Major Marcel Degail seděl schouleně ve vodě, která z jedné čtvrtiny zaplňovala sud. V rukách držel samopal a přes jeho hlaveň hleděl na dřevěný kryt, jenž zakrýval sud. Přitom cítil bušení srdce i pulzování ve spáncích a zároveň naslouchal německým hlasům.
„Pane kapitáne,  máme prohledat i tu hájovnu?“ zeptal se jeden z vojáků.
„To není třeba. Ta hájovna patří tomu hajnýmu, co jsme ho potkali. Včera jsem tady u něho byl i s majorem Schulcem. Občas s ním chodíme na lov. Ten určitě ty parašutisty neukrývá,“ odpověděl kapitán, který také vstoupil do zahrady hájovny. Hned poté si zapálil cigaretu a pak z kapsy vytáhl mapu.
 Major Degail, jenž rozuměl německy, se zachmuřil. Podle toho co slyšel, tak hajný, u něhož měli výsadkáři najít úkryt, je kolaborant.
„Zatraceně! Ta hájovna je jáma lvová,“ pomyslel si okamžitě.
  Německý důstojník se zadíval na jelení parohy nad dveřmi hájovny a poté při její zdi došel až k okapu, jímž stékal stroužek vody do sudu. Na víko sudu položil rozloženou mapu a dlouze se na ní zadíval. Přes škvíry dřevěného krytu major uviděl, že je něco na něm položeno a na čele mu vyrazily kapky potu, přičemž zatajil dech.
„Kde ti zatracení parašutisti můžou bejt? Tady jsme to prolezli všude,“ říkal si sám pro sebe kapitán a nervózně poklepával prsty pravé ruky na víko. Major Degail zcela ztuhl a ukazováček na spoušti samopalu se mu chvěl a nervy se mu maximálně napnuly.
„Někde se určitě pane kapitáne ukrývají.“
„Kdo ví, kde jim je konec. Ty jsou určitě zalezlí úplně jinde, než tady někde ve vokolí,“ mínil důstojník a stále prsty bubnoval do krytu sudu.
„Kudy teď, pane kapitáne?“
„To vám hned povím poručíku. Jsme přesně tady,“ řekl kapitán a dlouze ťukl na jedno místo na mapě a pokračoval: „Nuže, zde se rozdělíme. Polovina mužstva půjde s vámi směrem k týhle říčce a druhá se mnou do toho lesa, co je támhle za tím paloukem. Sejdeme se potom tady u tý vesnice,“ sdělil mu a přitom ukazováčkem jezdil po mapě.
„Je mi to jasný, pane kapitáne!“ řekl poručík a poté vykřikl několik povelů.
Němečtí vojáci se pak rozdělili a každá skupina v rojnicích pokračovala v pátrání jiným směrem. Major Degail, který byl naprosto splavem potem stále zůstával v sudu ve stejné poloze. Stále očekával, že se ozve střelba, která by znamenala, že Němci narazili na jeho dva druhy. Nadále však vládlo ticho. O chvíli později opatrně levou rukou lehce nadzvedl víko. Mezírkou mezi okrajem sudu a krytu se pozorně zadíval. Viděl zahradu i les za plotem, a když nikde postavy vojáků nespatřil, tak se pomalu v sudu postavil. Za chvíli už v sudu stál a vylezl ven.
„Tak. A kde je Anyz s Martellem?“ pomyslel si tázavě a několikrát napodobil kukačku. Podobné zakukání se však neozvalo. Přikrčen poté proběhl mezi keříky v zahradě a ocitl se u nízkého dřevěného plotu. Znovu zakukal a pozorně se přitom rozhlédl všemi směry, a když se chystal přeskočit plot, tak uslyšel blízko štěkot psa. Jedním skokem se přehoupl a vběhl do houštin na okraji lesa. Za okamžik spatřil jezevčíka, jak se za zuřivého štěkání rozeběhl k němu. Sotva k němu doběhl, tak zvedl na obou rukách prostředníček s ukazováčkem a dlouze klesavě hvízdl, přičemž prsty skláněl. Tenhle trik, jenž ho kdysi naučil jeho děda, na psa zapůsobil. Hned přestal štěkat, lehl si a kňučel.
„Alane! Kdesi!?“ ozval se něčí hlas a za okamžik spatřil hajného s puškou v ruce. Vystoupil z porostu a zalícil na něho samopal. Hajný zůstal překvapeně stát.
„Víte kdo jsem?“ zeptal se ho, přičemž se z lesa ozvalo kukání.
„Ano vím,“ řekl hajný.
„Měl jste nám poskytnout úkryt, ale vím, že jste zadobře s Němcema!“
„Jen na voko. Ostatně, vaši tři kamarádi jsou ukrytí u mě v hájovně. Můžete se přesvědčit,“ sdělil mu, což majora překvapilo a vzápětí se z lesa vynořil desátník Alain Martell i desátník Jean Anyz.

KONEC ŠETNÁCTÉ ČÁSTI