Obloha byla skoro bez mráčků. Na letištní ploše stálo dvoumotorové letadlo, ke kterému směřovala skupina parašutistů.

 „Tak dneska to vypadá na ideální seskok z modravé oblohy prozářené slunečním svitem,“ mínil Jiří Kotrba.

„A mohli bychom rovnou dopadnout do sena, kde budou nějaký holky,“ řekl Karel Polák.

 „Myslíš, že by ses trefil do toho sena?“ optal se s úsměvem Milan Krátký.

„Hele. Já určitě. Já nevím, kdo minule se poněkud netrefil o pár desítek metrů vedle čtverce,“ odpověděl mu hned Karel.

„A kdo se dneska nejvíce netrefí, tak ten bude platit jednu rundu. Souhlasíte?“ zeptal se Zdeněk Michálek.

„Tak, že teda dneska budeš platit ty Zdenku?“ otázal se rýpavě Milan. „Chceš se vsadit o kilčo, že dopadnu přesněji, než ty?“

 „Ach jo. Vy dva se budete jednou sázet i o to, kdo z vás bude víc rozpláclej na zemi, až se jednomu z vás neotevře padák,“ řekl jim Jiří, načež čtveřice parašutistů nastoupila do letadla, jehož pilot nahodil motory.

„Hej hou, hej hou parašutisti do nebe jdou a pak zase z něho spadnou,“ zapěli si sborově jako vždycky, když vzlétli do vzduchu.

„Tak panové. Dnešní seskok zdokumentuju,“ řekl Milan a vytáhl z pouzdra malou videokameru.

 „A kde máš pro ní padák?“ optal se Jiří.

 „Ten, co mám, ji postačí.“

„Možná budeš první, kdo nafilmuje rozplácnutí se o zem,“ zkonstatoval Zdeněk.

„Děsně vtipný," řekl s úšklebkem Milan.

 Po delší době letadlo doletělo ve velké výšce nad letištní plochu, na níž byl vyznačen čtverec pro doskok parašutistů.

 „Tak, úsměv,“ řekl Milan, když vstali a šli k otevřeným dveřím. Přitom měl v ruce videokameru a vše začal filmovat.

„Tak na viděnou dole. Vážení diváci!“ zvolal do videokamery Zdeněk a po zamávání vyskočil ven.

„A teď jdu já,“ zvolal Milan a vyskočil. Stále měl videokameru zapnutou a  padal v rozpláclé poloze. O něco níže ve stejné poloze se nacházeli zbylí tři parašutisti. Měl snahu je dostat do záběru, ale nešlo to tak, jak si představoval.

„No to budou roztřesené záběry,“ pomyslel si, když byl stále ve volném pádu. Letištní plocha byla přímo pod ním. Také se mu jí podařilo nafilmovat. Pak postřehl, jak jeho kamarádi otevírají padáky. Mihl se kolem jednoho z nich a mířil na něho videokamerou. Pak zatáhl za lano hlavního padáku. Nic. Nepropadl panice a opět zatáhl. Zase nic. Jeho volný pád pokračoval. Zatáhl tedy za lano rezervního padáku. Ani ten se neotevřel.

  Betonová letištní plocha z výšky šesti set metrů se hrůzně přibližovala. Vytřeštil vyděšeně oči. Poslední zatahání za lana padáků. Marné. Slyšel sebe jak přímo řve. Pak si náhle začal připadat, jako ve snu. Měl pocit, jakoby ho cosi tlačilo do strany. Betonovou plochu pod ním vystřídala střecha hangáru. Ve zlomku vteřiny viděl blížící se hangárové okénko. Náhlé škubnutí mělo za následek částečné otevření rezervního padáku. Hned na to nohami napřed dopadl a roztříštil sklo okénka. Šňůry a zplihlý padák se zachytily na rámech okénka, načež zůstal viset necelý metr nad podlahou hangáru. Naprosto šokován a užaslý se začal na šňůrách padáku houpat. Pak si uvědomil, že stále řve.

 Do hangáru vběhlo zakrátko několik zaměstnanců letiště. Rychle ho sundali a kromě pár oděrek ze skla se mu nic nestalo. Pak se vřítili do hangáru i jeho tři kamarádi.

„Kluci, já dneska platím každou vaši rundu!“ řekl jim.

„Bože Milane! Jak si dokázal v necelých sto metrech padat tak najednou do strany?“ ptal se Zdeněk.

„Já nevím. To snad byl můj anděl strážný. A hele kamera pořád běží. Všechno je to nafilmovaný! To budou záběry!“ řekl a oni ho hned vynesli na ramennou ven. A za mnohonásobně opakovaného hurá jej donesli na letištní ošetřovnu.