu náhle se ve světle baterky objevila postava rytíře, která měla v podpaží hlavu.
„Zdravím bezhlavého rytíře! To si myslíš, Jardo, že se leknu?“ zeptal jsem se s úsměvem. Ale ten mi začal tuhnout, protože rytíř se začal ke mně přibližovat.
„To nejsi ty, Jardo?“
„Jak se opovažuješ, cizinče rušit noční klid hradu!“ řekla hlava v podpaží a celým mým tělem projelo ostré mrazení. Za chvíli jsem s křikem utíkal chodbou a za mnou se ozýval příšerný smích, který se rozléhal hradem.
 Nějaký čas jsem se klepal ve velké skříni, ale pak se mi začala vracet odvaha. Pomalu jsem vylezl ze skříně a zkoušel zase strašit, ale tentokráte radši potichu. Bezhlavý rytíř se nikde neobjevil a já jsem začal být přesvědčen, že to byl kastelán.
„Teď už mám, Jardo pro strach uděláno!“ řekl jsem si a napadlo mne, že bych mohl v prostěradle chodit na hradbách.
  A tak jsem zanedlouho chodil po hradbách a přitom jsem si prozpěvoval: „Na hradbách straším rád, pro strach uděláno mám, ze strašidel strach nemám!“
Pak se však na hradbách objevila bílá postava, která mi připomínala bílou pani.
„Jardo, ty se překonáváš! Ale fakt ti ten oblek bílé paní sluší!“ řekl jsem s úsměvem. Bílá postava se stále ke mně přibližovala a vypadalo to, jako kdyby se vznášela. Zadíval jsem se pozorně do jejího obličeje, který se tvářil přísně, a rozhodně to nebyla tvář kastelána. Bílá pani se přede mnou zastavila a začala mi hrozit zvednutou rukou. Já se rozkřičel hrůzou a zanedlouho jsem za jekotu utíkal od hradu s tím, že bobříka odvahy budu lovit na normálních místech.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI