Cesta od vlaku nebo na vlak za krásného počasí byla vždy příjemná. Stará vesnická stavení a chaty či chatičky, které vznikly především ve druhé polovině 20. století, se v hezké krajině dobře vyjímaly. A pokud jsem takovou cestu absolvoval s dědou, tak jsem se pokaždé něco dozvěděl a také bylo veselo.
 V to pozdní odpoledne to však na žádnou příjemnou cestu na vlak nevypadalo. Tempo se snažila udávat babička, v jejímž závěsu byla máti. Na pomyslném chvostu se nacházel děda, který rád sledoval všechno, co bylo při cestě, a ledacos komentoval.
„Jestli se takhle budeš vlíct, tak ten vlak nestihneme a budeme čumákovat do tmy na nádraží!" pronesla ostře babička k dědovi, který si to vykračoval sváteční chůzí.
„Je spousta času. A máme to skopečka," řekl děda s úsměvem a zadíval se k plotu, za nímž byla jabloň. Za okamžik chůzi stočil k zahradě a vzápětí prošel těsně podél plotu, přes který přesahovaly větve stromu. A jedna z nich se podezřele zakymácela.
„A máme na cestu jablíčka," pronesl za chvíli děda s třemi jablky v rukách.
„No ty se fakt chováš jako malej kluk!" vyhrkla babička.
„Nejsem určitě jediněj, kdo si je utrhnul," zkonstatoval děda a začal s jablky žonglovat.
„Prosím tebe, přestaň blbnout a hejbni sebou nebo ten vlak vopravdu nestihneme!"
„Stejně bude mít zpoždění jako vždycky. A ještě určitě nejel vlak, s kterým se musí minout," řekl děda a měl na mysli nádraží, co se nacházelo několik kilometrů za zastávkou, k níž jsme kráčeli. Trať byla totiž jednokolejná a vlaky na některých nádražích musely na sebe čekat. 
 Cesta se zanedlouho začala prudce svažovat zalesněným kopcem, který jsem nesnášel, když jsem šel od vlaku na chatu.
„A jednou v zimě, když bylo tady náledí, tak jsem si dal pod zadek velkou tašku. A s ní jsem sjel až dolu. To byl ale fofr!" ozval se děda.
„No, ty máš teda nápady! Ještě se s nima chlub. Pak to někdo bude zkoušet jako ty a zláme si kosti," pronesla babička.
„To sis musel připadat jako na tobogánu, že," řekl jsem.
„To si piš, že jo. Já dojel až k silnici, co vede nahoru k naší chatový osadě. A protože bylo náledí i na tý silnici k řece, tak jsem na tý tašce dojel až skoro k mostu."
„Čím si starší, tím si bláznivější!" mínila babička.
„Já vás doženu, musím si vodskočit!" pronesl náhled děda a rázným krokem vyrazil k lesnímu porostu.
„Hlavně ať tě nenapadne hledat houby!" vyhrkla za ním babička.
„Smaženici z hub jsme už dlouho neměli!" mínil děda a zmizel v lese.
 My jsme poté šli prudce svažující se lesní cestou a zanedlouho jsme vyšli z lesa a naskytl se nám krásný pohled na krajinu. V ní byla k vidění vesnice a za ní řeka s kopci, u kterých vedla jednokolejná trať.
„Sakra, kde zase vězí!?" vyhrkla naštvaně babička po několika minutách čekání na dědu. Ten vzápětí vyšel z lesního porostu se svým typickým úsměvem ve tváři.
„No to si snad děláš srandu! Co jsi v tom lese dělal takovou dobu?" zeptala se ho ostře babička.
„Hříbka," odvětil jí děda.
„A teď už vopravdu pomažeme na vlak!" pronesla rozhodně babička. A současně se z dálky ozvalo houkání, které se odrazilo od kopců a rozlehlo se do dálky.
„To je ten vlak, co se bude míjet s tím našim," řekl děda.
„Tak to máme nejvyšší čas, abychom stihli dojít na zastávku, než přijede náš vlak," mínila máti.
„Tam určitě v čas dojdeme," řekl děda a zadíval se do jedné zahrádky.
„To je krásná zahrádka. Tam je květin a keříčků," pronesl vzápětí.
„Hele, už mě neštvi nebo tě nakopnu!" ozvala se babička a díky jejímu ráznému popohánění dědy jsme brzo došli na zastávku, k níž se scházelo velké množství lidí. A pro nás začalo být otázkou, jestli dříve přijede vlak nebo přiběhne uřícený otec.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI