Na jednu cestu z chaty domů si dobře pamatuji dodnes. Byla velmi dlouhá a probíhala občas ve stylu komedie.
Část první.

To pozdní odpoledne panoval ve dvou chatičkách poněkud rozruch. Máti pobíhala sem a tam a zároveň sledovala hodiny, přičemž hlasitě opakovala, že nesmíme nic zapomenout, s čím jsme přijeli. Byl jsem z toho všeho tak mimo, že jsem neustále z batohu vytahoval věci a opětovně je do něho vkládal. Sestra zase pořád sháněla nějaké věci a s ubíhajícím časem otvírala kdejaký šuplík a skříň, což máti přivádělo k zoufalosti. Otec, který neměl takovéhle organizované odchody rád, se tvářil, jakoby se ho nic netýkalo. A tak byl k vidění ve sklepě, ve WC budce a také na stromě.
 Ve druhé chatičce zachvátila cestovní horečka hlavně babičku. A tak z chatky byly slyšet opakovaně její otázky.
„Zavřel si vokenice na půdě?"
„Dal si pumpu z bazénu do sklepa?"
„Je dobře zavřenej sklep?"
„Neválí se někde po zahradě nářadí?"
Děda po desítkách let soužití s babičkou už byl vůči takovým dotazům imunní a jen s klidem odpovídal, že je všechno v pořádku.
„Hlavně nesmíme zapomenout klíče vod bytu!" pronesla babička, která chodila po chatě a kontrolovala, zdali je vše v pořádku.
„Ty už jsem vzal," odpověděl pohotově děda a rychle je sundal z věšáčku, přičemž si uvědomil svou zapomnětlivost. 
 Zanedlouho došel usmívající se děda k naší chatce. U ní se rozčilovala máti na otce, že nestačí společně s námi odejít na vlak, což bylo pro něho typické.
„Já vás doženu. Buď v klidu," pronesl otec.
„To si říkal taky posledně a ten vlak si nestihnul. A já jsem zbytečně kupovala jízdenku!" řekla máti.
„Tak jí nekupuj. Já si jí koupím sám."
„Mami, já nemám fiksy," ozvala se pojednou sestra.
„To sis vzpomněla až teď, když jsme na vodchodu?" vyhrkal máti.
„Já je vezmu," ozval se otec.
„Ty je určitě zapomeneš. Já je rychle najdu!" pronesla sestra a vběhla i s botami do chaty, což se vůbec máti nelíbilo.
„A kde máte babičku?" zeptala se máti dědy.
„Ta je ještě na zahradě," řekl děda a zároveň bylo slyšet od druhé chatky zuřivé bouchání a hlasitý hlas babičky. Otec s máti se nechápavě zadívali na dědu, který se rychlým krokem vrátil k chatce.
„Mami, já ti fiksy nemůžu najít! Kam si je dala?" ozvala se sestra z otevřeného půdního okénka
„Ty si na půdě i s těma botama?! Ty si se zbláznila!" rozkřikla se máti.
„A kam si je teda dala?"
„Já jsem je nikam nedala! Pojď dolu, stejně sem za týden přijedeme!"  
 Mezitím od druhé chatky kráčel děda s rozzlobenou babičkou.
„Co tě to napadlo mě zamknout v chatě? Chováš se jako malej kluk!"
„Pořád si říkala, abych zamknul chatu. A já myslel, že už jsi venku" řekl jí děda.
„Co když jsou ty fiksy někde zabordelený a vyschnou?" ozvala se sestra, která vyběhla z chaty.
„Co tě to napadlo do chaty lízt v botách!?" řekla jí ostře máti.
„Táta taky často chodí do ní v botách."
„Ale ty nebudeš!"
Za okamžik jsme vyrazili směr nádraží a sázkou do loterie bylo, jestli nás otec dožene.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI