Trojice mužů chvíli užasle na hajného hleděla, načež se jako první z překvapení vzpamatoval major Marcel Degail.
„Co se nám to snažíte namluvit! Slyšel jsem, že včera byl u vás v hájovně na návštěvě jistý německý důstojník!“
„Jste dobře informovaný. Ano, včera tu byl vopravdu major Schulc. A sám by se velmi divil, kdyby věděl, že ty hledaní parašutisty jsou ve sklepě hájovny,“ odpověděl hajný.
„My se tedy budeme taky divit, jestli naši kamarádi tam budou,“ řekl desátník Jean Anyz.
„A jestli ne. Tak se budete divit vy!“ mínil Degail.
„Můžete se hned přesvědčit, že mluvím pravdu,“ pronesl klidným hlasem hajný a ukázal na hájovnu, k níž vzápětí vykročil.
„Martelle, vy zůstaňte zatím tady venku,“ řekl major a spolu Anyzem následoval hajného do zahrady hájovny. Sotva udělali několik kroků, ozval se rychle přibližující se hluk automobilu.
„Někdo sem jede!“ vyhrkl okamžitě desátník Alain Martell, který přes lesní porost zahlédl jedoucí vozidlo a hned se ukryl v houštině.
„Skryjte se!“ vyhrkl Degail na Anyze, přičemž se přikrčen rychlými přískoky rozeběhl ke skupině okrasných keřů, v níž se vzápětí ukryl. Anyz současně proběhl kolem stěny hájovny a zůstal v podřepu za jejím rohem. To už po polní cestě dojelo před hájovnu vozidlo s dvěma muži. Vedle vojáka, co řídil vůz, seděl německý důstojník v hodnosti majora.
„Budu vás mít stále na mušce!“ řekl major hajnému, který kolem keřů došel k dřevěnému plotu.
„Zdravím vás pane majore!“ oslovil hajný německého důstojníka, který vystoupil z auta.
„Já vás taky zdravím. Asi vám moji muži v lese plaší zvěř, že,“ pronesl major.
„S tím si nedělejte starosti. Hlavně, abyste našli ty parašutisty,“ řekl mu hajný, který se snažil zakrýt nervozitu.
„Dřív nebo později je najdeme. Ale nemyslím si, že by se zrovna skrývali někde tady,“ mínil major Schulc a přitom se zadíval do zahrady.
„Hezky se vo to všechno, co máte, staráte. V Bavorsku odkud pocházím, máme s manželkou taky u domku zahradu,“ pronesl a vkročil zamyšleně do zahrady.
„To jste mi říkal,“ pronesl hajný, jemuž přeběhl mráz po zádech.
„Přesně takový keříky, co jsou támhle, taky máme na zahradě,“ mínil major a vykročil k nim. Hajnému ztuhla krev v žilách, přičemž zbledl v obličeji.
„Za hájovnou mám hezčí keře,“ vysoukal hajný ze sebe, ale důstojník šel dál.
„V takovýhle barvě jsou nejkrásnější,“ mínil Schulc, když tu náhle se prudce předním vztyčila postava. Poté major pocítil tvrdý úder pěstí, načež byl sražen k zemi a ztratil vědomí. Voják v automobilu hned vyskočil ven, vytáhl z pouzdra pistoli, ale vzápětí se na něho ze zadu vrhl Martell. Němce povalil na zem a zároveň se ozvalo sotva slyšitelné křupnutí.
„Je kaput!“ řekl vzápětí Martell.
„To by se z toho jeden vopupínkoval,“ ozval se Anyz, když vyšel zpoza rohu hájovny.
„Proboha! To se nemělo stát!“ vyhrkl zděšeně hajný.
„Klid! Vodneste voba do auta a zajeďte s nimi za támhlety houštiny!“ rozkázal Degail a pak hajnému řekl: „Tak, a je na čase pozdravit se s našimi kamarády.“
Hajný poté odemkl dveře do hájovny a poté, co vstoupili do místnosti, tak došli k velké skříni.
„Sklep pod hájovnou jsem rozdělil na dvě části. A do jedný jsem udělal tajný vchod. Mám s nimi domluvený signál, než vodsunu  zadní stěnu skříně. Pokud by došlo k otevření stěny bez něho, tak voni budou okamžitě střílet,“ řekl hajný a odhrnul pár šatů na ramínkách. Pak třikrát zabušil na zadní stěnu skříně, přičemž major pronikavě dvakrát hvízdnul. Za okamžik se ozvalo stejné zahvízdání zpoza stěny, kterou poté hajný dlaněmi odsunul do strany. A Degail se hned zadíval přes rozsvícenou baterku do maličké místnosti, do níž vedl žebřík. A v ní záhy rozpoznal tři přikrčené postavy se samopaly.
„Zdravím vás! Jsme opět všichni pohromadě,“ pronesl nahlas.
KONEC SEDMNÁCTÉ ČÁSTI