Podplukovník Michal Novotný vstoupil do místnosti, v niž seděla trojice mužů, kteří hráli karty. Ihned vstali, ale gestem ruky je zase posadil na židle.
„Jak bylo pane podplukovníku v našem světě?“ zeptal se ho kapitán Jan Skácel.
„To nevím. Byl jsem jen na našem velitelství,“ odpověděl a posadil se ke stolu.
„Nějaký špatný zprávy, pane?“ otázal se major Karel Pokorný.
„Ani ne. Tedy, jak se to vezme.“
„Tak přeci,“ konstatoval Skácel.
„Nedostali jsme za úkol zabránit vypuknutí druhý světový?“ zeptal se ironicky nadporučík Mirek Vincent.
„To nikoliv. Dostali jsme rozkaz zneškodnit jednoho člověka, který je, či  spíše bude konfidentem gestapa,“ odpověděl podplukovník.
„A sakra. Jedná se tedy vo Čecha, že,“ mínil Pokorný.
„Přesně, tak. Udal dost lidí a naše velení chce zabránit tomu, aby se to vopakovalo.“
„Jestli tomu dobře, pane podplukovníku, rozumím, tak ten dotyčnej ještě teď nedonáší gestapákům,“ řekl Skácel.
„Pokud bude vše probíhat jako v minulosti v našem světě, tak začne být udavačem příští rok,“ sdělil jim Novotný.
„Až příští rok? A jakou máme jistotu, že bude vopravdu udavačem?“ zeptal se Pokorný.
„Ta jistota je dost vysoká, i když úplně stoprocentní není, ale našim úkolem je ho odstranit.“
„Tedy zlikvidujeme zatím nevinnýho člověka, který s velkou pravděpodobností v budoucnu nevinný nebude,“ zkonstatoval Vincent.
„Ano, přesně tak. Nejsem zrovna tomu stoprocentně nakloněn, ale to riziko, že pošle řadu lidí na smrt, je velmi vysoké.“
„Hm. Jak to provedeme?“ zeptal se Pokorný.
„Způsob provedení je už určen. Musíme ho předhodit gestapu.“
„Cože!?“ vyhrkl překvapeně Vincent.
„Ano, přesně tak. Gestapo u něho musí vobjevit kompromitující věci.“
„No nazdar. To je přímo ďábelsky vymyšlený. Těm, který by mohl v budoucnu sloužit, tak ti ho našim přičiněním zabijou,“ řekl Pokorný.
„Proboha! A co jeho rodina! Tu zavře gestapo taky,“ ozval se Vincent.
„Přeci nemůžeme vobětovat i zcela nevinný lidi,“ mínil Pokorný.
„Klid. Pokud bude vše, jak bylo, tak by neměl mít žádnou rodinu. I tohle mě hned napadlo, když padla ta varianta likvidace.“
„To musíme prověřit,“ řekl důrazně Pokorný.
„To je samozřejmý. Tady mám jeho fotku,“ přitakal podplukovník a vytáhl velkou obálku. Po jejím otevření se zraky všech upřely na černobílou fotografii muže, kterému mohlo být tak přes čtyřicet.
„Hrome, vypadá dobrácky, ale zdání mnohdy klame,“ mínil Skácel.
„Na druhý straně je jeho adresa a také název místa, kde má chatku. Tu taky využijeme ve svým plánu.“
„Je to poněkud divný pocit, chtít dostat člověka na popraviště za něco, co ještě neudělal,“ řekl Pokorný.
„Možná tím zachráníme několik životů. To je ten důvod, proč to děláme,“ odpověděl mu podplukovník.

„Vod zítra mi začíná dvoutejdenní dovolena, tak snad vo nic nepřijdu,“ řekl Skácel.

„Snad ne. Tahle akce by mohla proběhnout v klidu,“ pronesl Novotný.
„Doufejme, že ano. Musíme tedy věřit, že vopravdu v budoucnosti by udával gestapu,“ zkonstatoval Pokorný a zadíval se do tváře muže na fotografii.

                       KONEC PRVNÍ ČÁSTI