Sklepní místnůstkou se trojhlasně ozvalo hurá a jako první vylezl po žebříku seržant Jacgues Bermud.
„Zdravím vás pane majore! Už jsme nedoufali, že vás uvidíme. Kde je Alain a Jean?“ ptal se hned.
„Jsou tu se mnou taky,“ odpověděl mu major Marcel Degail.
„Jak jste se sem dokázali dostat?“
„To je na dlouhý povídání. Na to teď není čas.“
„My jsme měli štěstí. Když jsme utíkali vod tý vesnice, kde se začalo střílet, tak jsme narazili druhý den na hajnýho a ten nás dovedl přímo sem,“ řekl desátník Gabriel Mouchott.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jste dokázali Němčourům uniknout,“ ozval se poručík Pierot Lafunt.
„Máme však velkej problém. Museli jsme zpacifikovat dva Němčoury. Jednoho Alain zabil a druhý ho jsem vomráčil. Přijeli sem autem. Ten vomráčenej je major. Určitě víte, že byl tady u hajnýho na návštěvě,“ řekl major Degail.
„Ano. To je teda pěknej průšvih,“ mínil Bearud.
„Co teď chcete dělat? Toho majora musíte stejně zabít. A kam pak chcete voba schovat? A co to jejich auto? Němci je všude budou hledat!“ vyhrkl vyděšeně hajný.
„V tuhle chvíli nám nezbývá nic jinýho, než riskovat. Zfingujeme bouračku. Jiná možnost není. Vy tu všichni zůstaňte. Já to nějak s Alainem a Jeanem provedu,“ řekl major a vyšel z hájovny. Poté vzal do rukou cihlu, která ležela u zdi, a rychlým krokem si to namířil napříč zahradou k cestě.
  Mrtvý voják a vedle něho omráčený německým důstojník seděl zhrouceně na zadním sedadle automobilu.
„Co máte v plánu, pane majore?“ zeptal se desátník Jean Anyz.
„Nabourat tohle auto,“ odvětil mu major.
„Jak to chcete províst?“ zněla otázka desátníka Alaina Martella.
„Na příhodným místě voba posadíme na přední sedačky a dáme na pedál od plynu tuhle cihlu. Pak někam v plný rychlosti narazej.“
„Doufejme, že ten vomráčenej přitom zemře,“ řekl Anyz.
„Když tak mu holt pomůžeme,“ mínil Martell.
„Prostě nesmí přežít,“ zkonstatoval major Degail, načež nastartoval vozidlo. S tím pak sjel na cestu, po níž zakrátko odjeli od hájovny.
  Trojice mužů s napnutými nervy těkala během jízdy očima po okolí lesní cesty. Při představě, že by potkali německé vojáky, jim běhal mráz po zádech.
„Podívejte. Támhle je rozcestí. U něj je několik velkejch stromů. Když do nějakýho tenhle rozjetej auťák narazí, tak by se to mohlo povíst,“ mínil major.
„To by mohlo vyjít. Budu ten, kdo bude řídit to rozjetý auto na ty stromy. Těsně před nima vyskočím,“ řekl Anyz.
„Dobře, vy Martelle hlídejte a my přendáme voba do předu,“ pronesl major.
Za chvíli oba Němce posadili na přední sedačky a Anyz se přikrčeně postavil za sedačku řidiče, na niž byl mrtvý voják. Už chtěl dát cihlu na pedál od plynu, když se ozval výkřik Martella.
„Náklaďák! Jede k rozcestí!“
„Rychle musíme zmizet!“ vykřikl major Degail, přičemž Anyz přelezl za volant, sedl si na klín mrtvého vojáka a zařadil zpátečku. Auto se rychle pozadu rozjelo na cestě, přičemž nákladní vozidlo dojelo k lesnímu rozcestí a zahnulo na tu cestu, na niž couval automobil. Ten už však v tu chvíli mizel za kopcem, přes který vedla lesní cesta. A tak vůz němečtí vojáci v kabině náklaďáku neviděli, ale rychle se přibližovali ke kopci.
KONEC OSMNÁCTÉ ČÁSTI