Měsíční světlo ozařovalo pole, kterým pomalu přikrčeně šla dvojice postav. Major Marcel Degail upřeně hleděl přes konečky klasů obilí a desátník Jean Anyz rovněž, přičemž oba svírali v rukách samopaly s ukazováčky na spouštích.
„Asi Němčourům zdrhneme,“ řekl šeptem Anyz.
„Jen to nezakřikněte,“ pronesl skoro neslyšitelně Degail. 
 Za chvíli došli k velkému stromu, který stál osaměle uprostřed pole. U jeho kmenu se zastavili a obezřetně se rozhlíželi do stran a díky intenzivní měsíční záři viděli mnoho metrů do dálky.
„Půjdeme teď támhletím směrem,“ pronesl potichu major a ukázal od stromu doprava. Hned tím směrem vykročili, aby po několika metrech Degail položil levou ruku na pravé rameno Anyze. Ten hned zůstal stát a zadíval se pátravě přes stonky obilí.
„Němci!“ šeptl major, přičemž postřehl v dálce v poli obrysy postav, které se pohybovaly jejich směrem.
„Jo, vidím je. Jdou v těsný rojnici,“ řekl šeptavě Anyz.
„Určitě jdou ke kopci celým polem.“
„Co teď? Zkusíme se prostřílet, až přijdou těsně k nám?“
„Ne. Rychle zpátky k tomu stromu,“ rozhodl Degail, načež se ještě více přikrčili a rychlou chůzi došli o několik metrů zpátky.
„Co chcete dělat, pane majore?“ zeptal se Anyz.
„Vylezeme na ten strom. Prostě to riskneme.“
„To je dobrej nápad. Snad je nenapadne na něj taky vlízt,“ pronesl Anyz, přičemž se přitiskl k širokému kmeni. Díky jeho šířce nebyl vidět a rychlým pohybem se dostal k místu, kde se rozvětvovalo několik silných větví. Major rovněž obratně vylezl na strom, aby poté zalehl na jedné silné větvi. Přes husté větve a listí vůbec neviděli na obilí a stejně tak je nemohli spatřit přicházející vojáci. 
 Po chvíli se zatajeným dechem uslyšeli, jak Němci procházejí obilím kolem stromu, a za okamžik bylo slyšet, jak se vzdalují. Degail se poté pomalu začal na větvi sunout dolu a za okamžik se ocitl v místě, kde se kmen rozvětvoval. Přitom stále přes větve a listí skoro vůbec neviděl na prostor kolem stromu. Chvíli naslouchal, jestli nezaslechne nějaký šramot, ale kolem vládlo ticho, a tak seskočil. Ještě než dopadl do obilí, tak postřehl dva metry před sebou stát postavu. Rychlým pohybem vytáhl nůž a sotva doskočil, tak provedl dlouhý skok. Postava se prudce otočila, ale v ten moment jí zasáhl čepelí nože do krku, přičemž jí dal dlaň přes ústa. A vzápětí ležel na muži, jehož podřízl.
„To bylo ukázkové, pane majore,“ zkonstatoval šeptem Anyz, který k němu přikrčeně doběhl.
„Asi něco signalizoval na kopec. Držel v ruce baterku,“ mínil Degail.
„Někdo bliká morseovku z kopce,“ upozornil Anyz a pozorně se zadíval na světelné signály.
„Jestli jsem to dobře pochopil, tak ti vojáci mají zůstat pod kopcem,“ řekl Anyz po chvíli.
„Rychle zmizíme, ale ještě předtím tohohle dáme na strom. Tam ho třeba najdou až ráno,“ řekl Major a poté dotáhli mrtvého Němce ke stromu. Podařilo se jim mrtvého položit na spodní větve, aby pak přikrčeně rychlým během doběhli na okraj pole. Poté zdárně zmizeli v lesním porostu a o něco později šli potokem, který vtékal do říčky. Ta tekla v blízkosti hájovny, která jim sloužila jako úkryt. Zdárně do ní došli a v ní našli vyděšeného britského letce, s nímž se zcela náhodně major Degail setkal v opuštěném domě. Měsíc dále ozařoval krajinu, zatímco němečtí vojáci hledali jednoho z důstojníků, který někam zmizel.

KONEC TŘICÁTÉ PÁTÉ ČÁSTI