Major Karel Pokorný byl přitisknutý k prknům a zpoza nich hleděl na půdu. Přitom cítil, jak mu pomalu po čele stékají kapky potu. V pravé ruce svíral pistoli, přičemž měl ukazováček na spoušti. Zároveň se mu zvětšovala rudá skvrna na rukávu pravé ruky a také mu stékal pramínek krve z poraněného ucha. A ze střechy domu slyšel práskání výstřelů, jak Němci honili prchajícího muže.
„Pokusím se vylízt na střechu. Třeba nějak proklouznu,“ sdělil do mikrofonku zabudovaném v límci kabátu.
„Pozor! Za chvíli vběhnou na půdu tři vojáci!“ uslyšel v naslouchátku, co měl v uchu, hlas nadporučíka Mirka Vincenta, který se nalézal spolu ze zraněným podplukovníkem Michalem Novotným v autě o pár ulic dále. Díky ochranné cloně automobil nebyl vidět ani slyšet. Poté na obrazovce monitoru, kde byla rentgenovým viděním zobrazena půda, uviděl vbíhat trojici postav půdními dveřmi.
Přikrčený major přes prostor mezi konci prkny spatřil Němce, jak rychle běží ke střešnímu okénku. Dva z nich rychle jím prolezli. Třetí voják, který v rukou svíral pušku, zůstal pod okénkem stát.
„Jde někdo ještě na půdu?“ zeptal se šeptem přes vysílačku Pokorný.
„Teď nikdo,“ zněla odpověď nadporučíka.
Poté se za prkny pomalu vztyčil a těsně nad posledním prknem zůstal skrčeně stát. Současně tlačítkem na pistoli přepnul zbraň na tichou střelbu a střílení uspávacích střel, jejichž účinek se projevoval do několika vteřin. Pistol pohotově zalícil na hlavu vojáka a poté stiskl spoušť. Němec sebou škubl a levou rukou se chytl za zátylek. O chvíli později zavrávoral a zhroutil se na podlahu. Okamžitě k němu přiskočil a odtáhl ho za prkna. Rychle si sundal boty a ze sebe svlékl kabát i kalhoty. Pak mu hned vyzul obuv, načež co nejrychleji vysvlékl vojáka z uniformy, do níž se oblékl. Vojenské boty ho sice tlačily, ale tomu v tu chvíli nejméně vadilo. Z vnitřní strany límce uniformy si také připnul mikrofonek a řekl do něho.
„Lezu na střechu. Jaká je tam situace?“
„Toho vodbojáře dostali. Je mrtvej. Jeden gestapák s tím vojákem, co tam před chvíli vlezl, jde po střeše zpátky,“ sdělil mu nadporučík.
„Sakra! Dvojníkem toho Němčoura nejsem,“ pronesl ironicky a rozeběhl se k východu z půdy. Sotva vběhl na schodiště, střešním okénkem prolezl gestapák a voják.
„Tady v tomhle baráku sme pane poručíku kápli na vodbojáře. Musí se prohledat i tahle půda,“ řekl gestapák.
„Je mi to jasný. Zatraceně, kam šel Bernard?“ pronesl tázavě naštvaně důstojník a rozhlédl se po půdě.
„Třeba už prohledává tuhle půdu,“ mínil gestapák.
„Měl tady zůstat,“ řekl poručík, přičemž okénkem vlezli do půdy dva vojáci.
„Prohledejte to tady!“ rozkázal jim a rázným krokem vykročil k zavěšenému prádlu, za nímž byl východ z půdy.
„Já toho pacholka roztrhnu jako hada! Vůbec na něj není spoleh!“ pomyslel si v duchu. Ale sotva došel ke dveřím, tak uslyšel za sebou výkřik jednoho vojáka.
„Pane poručíku! Pojďte sem!“
Hned se otočil a co nejrychleji se prodral přes prádlo zpátky. Pak uviděl oba vojáky za prkny. Rázným krokem došel k nim. Poté překvapením vytřeštil očí, když se mu naskytl pohled na ležícího Bernarda. „Je snad vomráčenej, nebo co,“ řekl voják, který se nad ním skláněl.
„Kterej hajzl!“ rozkřikl se důstojník a přitom si všiml na podlaze kapiček krve. Vzteky bez sebe proběhl půdou k jejímu východu. Seběhl do posledního patra a pak se naklonil přes zábradlí a vykřikl:
„Zadržte vojáka, kterej krvácí! Je to převlečenej vodbojář!“ KONEC ŠESTÉ ČÁSTI |
PaJaS 