Desátník Jean Anyz  seděl u pootevřeného okna v místnosti, v níž panovala naprostá tma. Pozvolna se ho začínalo zmocňovat napětí, protože netrpělivě očekával návrat majora Marcela Degaila. Představa, že by se on nevrátil, ho děsila. Pojednou k jeho sluchu dolehlo zahoukání sovy, které se v pravidelných intervalech opakovalo. Okamžitě zbystřil pozornost, jelikož houkání sovy bylo smluvené znamení při návratu Degaila. A tak se u okna přikrčil, načež třikrát zahoukal jako sova. Vzápětí se natřikrát ozvalo podobné zahoukání a Anyz si začal být jistý, že se vrací major.
 O něco později rozpoznal na zahradě díky měsíčnímu světlu obrysy běžící postavy a vzápětí se u okna objevil Degail, který hbitě vlezl do místnosti.
„Už jsem o vás začínal mít vobavu, pane majore,“ sdělil mu hned.
„Z toho domku se dá vysílat, ale až tak vopuštěnej nebyl,“ řekl mu major.
„Cože? Von tam někdo byl?“
„Ukrývá se tam jeden sestřelenej anglickej letec.“
„To snad není možný. To je teda náhoda!“
„No, to teda je. A pro nás je to svým způsobem výhodný.“
„Jak to myslíte?“
„Až se spojíme s Anglií, tak vodvysíláte jeho jméno a identifikační číslo. Váš vysílací rukopis poznaj a budou mít díky tomu letci o důvod víc spěchat, aby pro nás přiletělo nějakou noc letadlo.“
„To máte pravdu. Jen mám vobavu, že nás Němčouři zaměřej. Město je jen pár kilometrů daleko.“
„Musíme holt tohle riziko podstoupit.“
„Asi nezůstane jen u dnešního vysílání. Budou určitě v Anglii vopatrný.“
„To mi je jasný. Teď už musíme vyrazit. Nadporučík Sheperson na nás čeká.“
    Za pár minut s vysílačkou ve velkém kufru šli nočním lesem směrem k onomu kopci. Radiové spojení Anyz úspěšně navázal, zatímco Degail se pohyboval kolem stavení a bedlivě sledoval v měsíčním světle nejbližší okolí. Tu noc se však obavy Anyze nenaplnily, ale došlo k tomu, co předpokládal. Další vysílaní se musí uskutečnit příští noc.
 Po setmění vyrazil Anyz a Degail z hájovny, ve které zůstal v úkrytu Sheperson. Oba zdárně došli na kopec, na němž byl domek, v jehož blízkosti ukryli vysílačku a zanedlouho vnikli do stavení.
„Tak já zase budu na stráži. Kdyby se něco dělo, tak sem za váma bleskově přiběhnu,“ řekl major.
„Tak si dejte pozor na hromosvod,“ řekl mu s úsměvem Anyz a dal si na uši sluchátka.
„To si teda dám,“ mínil ironicky Degail a odešel z místnosti, aby chvíli oknem vylezl ven. Noc byla velmi jasná a kraj zalévalo intenzivně měsíční světlo.
  Muž v německé důstojnické uniformě seděl v místnosti za stolem a popíjel kafe. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře, které ho vyrušilo z klidu.
„Vstupte!“ řekl ostře a dveře se prudce otevřely.
„Pane majore, zachytili jsme vysílačku. Je to ta stejná jako včera!“ vysoukal ze sebe do místnosti vstoupivší nadporučík.
„Hned musíme vyslat zaměřovací vůz a pohotovostní voddíl!“ vyhrkl major, přičemž se za stolem prudce postavil.
„Rozkaz!“
O něco později z kasárenského dvora vyjela dvojice vozidel, která zanedlouho jela prázdnými ulicemi, zatímco střechy domů ozařoval svit měsíce.

KONEC TŘICÁTÉ TŘETÍ ČÁSTI