Ve velké jeskyní místnosti, co byla osvětlena, seděla trojice mužů u stolu a hrála karty.
„To by mě zajímalo, co podplukovník tak dlouho dělá v tom našem světě,“ pronesl zamyšleně kapitán Jan Skácel.
„Určitě je to důležitý. Jinak by tam tak dlouho nebyl,“ mínil major Karel Pokorný.
„Doufám, že se tady nevobjeví s tím protivným generálem Stevensonem,“ řekl nadporučík Mirek Vincent.
„Toho chlapa bych rád viděl,“ mínil kapitán.
„Dřív nebo později se tady ten generál určitě ukáže,“ řekl major.
„Chtěl bych ho vidět v nějaký akci,“ pronesl kapitán.
„Mám vobavu, aby se třeba někdy v budoucnu nechtěl nějaký naší akce zúčastnit,“ pronesl s vážnou tváří major.
„Jo, a akce by kvůli němu mohla blbě dopadnout. Jak by si asi vedl v tváři tvář náckům. To by mě strašně zajímalo,“ vysoukal ze sebe kapitán. Vzápětí na to se ozvalo pronikavé houkání, které doprovázelo blikání žlutého světla. To znamenalo, že byl zvenčí aktivován průchod spojující paralelní světy.
„To bude určitě podplukovník!“ vyhrkl nadporučík Vincent a rychle doběhl před velký panel, na němž bylo několik počítačů.
„Zatím byl průchod aktivován jen pro vizuální komunikaci,“ hlásil poručík, který seděl na židli a upřeně se díval na jednu s obrazovek. Na ní se poté objevil obličej podplukovníka Michala Novotného.
„Přeji dobrý den. Za chvíli se přesunu k vám. Budu mít sebou větší zásilku, s kterou budu potřebovat pomoct. Tak mě někdo čekejte,“ řekl podplukovník.
„Budu vás čekat, pane podplukovníku,“ ozval se hned kapitán Skácel.
„Můžete bez vobav přijít. Nejbližší lidé jsou vod skály vzdálení několik kilometrů,“ hlásil nadporučík. Poté se opět ozvalo houkání, ale tentokráte v jiné tónině, přičemž se rozblikalo červené světlo. To už kapitán otevřel tajný vchod, jímž vyšel z nitra skály. Pak došel na prostranství, na kterém byla skála ve tvaru brány. Uprostřed ní se vzápětí začal vlnit vzduch, načež se objevila točící se spirála, kterou nejdříve prošla velká bedna. A po ní se objevil podplukovník Novotný. Krátce poté se opět v prostoru skalní brány zavlnil vzduch, což však trvalo jen krátce.
„Vítám vás, pane podplukovníku. Co to vláčíte sebou?“ zeptal se hned kapitán Skácel.
„Moc príma věc. Je to jeden z posledních vynálezů jedný super tajný laboratoře,“ řekl s úsměvným úšklebkem podplukovník.
„Měli jsme vobavu, aby s vámi nepřišel pan Negativní.“
„Aha. Tak už generál Stevenson má přezdívku. Určitě i vy se s ním setkáte. Dal bych ruku do ohně, že nás brzo navštíví.“
„Totéž si myslí i major Skácel.“
 Oba muži zanedlouho donesli bednu k tajnému vstupu do skály, kterým vzápětí prošli.
„Tak vás vítáme, pane podplukovníku,“ řekl v pozoru major Pokorný.
„Spíše než přede mnou, se do pozoru postavte před to, co je v týhle bedně. To neuhádnete!“ napínal je podplukovník.
„Nechám se podat, pane,“ ozval se nadporučík Vincent.
Podplukovník Novotný klíčky odemkl zámky bedny, v níž bylo cosi velmi pečlivě zabaleno. A chvíli mu trvalo, než onu věc rozbalil. Pak se všem naskytl pohled na podlouhlou věc, která na obou koncích byla zakončena malými radary.
„Představuji vám průzkumnou sondu, která je schopná letět do budoucnosti,“ pronesl poté podplukovník a ve tvářích mužů se objevil užaslý výraz.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI