Jako fanda Foglarovek jsem se rozhodl, že ulovím všech 13 bobříků. A tak jsem ještě za tmy vnikl na sídlištní stadion a začal jsem sportem lovit bobříka mrštnosti. Ten spočíval v běhu, ve skoku do výšky a do dálky. Abych opravdu absolvoval běh na 50, 60 a 100 metrů, tak jsem si zakoupil mnoho vysunovacích metrů, které jsem všechny roztáhnul na běžecké dráze a zatížil je kameny. A se stopkami v zubech jsem z pokleku vyrazil na běh. Ale jak jsem byl rozeběhnutý, tak jsem uběhl 50, 60 i 100 metrů vcelku. Sice jsem přitom málem spolknul stopky, ale po proběhnutí pomyslným cílem jsem je vyplivl a následně je nechtěně rozšlápnul. Zároveň jsem se na běžecké dráze rozplácnul a můj nos se zarazil do rozšlápnutých stopek. Nějakou dobu jsem zkoumal, jaký čas stopky ukazují, ale ty se díky mé manipulaci zcela rozpadly, přičemž se několik věciček z nich vysypalo. I tak jsem usoudil, že jsem běžel rychle, tudíž mám splněno. A pak už jsem se soustředil na skok do dálky.
  Rozhodl jsem se pro co největší rozběh. A tak jsem zanedlouho sprintoval napříč stadionem, abych o chvíli později ke svému překvapení přeskakoval hrazení u hlediště. Záhy mi došlo, že jsem prostor skoku do dálky minul. Rozeběhnul jsem se tedy zpátky a za okamžik se pískové doskočiště objevilo přede mnou. I když jsem nikde neviděl odrazové prkénko, tak jsem se odrazil. Nějak se mi však odraz nepovedl, protože můj doskok připomínal skok do vody kombinovaný saltem. Záhy jsem poněkud otřesený ležel rozplácnutý vedle doskočiště a kolem hlavy mně defilovala spousta hvězdiček. Když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem změřil vzdálenost mého prazvláštního skoku. Byla dost velká a já jsem byl spokojený. A pak přišel na řadu skok do výšky.
 Že jsem si dal laťku proklatě vysoko, mi došlo po několika skocích, při nichž jsem jí pokaždé zahlédl mihnout se nad svou hlavou. Pro efekt jsem jí pak hned shazoval, abych si nepřipadal tak blbě. A tak jsem jí tedy dal proklatě nízko a přeskočil jsem jí už v naprosté pohodě. A pak jsem se začal těšit na plnění druhého bobříka, který měl název míření.
 Jak jsem se dočetl, tak budu muset do čtverce 1x1 metr na vzdálenost 10 metrů naházet aspoň 80 kamenů. Místo kamenů jsem hodlal použít dlažební kostky z jedné rozkopané ulice. Tudíž jsem je v noci potají vozil kolečkem na stadion a za úsvitu jsem na hřišti lajnovačkou vytvořil čtverec. Lajnování se mi zalíbilo a za čas bylo na zeleném trávníku i několik velkých obrazců. Když jsem se dosyta vylajnoval, začal jsem házet. Brzo mi však neuniklo, že hodně dlažebních kostek dopadá všude možně kolem čtverce. A pak mne napadlo, že bych mohl vyzkoušet i svůj prak. Dlažební kostky záhy létaly hodně daleko a občas se ozvala rána, když dopadly mimo hřiště. Byl jsem tak zaujat touhle činností, že mi unikla přítomnost lidí, kteří vstoupili na stadion.
„Proboha, co to tady vyvádíte!“ rozkřikl se na mne správce stadionu.
„Dobrý den přeji. Já tady plním bobříka míření,“ sdělil jsem mu.
„Vy jste se zbláznil! Co jste to na tom hřišti udělal za čmáranice? A co ty dlažební kostky!? Vždyť jste poničil běžeckou dráhu, hlediště a spoustu jiných věcí!“
„Ale to jsem vážně nechtěl.“
„To vám přijde draho!“ rozkřiknul se správce a já jsem se raději dal na útěk pronásledován jím i ostatními. A přitom jsem doufal, že další bobříky ulovím v klidu.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI