Jasný kotouč měsíce majestátně svítil na obloze a jeho stříbrné světlo ozařovalo krajinu, která vyhlížela mírumilovně. 
 Major Marcel Degail stál přitisknutý za kmenem stromu a upřeně se díval na cestu. Ta vedla napříč částečně zalesněným kopcem, na němž bylo stavení, z něhož vysílal desátník Jean Anyz.
 Díky svitu měsíce viděl major celkem hodně daleko. Ještě chvíli postál za stromem, načež se přikrčen rychlými přískoky rozeběhl podél cesty na opačnou stranu kopce. Pak za nevelkým křovím poklekl a zadíval na svažující se cestu. Poté se skrčeně postavil a vzápětí doběhl za velký kmen stromu, zpoza něhož se opět zahleděl na cestu. Bez jakéhokoliv pohybu stál za kmenem, a když už se chtěl rozeběhnout na druhou stranu kopce, tak postřehl nějaký pohyb. Očima počal pomalu propátrávat prostor kolem cesty a vzápětí spatřil siluety postav.
„Krucinál! Tak to nás brzo zaměřili!“ pomyslel si v duchu, načež se přikrčil a v zákrytu za stromem se od něho začal pozadu skrčeně vzdalovat.
   Jean Anyz seděl potmě u stolu, na němž byla postavená vysílačka. Přes okno pronikalo měsíční světlo, které ozařovalo celou místnost, a díky němu dobře viděl na pootevřené dveře. Levou rukou vysílal a v pravé držel odjištěnou pistoli a zavčas postřehl, jak se prudce dveře otevřely, přičemž rychle pozvedl zbraň. Přes namířenou pistoli v měsíčním světle hned rozpoznal postavu majora, a tak si levou rukou nadzvedl jedno ze sluchátek.
„Jdou sem Němci! Musíme rychle vypadnout!“ vyhrkl Degail.
„To si teda pospíšili!“ mínil a ještě něco rychle odvysílal.
„Tu vysílačku tady jen tak nemůžeme nechat!“ řekl major.
„To je mi jasný pane majore. Ale co s ní?“
„Hodíme jí do studny. Tam jí hned tak nenajdou,“ pronesl Degail.
  Oba poté rychle proběhli stavením a prolezli rozbitým oknem ven. V okolí domku ještě němečtí vojáci nebyli, a tak doběhli k nedaleké studni, kterou zakrýval poklop. Anyz jej poodsunul, načež hodili vysílačku do nitra studně. O několik vteřin později se ozvalo tlumené šplouchnutí. Vleže Anyz opět otvor studny poklopem zakryl, přičemž zahlédl první přibližující se německé vojáky.
„Musíme se dostat k tý strání, co je za náma!“ pronesl potichu major a poté se rychlým plížením ve vysoké trávě dostali zpátky ke stavení.
„Určitě Němčouři mají celej tenhle kopec vobklíčenej,“ mínil Anyz poté, co se ocitli na zalesněné stráni.
„Zatím vo nás nevědí. Pokusíme se nějak proklouznout,“ řekl mu Degail.
„Nehodlám jim rozhodně nějakým způsobem prozrazovat naší přítomnost.“
 Zakrátko opatrným zbíháním svahu se ocitli na úpatí kopce v hustém porostu, z něhož se pak zadívali na pole, které zaplavoval svit měsíce.
„Nikde žádný Němce nevidím,“ ozval se po chvíli šeptem Anyz.
„Voni ale někde tam určitě dál budou.“
„Tedy vpřed?“
„Ano.“
A tak vzápětí opatrně přikrčeně vstoupili do vyššího porostu pole.
  Mezitím Němci obklíčili domek, vtrhli do něho a k jejich překvapení uvnitř nikoho nenašli.
„Někde tady ten, co vysílal, musí bejt! Vodsignalizujte baterkou, aby všichni kolem kopce začali k němu v rojnicích postupovat!“ vyhrkl ostře německý major na nadporučíka. A ten o chvíli později blikal morseovkou to, co velící důstojník chtěl.

KONEC TŘICÁTÉ ČTVRTÉ ČÁSTI