Drobně pršelo, les šuměl a trojice mužů opatrným krokem procházela porostem. Za několik minut přes nízké stromy uviděli na palouku stavení, v němž při bližším zadívání rozpoznali hájovnu.
„Tak to by měla bejt ta hájovna, ve který jsme se měli po seskoku ukrýt,“ řekl major Marcel Degail.
„Třeba se už tam ukrývaj naši kamarádi,“ mínil desátník Jean Anyz.
„A nebo taky ne,“ pronesl desátník Alain Martell.
„Jsi pesimistický jako vždy,“ utrousil Anyz.
„Uvidíme. Může to bejt taky past. Jestli někoho z našich chytli, nebo z vodboje, tak tam můžou bejt Němčouři,“ řekl major a v lehu se nadzvedl. Poté přiložil levou dlaň k ústům a lesem se rozlehlo zakukání, které několikrát zopakoval.
„Vypadá to, že tam naši nejsou,“ mínil Martell.
„Zopakuju signál,“ řekl major a opět několikrát zakukal, ale odpovědi v podobě kukání se nedočkali.
„Půjdeme tudíž zaklepat na dveře?“ zeptal se Anyz.
„Půjdu jen já. Zatím neštěká ani pes, a jestli se rozštěká, tak se pana hajnýho prostě zeptám. Kdyby něco, tak mě varujte sojkou,“ pronesl major Degail a pomalu se postavil. Chvíli přes větve stromů hleděl na hájovnu, načež přikrčeně vykročil.
 Déšť zesílil a major krátkými přískoky doběhl ke kmeni stromu. Přes padající kapky se díval na zahradu hájovny, na niž uviděl u zdi psí boudu. Zrakem přehlédl dveře a okna stavení, aby poté pomalu přikrčeně šel dál. Čekal, že každou chvíli vyběhne z boudy pes nebo se ozve štěkot z hájovny. Nic takového se však nestalo, a tak došel k dalšímu stromu, zpoza něhož opět opakovaně zakukal.
„Že by hajnej byl na vobchůzce lesa?“ pomyslel si v duchu a po několika dalších krocích došel přikrčeně k nízkému dřevěnému plotu. Očima přitom neustále sledoval dveře i okna hájovny. Prst měl na spoušti samopalu a vzápětí jedním skokem přeskočil plot.
„Tak hajnej a pes tady nejsou. Němčouři by na mě asi už dávno vyběhli. Nebo stále čekaj?“ uvažoval tázavě v duchu, když byl v pokleku za nízkým stromkem.
  Poté dvěma rychlými přískoky doběhl ke zdi hájovny a opatrně se přesunul k oknu. Přes okraj záclonky za sklem se zadíval do místnosti, v níž kromě dřevěného stolu a dvou skříní nic jiného neviděl.
„Hm, uvnitř nikdo není. Co teď? Počkat jestli přijde hajnej?“ říkal si v duchu, přičemž v podřepu podlezl pod oknem a dostal se ke dřevěným dveřím. Chvíli se rozhlížel po zahradě a zaposlouchal se do zvuku dopadajícího deště. O chvíli později zaslechl napodobení výkřiku sojky a toho okamžitě vytrhlo ze zamyšlení. Zrakem rychle přehlédl prostor za plotem. Na palouku bylo prázdno, načež se hbitě přemístil za roh hájovny. Zpoza dalšího uviděl mezi stromy německé vojáky, jak jdou v rojnici. Hned si uvědomil, že se mu nepodaří nepozorovaně vběhnout do lesa. Jedině kam mohl utíkat, byl onen palouk, ale na něm by ho Němci okamžitě spatřili. Nápad schovat se do hájovny okamžitě zavrhl, protože by musel rozbít okno a toho by si vojáci všimli. V prvním okamžiku čekal, že se ozve střelba, která by znamenala prozrazení jeho druhů, ale to se nestalo. Poté jeho zrak spočinul na sudě, jehož horní část byla zakryta kulatým dřevem. Hned kryt nadzvedl. Do sudu z okapu tekla voda, ale ten byl zaplněn jen do třetiny. Rychle do něho vlezl a dřevěným víkem opět sud zakryl. Zatnul zuby a ve schoulené poloze s hlavní samopalu namířenou na kryt sudu čekal, co se bude dít. Stále očekával, že němečtí vojáci narazí na Anyze a Martella. Výstřely, které by jeho očekávání potvrdily, však stále nezazněly. Za to vzápětí uslyšel němčinu, a to v bezprostřední blízkosti sudu. A nervy se mu napnuly do krajnosti.

KONEC ČTRNÁCTÉ ČÁSTI