Slunce zářilo vysoko na obloze, když major Marcel Degail s desátníkem Jeanem Anyzem vylezli ze sklepení zříceniny.
„Zdá se, pane majore, že zatím Němci nepročesávaj vokolí toho zámku,“ mínil Anyz.
„Co není, může bejt,“ pronesl Degail, přičemž se zahleděl do lesního porostu u zříceniny.
Oba poté rychlou chůzí, vstoupili do lesa a za neustálého dívání se kolem sebe, se začali prodírat porostem. Nikoho nepotkali a po delší době došli do blízkosti hájovny.
„Vypadá to, že je vzduch čistej,“ řekl Anyz, který vleže v houštině upřeně hleděl na vzdálenou hájovnu.
„Chtěl bych mít vaší jistotu. Vopatrnosti není nazbyt. Obejděte hájovnu zprava. Já půjdu zleva a sejdeme se za tím paloukem. V případě nebezpečí bude signálem výkřik sojky,“ řekl major.
„Jasně pane majore,“ pronesl Anyz a přikrčeně zmizel mezi stromy. Degail se ještě chvíli skrz větvičky křoví díval na hájovnu, načež vstal a šel na opačnou stranu.
 O něco později se oba zase sešli za větší mýtinou a opět se pátravě zadívali na hájovnu, kolem níž panovalo naprosté ticho, které však mohlo být zrádné.
„Nikde nikdo. A vypadá to, že tam není ani hajnej,“ řekl Anyz.
„Bude určitě někde v lese. Půjdeme porostem podél cesty,“ rozhodl Degail a zanedlouho tak učinili.
„Nemyslím si, že by vevnitř na nás číhali Němčouři,“ mínil Anyz.
„Jak to chcete zjistit, aniž byste došel k hájovně?“ zeptal se major.
„Jednoduše. Stačí se pozorně dívat do voken,“ zkonstatoval Anyz a vzal do ruky několik  kamínků. Poté je postupně velkým obloukem házel a několikrát se trefil do okenních tabulek, aby pak dvěma většími zasáhl i dveře.
„Bejt tam Němčouři, tak bychom určitě zahlídli třeba v půdním vokýnku něčí hlavu,“ řekl Anyz a hodil poslední dva kamínky.
„Asi máte pravdu. Tak jdeme, ale po našem,“ rozhodl Degail a oba přikrčeně přeběhli cestu. Vzápětí se přehoupli přes nízký dřevěný plot, načež se Anyz několika přískoky ocitl u dveří. Degail mezitím byl přikrčený v keříčkách a pozorně se díval do oken. Za okamžik Anyz univerzálním klíčem odemkl dveře a vnikl dovnitř. Po chvíli do hájovny vběhl i major a za sebou hned zavřel.
„Je to dobrý!“ řekl Anyz a klíčem dveře zamkl.
„Snad ano. Možná, že si hajný myslí, že nikdo tu akci v tom zámku z nás nepřežil,“ řekl Degail.
„Bude tedy překvapen, až přijde.“
  Uběhl delší čas a ke sluchu obou mužů dolehl hluk motoru auta. Anyz hned přikrčeně doběhl k oknu a zadíval se skrz záclonku. Poté spatřil tmavý vůz, z něhož vyskákala čtveřice postav v kožených kabátech.
„Hrome! Gestapo!“ vyhrkl.
„Tak to je špatný,“ ozval se major, který se přitiskl ke zdi u druhého okna a sledoval, jak jeden gestapák rozráží dřevěná vrátka od zahrady.
KONEC DVACÁTÉ DEVÁTÉ ČÁSTI