Sluneční paprsky pozvolna začínaly osvětlovat oblohu, na niž nebylo ani
mráčku, zatímco se krajina utápěla v mlžném šeru, ve kterém se rýsovaly
vrcholky stromů. Několik ptáků štěbetalo a vzlétlo k nebi, na němž se
objevil pomalu letící hornoplošník, jenž zanedlouho začal kroužit nad
krajinou.
Major Marcel Degail se zadíval na hřbet své ruky, kterou
měl převázanou obvazem, načež se zahleděl přes rozplývající mlhu do
koruny stromu. Hluk leteckého motoru se přibližoval, aby o chvíli
později uviděl mihnout se nad stromy obrys letadla.
„Určitě Němci začínaj pročesávat celej kraj,“ mínil desátník Jean Anyz, jenž seděl na pařezu a pročišťoval si samopal.
„To se dalo čekat. Náš noční běh nám poskytl náskok. Teď nás však už tma nebude chránit,“ pronesl major.
„Zajímalo by mě, kde je Jacgues, Pierrot a Gabriel.“
„Určitě se zdekovali po prvních výstřelech. My se musíme dostat dál na
jih. Do místa, kde jsme měli původně seskočit. Není to až tak daleko,“
konstatoval Degail a ukázal prstem na jedno místo na rozložené mapě.
„Tak tedy vzhůru tam. Třeba tam bude Jacgues a spol.“
„V to doufám. Před letem jsme se přeci domlouvali, že v případě
rozdělení se pokusíme sejít na tom kopci, kde je ta zřícenina,“
zkonstatoval major, přičemž se ozvalo trojité zakukání, což byl
domluvený signál. Degail napodobil také na třikrát kukačku a oba
výsadkáři se hned pozorně zadívali do lesního porostu kolem sebe. Za
okamžik Anyz postřehl mezi stromy mihnout se přikrčenou postavu.
Zamířil v ten směr už složený samopal, aby o chvíli později spatřil
desátníka Alaina Martella s obvazem na hlavě.
„Přeji dobrý ráno. Němčouři jdou v roztaženejch rojnicích a systematicky prohledávají každej čtvereční metr,“ sdělil jim.
„Vodkud jdou?“ zeptal se major.
„Ze západu. Tak za čtvrt hodiny vejdou do tohohle lesa. A určitě jste taky slyšeli letadlo. To po nás taky pátrá.“
„Musíme počítat, že jižním směrem taky budou. To letadlo je pro nás
zatím největší hrozbou. Tak zvedáme zadky a jdeme. A nesmíme tu nechat
po sobě žádný stopy!“ řekl rozhodně Degail.
Za několik minut trojice mužů střídavě rychle šla a běžela. Netrvalo to
dlouho a ocitli se na kraji lesa, před kterým bylo velké posekané pole
a za ním byl další les.
„Budeme to muset přeběhnout,“ pronesl major a zaposlouchal se do hluku
leteckého motoru. Ten se vzdaloval, načež se trojice mužů obezřetně
rozhlédla všemi směry.
„A fofrem k tomu lesu!“ vyhrkl po chvíli Degail a jako první vběhl na
pole. Hned ho následovali a zároveň jejich zraky se při běhu spíše
soustředily na oblohu, než na povrch pole. Zvuk motoru byl stále slyšet
a vzápětí se v dálce nad lesem, k němuž běželi, objevilo letadlo.
„Sakra! Pohněte sebou!“ vyhrkl major. Současně pohlédl na letoun, jenž
se ve vzduchu stáčel jejich směrem. K okraji lesa jim zbývalo jen pár
metrů a hornoplošník se rychle přibližoval. V běhu zrychlili, jak jen
jim síly dovolily. V následujících vteřinách doběhli mezi první stromy
a ještě chvíli běželi, aby se poté vrhli na zem. A nad korunami stromů
současně spatřili prolétnout letadlo.
„Co myslíte, viděli nás?“ zeptal se zadýchaně Martell.
„Třeba nás považovali za zajíce,“ pronesl ironicky Anyz.
„Doufejme, že ano,“ mínil Degail.
Hornoplošník ještě chvíli létal v blízkosti lesa a pak se vzdálil. Muži
rychle prchali porostem hlouběji do lesa, přičemž stále slyšeli hluk
leteckého motoru.
Pilot prováděl nad lesem velké kruhy, zatímco druhý letec vedle něho
svíral v rukách dalekohled, který si stále přikládal k očím.
„Jsou určitě někde v tom lese. Je moc hustej. Nemám šanci je zahlídnout.“
„Daleko neutečou. Už ti dole díky nám vědí, že zdrhli do toho lesa,“
řekl pilot a přitáhl řídicí páku k sobě a letadlo poté stoupalo
pozvolna do výše.
KONEC ŠESTÉ ČÁSTI
|
|
5
Haber 
muclicka 